Článek
Už v roce 2023 se ukázalo, že válku na Ukrajině se nepodaří vyhrát (tj. vyhrát ve smyslu odrazit ruský útok, nikoli, jak tvrdí obsesivní „deeskalátoři“ ve shodě s moskevskou propagandou, ve smyslu zničit Rusko) pouze polovičatou podporou prováděnou způsobem „příliš málo a příliš pozdě“. Přesto i rok 2024 uplynul dál tímto způsobem. V roce 2025 nastoupil do Bílého domu Donald Trump a jím nařízené přerušení a omezení americké podpory pro Ukrajinu jasně ukázalo nedostatky dosavadního evropského přístupu k největšímu konfliktu v Evropě od 2. světové války (blíže viz článek „Trump, Scholz a Babiš aneb o dospělých a dětech“).
Podpora – nepodpora
Zvláště nepříjemná je skutečnost, že tento vůči Rusku fakticky vstřícný přístup nevychází z objektivní slabosti či z neschopnosti, ale je výsledkem vědomých rozhodnutí a stanovených priorit. A bohužel tím nejsou míněny otevřeně proruské subjekty, jejichž prioritu představuje úsilí o posílení ruského vlivu, nýbrž subjekty v rámci evropské politiky daleko více mainstreamové. Ilustrovat to lze na příkladu Německa, ale podobný stav je v různých podobách typický i pro naprostou většinu „starých“ členských států EU.
Tamní Zelení tvořili zásadní součást vlády, ostentativně, v kontrastu kancléřem Scholzem, jenž se pokoušel pokračovat v merkelovském „usmiřování“ Ruska, se vymezovali proti ruské agresi, volali po navýšení podpory Ukrajině a jezdili se fotit do Kyjeva. Realita však byla jiná. Zatímco kancléř Scholz, ještě v roce 2021 oslavovaný v českém levicově liberálním tisku jako ta nejlepší volba kvůli své podobnosti s Angelou Merkelovou (kontext viz zde), obohatil v souvislosti s Ukrajinou německou slovní zásobu o sloveso „scholzen“ ve významu „verbálně slibovat pomoc, ale fakticky ji svými činy zdržovat a sabotovat“ (viz popis Scholzova postoje k podpoře Ukrajiny v průběhu roku 2022), Zelení to ještě překonali.
Společné priority Zelených a „konzervativců“
Naoko jej za to kritizovali, ale reálně podporovali jeho rozhodnutí nedodat Ukrajině pokročilou výzbroj (viz kauza Taurus – důvody, proč stále dává smysl je poskytnout), iniciovali a i po zahájení ruské invaze dotáhli do konce odpojení jaderných elektráren a i z letošního bombasticky oznamovaného balíku peněz na posílení obranyschopnosti a infrastruktury si prosadili, že z avizovaných 500 miliard eur celá pětina této sumy půjde na „boj s klimatickými změnami“, a k tomu přidali i zakotvení požadavku na dosažení „klimatické neutrality“ již do roku 2045 přímo do ústavy. Smutnou perličkou pak zůstává, že Zelení původně podporu pro posílení obranyschopnosti odmítali, dokud jim nebylo slíbeno, že z prostředků získaných prolomením proslulé německé fiskální disciplíny nezískají „jen“ desetinu, nýbrž pětinu a že ta půjde pouze na nové projekty, tedy nad rámec prostředků již vložených do „boje s klimatem“. Tedy po třech letech trvání ruské agresivní války jsou německé (a v širším smyslu i evropské) priority jasné. „Podpora Ukrajiny“ má být primárně užitečný nástroj k prosazování Zeleného údělu, tj. „boj proti Rusku“ má probíhat především výstavbou větrníků a prostřednictvích dalších kroků směřujících k dekarbonizaci (a deindustrializaci) Evropy (jak bylo zmíněno v závěru tohoto varovného článku z března 2022). Z toho vyplývá otázka, do jaké míry se ještě jedná o podporu a do jaké spíše o hyenismus.
Ukázku podobných priorit však můžeme pozorovat i na zdánlivě opačném konci politického spektra. Stejně jako Zelení jsou bez ohledu na cokoli upnutí na „boj s klimatem“, ať už z ideologického fanatismu či z účelově pragmatických důvodů, podobně můžeme pozorovat tzv. „konzervativce“, kteří jsou podobně upnutí na boj proti „woke“. Ačkoli to je záslužný cíl (podobně jako jím je v přiměřené míře i ochrana životního prostředí), v jejich pojetí to je jediný cíl a ve srovnání s ním je válka na Ukrajině jen taková otravná lapálie, kterou je nutno co nejdříve a jakýmkoli způsobem ukončit, aby bylo možné opět spolupracovat s „konzervativci“ v Moskvě proti té „opravdové“ hrozbě (i když Rusko navzdory svým deklaracím má dlouhou tradici podpory „progresivních“, antijaderných, „mírových“ a „environmentálních“ hnutí po celé Evropě).
Pohled na Polsko
Situace však není lepší ani u subjektů hlásících se k mainstreamovému levicovému liberalismu, které nezřídka berou vážně ruskou hrozbu a prosazují podporu Ukrajině. Přesto jsou však odsouzeny k potýkání se s věčným dilematem. Ukázkou toho je časopis Respekt, jenž se s tímto rozporem pokusil popasovat i v článku o polských prezidentských volbách (a nejedná se o první případ „specifického liberálního“ psaní o dění v Polsku).
Je nutno uznat, že autor se k tématu pokusil přistoupit zodpovědně. Ačkoli ve volbách nezvítězil redakcí zjevně preferovaný kandidát, neuchýlil se k lacinému pohoršování se nad „ohrožením demokracie“ v Polsku. Nicméně dal průchod svým obavám z nadbíhání zvoleného prezidenta voličům Konfederace, které se pokusil „hodit do jednoho pytle“ s voliči PiS konstatováním, že obě skupiny shodně „cítí silnou averzi“ vůči Ukrajině. To už je poněkud manipulativní vyjádření, vezmeme-li například v úvahu onu ikonickou fotku tří evropských premiérů ve vlaku, kteří se v roce 2022 jako první „odvážili“ do Kyjeva. Byli to premiéři český, slovinský a právě polský, s nímž cestoval i „arcipadouch“ (z liberálního pohledu) Jarosław Kaczyński.
Ta „správná“ podpora Ukrajiny
A nezůstalo jen u fotky. Předchozí polská vláda PiS byla v pomoci Ukrajině velmi aktivní a, zejména v počátcích války, mnohem více než státy v centru EU. Hodně se mluví o tom, jak Západ podpořil Ukrajinu více, než Putin čekal. Ale už se tolik nezdůrazňuje, že zejména v prvním roce byla v největších počtech poskytována lehká výzbroj, jako například lehká obrněná vozidla (IMV), vhodná spíše k protipartyzánským operacím a ne ke konvenční válce vysoké intenzity a dodávky tanků byly považovány za nebezpečnou eskalaci. Ilustrací toho byl v roce 2022 proslulý německý „Ringtausch“, tj. fakticky mechanismus, jehož účelem bylo namísto dřívějšího dodání silnějších zbraní dodat Ukrajině slabší zbraně později (namísto v Německu dostupných Marderů staré BMP-1 z Řecka). Oproti tomu Polsko (spolu s ČR) bylo v roce 2022 průkopníkem v dodávkách těžké výzbroje a během prvního roku války dodalo Ukrajině stovky modernizovaných postsovětských tanků. Podobně, zatímco v roce 2022 bylo ze strany „více západních“ států samohybné dělostřelectvo na Ukrajinu dodáváno po jednotkách kusů (viz německá PzH2000), Polsko jich dodalo 54 jen v roce 2022.
To však pro autora není důležité na rozdíl od jeho snahy položit za každou cenu rovnítko mezi podporu pro Ukrajinu a oddanost „evropské myšlence“. Činí tak tezí, kdy sice správně zdůrazní ruskou hrozbu, ale následně dochází k závěru: „Jediná efektivní obrana je sjednocená Evropa a suverénní vyzbrojená Ukrajina, což obojí by vláda PiS a Konfederace více či méně sabotovala.“ Pokouší se tak využít podporu Ukrajiny jako nástroj k podpoře aktuálních politik EU (a opět to není strany redakce Respektu poprvé, viz tento pokus z roku 2022 zneužít téma ukrajinských uprchlíků k uvolnění migrace z Blízkého východu a Afriky). Nepřekvapivě je to velmi podobné výše zmíněnému postoji Zelených, kdy se hodně mluví o boji s Ruskem a o obraně Ukrajiny, ale reálně má být hlavním nástrojem k obojímu zrychlené prosazování Zeleného údělu. Autor nezachází tak daleko, aby PiS či Konfederaci nařkl z proruského smýšlení (dokonce to vysloveně vylučuje), ale přesto prosazuje interpretaci, že jejich protiruský postoj či podpora Ukrajiny jsou méně hodnotné kvůli jejich skepsi vůči politikám EU.
Evropské limity
Polská podpora Ukrajině má v některých ohledech přirozené limity. Příkladem toho je neochota vyslat polské vojáky na Ukrajinu v rámci eventuálních mírových jednotek, což dává smysl, neboť Polsko s Ruskem sousedí (nejen s jeho vysoce militarizovanou exklávou kolem Královce, ale fakticky též v Bělorusku). Proto by lepším signálem a reálným posílením bylo na Ukrajinu poslat vojáky, kteří na rozdíl od polských zatím proti Rusku nestojí a ve východní Evropě přítomni nejsou.
Přirozeně by se mělo jednat o dostatečně silný kontingent z hlediska výzbroje i mandátu, aby mohl na ruské útoky, které proti němu nevyhnutelně přijdou, reagovat jediným správným způsobem, jenž dává naději na stabilní a alespoň částečně mírové vztahy s Ruskem, tj. plně reciproční odvetou. Naopak nedůsledné řešení by bylo pouze povrchním „virtue signallingem“ a fakticky pouze drahou instalací nebránících se cílů pro ruské útoky. V takovém případě by bylo efektivnější prostředky využít k masivnímu vyzbrojení ukrajinské armády, bez něhož jsou úvahy o uzavření příměří jen akademické.
Co znamená „více Evropy“
Zde však spočívá podstata rozporu autorem prosazované „evropské“ tezi, protože většinový postoj v Evropě (s výjimkou Skandinávie a Pobaltí a právě Polska) je vůči podpoře Ukrajiny daleko laxnější. Bohužel je typický právě pro ony zakladatelské země EU, jež jsou obecně vzývány jako ty „více a opravdověji evropské“. A v proevropských politických i mediálních kruzích jsou tyto země obecně brány jako vzor a bezvýhradné přejímání jejich postojů bývá prezentováno jako výraz „evropskosti a politické vyspělosti“.
Proto lze realisticky předpokládat, že v autorem požadované „sjednocené Evropě“ by se pozice vůči Ukrajině a vůči Rusku sjednotila spíše kolem postoje Francie, Německa, Španělska atd., než kolem postoje Pobaltí a dalších zemí hraničících s Ruskem, a to zvláště výrazně v případě posílení centralizačních trendů, jako je například zrušení práva veta v zahraniční politice (byť tento krok je, i ze strany časopisu Respekt, propagován právě jako cesta ke zvýšení podpory Ukrajině). Zároveň tento postoj platí i pro pozici EU jako celku (v jejíž institucích mají „staré členské země“ přirozeně hlavní slovo), což jednoznačně ukazují objemy prostředků a politické nasazení věnované prosazování plánu Green Deal oproti zdrojům věnovaným na podporu Ukrajiny či alespoň na posílení obranyschopnosti vůči Rusku.
V tomto směru lze soucítit s autorem citovaného článku (a ostatními podobně smýšlejícími), protože situace, kdy člověk chce pomyslný koláč sníst a zároveň ho stále mít, je zjevně nepříjemná. Ovšem občas je nutno si stanovit jasné priority a vyhodnotit, která hrozba je bližší a která je vzdálenější, která je aktuální a která se rozvine v budoucnosti, u které jsou negativní dopady přímé a fatální a u které jsou spíše nepřímé či potenciální.
Anebo lze prostě dál mlžit a opakovat mantru: „My to zvládneme. Ano, zařídíme to. Bude líp.“
