Článek
Máme tu opět výročí německé kapitulace, jež ukončila první světovou válku. V souvislosti s tím se přirozeně nabízí otázky, zda to mohlo dopadnout výrazně jinak a jak by to vypadalo. Tato otázka se týká nepřímo i nás, protože osud Rakousko-Uherska v oné válce bývá prezentován jako neoddělitelně spjatý s vývojem v Německu, což bývá i vnímáno jako jeden z hlavních důvodů, proč rozpad Rakousko-Uherska (a následný historický vývoj) byl tou lepší variantou.
Jak to mohlo dopadnout jinak? Historie je přirozeně nesmírně komplexní, takže tento text má nastínit jen pár těch více zřetelných rozcestí. Považuji za pozoruhodné, že jejich společným rysem bylo (opakovaně) nutkání hrát vabank, tj. hazardérsky se upnout na jednu z dostupných možností, vrhnout na ni všechny zdroje a nepřipouštět si rizika a závažné důsledky případného neúspěchu. Podobnost s pozdějšími i současnými nutkáními Německa si klást „ambiciózní cíle“ a při tom se více opírat o svá přání než o „nudnou“ realitu zřejmě není náhodná.
Kdyby válka nebyla
Prvním takovým případem bylo už samotné rozhodnutí v roce 1914 jít do války. Ačkoli Německo bylo v čele technického vývoje a ačkoli aplikaci nových vynálezů na válčení (kulomety, zákopy, ostnatý drát) už bylo možné pozorovat v průběhu nedávno skončené rusko-japonské války (viz třeba bitva u Mukdenu), tak Německo nedocenilo vliv těchto inovací na posílení obrany při válečných operacích a naopak se dále upínalo na svůj původní plán eliminovat francouzsko-ruské „obklíčení“ Německa ofenzivně. Místo toho se německé císařství se mohlo s novými zbraněmi spolehnout na využití své silné armády v obraně, soustředit se na diplomacii (a přibrzdit iracionální bojechtivost Rakousko-Uherska) a hrát o čas, čímž by Dohoda byla nucena se stát agresorem, což by bylo politicky obtížně průchodné, zejména pak ve Velké Británii, kde by asi nebyla příliš velká ochota krvácet za ofenzivní francouzské či ruské ambice.
A kdyby ke konfliktu tehdy nedošlo, Německo bylo silným a homogenním státem, pro který jeho zámořské kolonie představovaly pouze symbol a iracionální fetiš a nikoli základnu jeho ekonomické síly. Naopak jejich ekonomický přínos byl vyloženě marginální (například jen německý export do Belgie byl větší než export do všech německých kolonií, blíže viz Thomas Sowell: Conquests and Cultures). Čas by tedy pracoval pro Němce, zatímco v průběhu 20. století by ruské impérium i bez světové války s vysokou pravděpodobností muselo čelit vnitřním problémům kvůli demokratizačním či separatistickým tendencím. Stejně tak Velká Británie a Francie by ve svých koloniích, kde se v důsledku jejich rozvoje postupně vytvářela vrstva vzdělaných místních obyvatel usilujících o podíl na politické moci, musely čelit dekolonizačním tlakům. Na rozdíl od Německa, pro něž kolonie byly marginální, by to pro Velkou Británii i Francii reálně znamenalo větší ztráty (ekonomické i politické) a tedy by to znamenalo relativní posílení Německa. Třešničkou na pomyslném dortu by byla skutečnost, že nastupující velmoc USA byla dlouhodobě naladěna spíše antikoloniálně a tedy by případnou dekolonizaci (stejně jako ve skutečné historii) podporovala, což by představovalo potenciál pro politické sbližování s Německem.
Ambiciózní cíl
Nic z toho se však nestalo. Německé vojenské a politické vedení (a nikoli pouze císař Vilém II., jenž v tomto ohledu představoval spíše symbolickou, byť hlasitou figurku) ztratilo v letech před 1914 nervy a rozhodlo se svou situaci řešit ofenzivně. Byla to právě jejich břídilská zahraniční politika, jíž se podařilo spojit do jedné aliance staleté protivníky Velkou Británii a Francii, jakož i Velkou Británii a Rusko. A následně se Němci pokusili tyto své předchozí chyby (spočívající zejména v přecenění vlastních sil) napravit uskutečněním více „ambiciózního cíle“, tj. upnuli se na myšlenku udeřit dříve, než se Rusko plně industrializuje.
Základem toho byl záměr nejdříve porazit menšího člena nepřátelské aliance (Francii) a pak se soustředit na hlavního protivníka (Rusko). Za tímto účelem vznikl v německém generálním štábu tzv. Schlieffenův plán, jenž z čistě vojenské logiky dával smysl na taktické i operační úrovni, ale ze strategického hlediska byl vysoce riskantní a představoval další hru vabank. Jeho podstata spočívala v tom, že francouzská armáda se přirozeně soustředí na hranici s Německem a pokusí se dobýt nedávno ztracené Alsasko-Lotrinsko, zatímco jádro německé armády se převalí přes neutrální Lucembursko a Belgii, obchvátí levé křídlo francouzské fronty a postupně ji „sroluje“ od západu na východ. Výsledkem by bylo zatlačení většiny francouzské armády ke švýcarským hranicím a následně její obklíčení a zničení. Sám autor tohoto plánu se jeho realizace nedožil a údajně ještě na smrtelné posteli apeloval ve smyslu „hlavně ať je pravé křídlo dost silné“.
Tato jeho výzva je v souladu s logikou strategických her, podle nichž by dávalo smysl umístit na francouzsko-německou hranici jen takovou část německé armády, aby zvládla zde upoutat pozornost Francouzů, zatímco naprostá většina německých sil by byla vržena na pravé křídlo. V praxi to však nebylo tak jednoduché, protože logistické kapacity pro zásobování a pro přesun nebyly neomezené, tj. Německo nemohlo nasadit na pravé křídlo pro útok skrze Belgii a Lucembursko tolik sil, kolik mělo teoreticky k dispozici (blíže třeba viz Martin van Creveld:Supplying War).
Kámen úrazu
To souviselo s „prokletím“ Schlieffenova plánu, jenž by byl fungoval o 100 let dříve, kdy by útočící i bránící se armády shodně pochodovaly pěšky a jejich zásobování by probíhalo převážně koňskými povozy. Anebo by fungoval o 50 let později, kdy by pro přesuny i zásobování byl k dispozici dostatek automobilů. Ovšem v roce 1914 byly základem logistiky železnice, ale jejich počet byl omezený a jejich zranitelnost značná. Tedy v konečném důsledku útočící německá armáda byla na obsazeném území opět redukována na pěší pochod a koňské povozy, zatímco obránci mohli k přeskupení na svém území využívat železnici, kterou při ústupu přirozeně neopomenuli zničit. I když se předpoklad o francouzském útoku do Alsasko-Lotrinska splnil, přesto kombinace těchto faktorů způsobila vojenský krach německé ofenzívy, bitvu na Marně a následné „zamrznutí“ fronty do zákopových linií.
Hlavní riziko tohoto německého hazardu však nespočívalo ve vojenské rovině, nýbrž v politické. Historická zkušenost jasně ukazovala, že Velká Británie špatně snáší, pokud je Belgie ovládána velmocí pokoušející se o získání hegemonie na kontinentu, ať už to byla dříve Francie či později Německo. Ačkoli tedy narušení územní integrity Belgie bylo z čistě vojenského hlediska v rámci Schlieffenova plánu logické a vlastně i nezbytné (přičemž ve starších verzích bylo zvažováno dokonce i souběžné napadení Nizozemí), tento krok fakticky garantoval vstup britského impéria do války proti Německu. To je zvláště významně vzhledem ke skutečnosti, že samotná existence Trojdohody, navzdory povrchnímu dojmu, nepožadovala explicitně vstup do války a londýnská vláda tak měla značný manévrovací prostor. Německé sbližování s Osmanskou říší a zájem o bagdádskou železnici Velkou Británii přirozeně nenechávaly chladnou, ale britské impérium, díky svému vítězství v námořním zbrojení a díky své daleko silnější globální pozici, mělo velký výběr možností, jak tyto německé snahy neutralizovat. Německý vpád do Belgie však situaci radikálně změnil.
Zatímco Německé císařství se svými spojenci bylo relativně schopné porazit tandem Francie-Rusko, zapojení Velké Británie do konfliktu už německé šance drasticky snižovalo, nejen z hlediska ekonomických a lidských zdrojů britského impéria, ale i z hlediska britské nadvlády na moři. S tím byla spojena i námořní blokáda, jež v následujících letech pomalu, ale jistě podlamovala německou schopnost i vůli pokračovat v boji.
Plán nadevše
Namísto realistického zohlednění těchto rizik, Německo stále trvalo na autistickém plnění plánu. Dokonce i když v letní krizi roku 1914 se Francie oproti očekávání držela spíše zpátky a hlavní eskalace probíhala na východní frontě skrze mobilizace Rakousko-Uherska a Ruska, tak stejně Německo koncentrovalo své síly na západ a Francii prostě vyhlásilo válku. Protože tak si to prostě „žádal plán“.
Jak je známo, tato hazardní sázka Němcům nevyšla a plán neuspěl. A smutným způsobem je typické, že po válce na německé straně převládala pozice ve smyslu: „Plán byl dobrý, ale nepodařilo se ho správně provést.“, zatímco názor, že primárně šlo o špatný plán, jenž vůbec neměl být uskutečněn, zůstala menšinová (jejím zástupcem byl například historik Hans Delbrück). Tento sklon upnout se na nějakou ideu a následně ji vehementně prosazovat realitě navzdory a do poslední chvíle (nebo i po ní) si nepřipouštět její chyby se bohužel v německé kolektivní povaze objevuje opakovaně. Přirozeně však tato zaslepenost není výlučnou doménou Němců, což ilustruje například proslulá skupina internetových memů na téma „Ale tohle nebyl ten správný socialismus.“
První světová válka tedy „neskončila do švestek“ a „výlet do Paříže“ se nekonal. Válka měla trvat dlouhé roky. Ale ani na konci roku 1914 její výsledek nebyl daný. Vyskytly se další zlomové body, které mohly dramaticky změnit vývoj událostí.
To však už je téma na jiný článek.
Zdroje:
Paret, Peter (ed.): Makers of moderns strategy, 1986, ISBN: 978-0691027647
Sowell, Thomas: Conquests and cultures, 1999
Creveld, Martin van: Supplying War, 2004, ISBN: 978-0521546577
Skřivan, Aleš: Císařská politika, 1996, ISBN: 80-7184-302-4
