Rok po blackoutu Španělé nouzově odpojovali fabriky a najížděli uhlí

Představte si na chvíli, že by svět neznal válku a mezistátní výměny názorů by se řešily výhradně fotbalem. Nejdelší třídenní speciální vojenská operace v dějinách by trvala jen 90 minut (plus nastavení, případně prodloužení a penalty), v rámci Perského poháru by arabské země pravidelně měřily síly s Izraelem a USA a v Súdánu by se hrála kontinuální občanská liga.

Prostě místo mobilizace nominace, místo sankcí žluté či červené karty, místo dronových náletů rohové kopy, místo průniků pěchoty do týla kolmice za obranu, místo operátorů jaderných zbraní rowdies a místo balistických raket pyro (tady připouštím, že bychom si tolik nepomohli). Na půdě Rady bezpečnosti OSN by se řešily už jen milimetrové ofsajdy a otázka, zda byl VAR použit v souladu s mezinárodním právem. Světový mír by pak nejvíc ohrožoval rozhodčí, který by nastavoval pouhé dvě minuty navzdory očividnému zdržování.

Pravda, v některých případech by mezinárodní vztahy zůstaly stejně vyhrocené. Třeba zápasy Argentiny či Paraguaye nebo balkánská derby by museli řídit vždy minimálně čtyři hlavní rozhodčí na koních a sedm psychologů na elektrokoloběžkách.

I tak by to ale byl o dost lepší svět než ten, ve kterém žijeme. Vždyť to nejhorší, co by se vám na mezinárodním poli mohlo stát, by reprezentovaly prohry o pět a více gólů, přervané vazy v koleni klíčového stopera a pošramocené národní sebevědomí. A přestože by se fanoušci po zápasech dál vášnivě hádali v hospodách i na sociálních sítích, druhý den by většina z nich normálně vstala do práce.

Pardon. Nechal jsem se unést. Původně jsem chtěl napsat jen lehké fotbalové entrée k energetice a nějak se to zvrhlo. To ten fotbal. Ale nebojte, v závěru do sebe vše dokonale zapadne, slibuji. Teď se smiřme s trochu vachrlatým oslím můstkem.

Když v semifinále mistrovství světa ve fotbale zakroutíš krkem Gallskému kohoutovi přímo na Bastilu (14. července), minimálně den poté máš důvod strávit v opojném rauši. Tím spíš, když večer můžeš bezstarostně chřoupat popcorn u Anglie – Argentina. Jenomže stačilo fakt docela málo a španělští fanoušci poslouchali druhé semifinále při svíčkách z rádií na baterie. Nepřeháním.

Ve středu 15. července večer bylo ve Španělsku horko, a proto klimatizace a další chladicí systémy vyhnaly spotřebu elektřiny k nejvyšší týdenní hodnotě. To by ještě samo o sobě vůbec nevadilo. Nepříjemné na tom bylo to, že provozovatel soustavy počítal v kritickou dobu s o něco nižším zatížením. Deficit 1440 MW (= 3,4 % reálného zatížení) sice ještě ani v kombinaci s vysokou spotřebou není nic, co by mělo potenciál otrávit směnu španělským dispečerům, ale když by se k tomu přidalo ještě něco dalšího, už by to bylo na úrovni situace, kdy Mikel Oyarzabal nedá penaltu.

A to se přesně stalo. Teda takhle, Oyarzabal tu penaltu samozřejmě dal, ale ve španělské energetice selhala i prognóza větru. Odpoledne si vzal vítr neplánovanou dovolenou a výkon větrníků nečekaně poklesl až o téměř 2 400 MW oproti předpokladům denního trhu a až o více než 2 000 MW oproti vnitrodennímu obchodování. Sekla se dokonce i nejaktuálnější předpověď, která věštila až o 1 600 MW více větrné energie, než bylo reálně dodáno.

Večer se disproporce trochu snížila, ale tváří v tvář spotřební špičce už vyrobila problém. V kombinaci s odchylkou spotřeby už Španělé doháněli manko 2 500 - 3 000 MW (= 6-7,2 %). To je jako prohrávat s Francií 0:2… Ne, že by to nešlo dohnat (kolem proběhl tleskající Josef Csaplár), ale chce to přeřadit na vyšší stupeň a seřvat Lamina Yamala.

Poslední (nebo vlastní spíš předposlední) kapkou byl dle některých španělských zdrojů výpadek nejmenované paroplynové elektrárny. Abych dostál své pověsti datového maniaka, prohrabal jsem se provozními daty a dopátral se krátkodobé indispozice jednoho bloku elektrárny Escatrón v provincii Zaragoza. Na grafu níže je vidět výkonový propad z téměř 200 MW na nulu v rozmezí odhadem 20 minut a za pár desítek minut hned nájezd zpět na plný výkon. Z ekonomického pohledu nevidím jediný důvod, proč by takové „jojo“ uprostřed večerní špičky někdo dobrovolně předváděl, takže šlo nejspíš skutečně o inkriminovaný výpadek. Jen byl tak krátkodobý, že jej v seznamu nedostupných jednotek ENTSO-E nenajdete.

Blížíme se k tomu nejzajímavějšímu, teď zbystřete. Kontrolní otázka: Jak se soustava vypořádává se situacemi, kdy se výroba nerovná spotřebě? Regulací!

Napřed pracuje ve zlomcích sekundy fyzika (setrvačnost) a v řádu sekund automatické ventily tepelných zdrojů reagující na lokální frekvenční odchylky (FCR, dříve primární regulace). V druhé fázi přebírá aktivitu automatický signál z dispečinku a v minutovém režimu dolaďuje výkon regulujících zdrojů (aFRR, dříve sekundární regulace).

V našem případě měly tyto elektrárny plné ruce práce už krátce po 20:00 a následně znovu po 21:00, kdy cena kladné služby aFRR vystoupala na 999 eur/MWh. To vypovídá o vyčerpání levných nabídek a zoufalé snaze rychle stabilizovat frekvenci.

Zpět k edukativní vložce: Když to pak vypadá, že nejde o krátkodobou záležitost, musí do hry vstoupit dispečer a manuálně vysvětlit všem zúčastněným, kam se mají s výkonem vrtnout (mFRR, dříve terciální regulace). Někdy může jít i o dost razantní zásah – prostě něco jako když trenér připraví tři střídání najednou. A přesně to bylo potřeba ve středu večer, protože chyby v predikcích kombinované s vysokým zatížením a výpadkem fakt nevyřešíte za pár minut.

Graf španělského mFRR ukazuje minimálně dvě důležité věci: 1) Jen v intervalu 21:15-21:30 provozovatel soustavy natlačil do sítě 1 205 MWh regulační energie. To odpovídá regulačnímu výkonu přes 4 800 MW! Mazec. To jsem fakt dlouho neviděl. 2) Zrovna v tomto intervalu vypadla ta paroplynka, čili dost možná se stalo součástí problému něco, co původně sloužilo jako jeho řešení.

Asi vás nepřekvapí, že cena mFRR vystoupala na bezmála 290 eur/MWh, což byla mimochodem jedna z nejvyšších hodnot v letošním roce.

Říkám si, co asi Španělé aktivovali, když plynovky už jim podle některých zdrojů v danou chvíli jely skoro všechny, co byly schopné provozu? (přes 16 000 MW) Jednoho kandidáta bych měl a byla by to neuvěřitelně pikantní pointa… Ve středu najela černouhelná elektrárna Soto de Ribera 3, jedna z mála, kterou si Španělé ještě nechali v rezervě pro mimořádné situace. Jenomže ta byla přifázována už někdy v poledne, takže to s cenovým rodeem nesedí - spíš to poukazuje na fakt, že provozovatel tušil velký špatný už dlouho před večerní špičkou. Stejně je to ale kouzelné, že? Zemi, která týden co týden machruje, kolik má OZE, musí uprostřed července zachraňovat uhlí…

Ještě než vám prozradím, co stanovilo marginální cenu mFRR, ukážu vám další mimořádně zajímavý graf. Takto vypadal ve 21:00 rozpad výkonu podle trhů, jakými byl uveden do dispečinku. Celkem 40 % nedodal denní a vnitrodenní trh, ale nějaké dodatečné zásahy – redispečinky a regulace. To svědčí o velmi dramatické situaci.

Zbývá už jen rychlý pohled na přeshraniční toky. V rámci platformy MARI lze totiž sdílet regulační energii i se sousedy. Španělsko v tomto ohledu, jak známo, nemá moc, kde brát, leda z Francie. A odtud bralo po 21:00 umrněných 800-1000 MW navzdory tomu, že kapacity interkonektorů jsou násobně vyšší. Že by pomsta za vyřazení z fotbalového šampionátu? Kdepak, celá západní Evropa tonula v Hitzenflaute, a Francie rozdávala ve večerní špičce elektřinu všemi směry plnými hrstmi: Skoro 3 200 MW do Itálie, 2 600 MW do Německa, 1 100 MW do Belgie…

Jestli šla vůbec nějaká regulační energie přes MARI, byla to kapka v moři.

Tak jak to hergot ti baziliškové na španělském dispečinku přenosové soustavy vyřešili? Titulek mimořádně nelhal, skutečně nouzově odpojili průmysl a ne zrovna v množství menším než malém.

Ve Španělsku nese tento manévr zkratku SRAD (já v tom vidím pár českých slov, ale nechme to být). Tento mimořádný nástroj spočívá ve snížení či zastavení provozu nasmlouvaných závodů a jeho objednávka u klienta se musí stihnout do 12 minut.

Ve středu aktivovali španělští dispečeři SRAD hned dvakrát. Poprvé ve 21:43 odepnuli 943 MW a podruhé ve 22:11 dalších 832 MW. Celkově 1 775 MW, což umožnilo pošetřit spotřebu ve výši 2 704,4 MWh.

Pozitivní na tom je, že to nebylo zas tak drahé (právě tímto způsobem vznikla marginální cena mFRR ve výši 289 eur/MWh) a že šlo o odpojování nasmlouvaných průmyslových partnerů (konkrétně prý cementáren, chemie a papírenství), nikoliv o rolling blackout či podobnou divočinu. Tam ale dobré zprávy končí.

Podstatné je, že provozovatel soustavy smí tuto službu využít pouze v případě, že nemá dostatek rezerv pro udržení stability sítě. Letos už to jednou udělal, ale to bylo v lednu, když přišly mrazy, tam by se to snad i dalo pochopit. A před tím to bylo v roce 2024…

Na závěr mi nezbývá než popustit uzdu své přirozené jízlivosti. Shrňme si, co se to vlastně ve Španělsku fakticky dělo: Bylo vedro, nevyšla předpověď spotřeby, nevyšla předpověď větru a na chvíli vypadl jeden pidizdroj. Jinými slovy nedělo se skoro nic! Výsledek? Nouzově odpojujeme průmysl! Uprostřed léta… Ve Španělsku!

On to samozřejmě není takový problém, ostatně stálo to celkem pakatel a systém zafungoval perfektně. Nějak se ale nemohu zbavit dojmu, že se tu znouzectnost vydává za pokrok. Jestli se budou velcí odběratelé za 5-10 let ve firemních prezentacích a ESG reportech trumfovat v tom, kolik hodin ročně nevyráběli, fakt v tom tu hodnotu nevidím a rovnou hlásím do Číny, že pokud jde o globální konkurenceschopnost, z naší strany žádná ofenzíva nehrozí.

Byť jsem se o španělském 15. červenci celkem rozepsal, jednu věc jsem vám přece zatajil. O předcházejícím víkendu zazlobila jaderná elektrárna Vandellòs a musela na pár dní do servisu, takže v den D v soustavě chyběla. Jejích 1 006 MW by pravděpodobně umožnilo úplně se vyhnout aktivaci SRAD. Ale pointa tkví v něčem jiném. Zbylých šest jaderných bloků bylo k dispozici a vyrábělo naplno, a přesto se soustava dostala na hranu… Znovu opakuji: Uprostřed léta… Ve Španělsku!

Na závěr vás možná překvapím. Odrhovačku o tom, že technologie za nic nemůžou, že je jen blbě používáme a že za všechno může evropská energetická politika posledních dvaceti let, si tentokrát nechám od cesty (byť je to všechno pravda). Místo toho zdehonestuji platformu, která tu politiku pohání a inspiruje. Je to veřejná diskuze o energetice. Nejen v médiích a na sociálních sítích, ale všude – na autobusových zastávkách, v hospodách a kavárnách. Kdybychom spolu dokázali rozumně komunikovat, možná bychom zjistili, že od energetiky chceme skoro všichni to samé a že se i rámcově shodneme na cestě, která k tomu povede, a na účtu, který za to budeme muset zaplatit.

A tady se vracím k té paralele s fotbalem. Vzpomínáte na ten „zbytečný“ zápas MS o třetí místo? Nevím, jak vy, ale já jsem si tu desetigólovou jízdu nesmírně užil. Namítnete-li, že tam o nic nešlo, nebudu souhlasit. Když si v 80. minutě střihnete tři bazény tam a zpátky, fakt tím nedáváte najevo, že o nic nejde. To nejdůležitější ale přišlo po závěrečném hvizdu: Angličané se s Francouzi navzájem objali a v přátelské atmosféře si vyměňovali zážitky z toho mimořádného zápasu. Mnoho staletí trvající nenávist byla najednou pryč a místo historických křivd byla k vidění nevšední úcta k soupeři.

Zkusme i o té energetice debatovat po vzoru tohoto fotbalového spektáklu. Nenálepkujme, nefaulujme, držme se věcné argumentace a čísel. Zapomeňme na to, že někdo fandí větrníkům, jiný jádru a další zase třeba biomase. Naučme se spolu normálně mluvit. A časem třeba uvidíme, že i ta politika najednou začne dávat smysl. Dokud však bude náš dialog připomínat víc rakety a drony než centry do vápna a hlavičky, k ničemu to nepovede.

Až budete mít chvilku, ještě jednou si pusťte ze záznamu zápas Anglie - Argentina. Vím, že jsem hodně naivní, ale fakt v tom vidím důkaz, že mnou v úvodu navrhované řešení mezinárodních konfliktů může fungovat! Byť po zhlédnutí finále musím uznat, že přístup Argentinců ještě pořád připomíná víc tu válku než kýžený respekt…

Tak co, máme odvahu na skutečnou věcnou diskuzi? Jdeme do toho?

Sportu i energetice zdar a fotbalu i Vysokému napětí zvláště!