Článek
Rád čtu články Mariana Kechlibara, oceňuji jeho výběr témat a vážím si jeho snahy o objektivitu a, pokud si někdy předplatím Echo, jeho texty budou hlavním důvodem. Přesto jsem se nad jeho nedávným článkem „Tenkrát osmadvacátého“ neubránil nutkání „povytáhnout obočí“ a podtrhávat „nesouhlasnou vlnovkou“. Obsahem onoho článku je úvaha, proč stojí za to slavit 28. říjen. Osobně proti tomuto svátku nic nemám a naopak jej pozitivně vnímám jako připomínku těch, kteří za Československo položili své životy v boji proti nacismu a proti komunismu.
Autor však v článku prezentuje spíše úvahu ve smyslu: „28. říjen znamená konec habsburské monarchie. Když to slavíme, tak to byla dobrá věc a tedy Rakousko-Uhersko muselo být špatné.“ Její základ formuluje takto: „Militaristický režim ve Vídni s konečnou platností „dojel“ na běsy, které rozpoutal.“, což koresponduje s tradičním narativem (například zde). A na podporu této teze si vybírá do článku vhodná historická fakta a jejich odpovídající interpretace. V důsledku toho pak, s určitou nadsázkou, z článku vychází Rakousko-Uhersko jako jakási „Třetí říše light“, což mi přijde ne zcela objektivní. Pozitivně kvituji autorovu snahu vyhnout se klasické jiráskovské fabulaci o „úpění pod Habsburky“ a v článku (částečně) rozlišovat mezi Rakousko-Uherskem před první světovou válkou a během či v závěru války, a to: „… předválečné Rakousko-Uhersko byl celkem solidní stát k životu. V západní půlce monarchie, do které patřilo i České království, fungovala značně chaotická demokracie, plodící nestabilní parlamenty; ale mírový režim byl vcelku liberální“. Nicméně i tak, podle mého názoru, zvolená interpretace historických událostí a závěry z ní činěné neodpovídají vysokým standardům, na jaké jsem v článcích Mariana Kechlibara zvyklý. Proto si níže dovolím autorem předkládané teze doplnit trochou kontextu.
Teze první: Rakousko-Uhersko způsobilo první světovou válku
Kauza „jediné a výlučné viny“ mi připadá účelová a přehnaná už ve versailleské mírové smlouvě vůči Německu (a z historie víme, jak „dobře“ to fungovalo) a nesouhlasím s ní ani v případě Rakousko-Uherska, ačkoli v tomto případě je tento směr úvah podstatně oprávněnější než v případě Německa. Nejsem příznivcem historického determinismu, tj. nedomnívám se, že by první světová válka nutně „musela nastat“, natož pak ve stejném složení bojujících stran (blíže viz tento článek). Na druhou stranu však nelze podceňovat vliv systémových faktorů a mocenské i myšlenkové nastavení jednotlivých států, jejich vojenských i politických elit i jejich řadových občanů (viz soudobé úvahy o „očistném a sjednocujícím vlivu války“ – samozřejmě tragicky naivní a mylné, ale bohužel až při zpětném pohledu).
Autor správně zmiňuje příklady různých krizí, které se v zahraniční politice velmocem v období před první světovou válkou podařilo vyřešit, a klade si otázku, proč se to tedy nepovedlo i s tou sarajevskou krizí v roce 1914. Předně je nutno zdůraznit, že ačkoli František Ferdinand opravdu nebyl oblíbený u vídeňského dvora, nic to neměnilo na skutečnosti, že vražda následníka trůnu, spáchaná navíc teroristou ze skupiny mající podporu bezpečnostního aparátu (a z části i jeho souhlas s touto akcí) sousedního a dlouhodobě nepřátelského státu, byla podstatně silnější kalibr než třeba „nevhodná návštěva“ dělového člunu v marockém přístavu (viz autorem odkazovaná agadirská krize). Hlavním problémem však byla skutečnost, že ona úspěšná řešení předchozích krizí nebyla „zadarmo“ (ani politicky, ani myšlenkově), nýbrž u jednotlivých velmocí střídavě zanechávala pachuť ve smyslu: „Dobrá, tentokrát jsme museli ustoupit, ale příště jim to vrátíme, příště musíme být tvrdší, nebo se spustí dominový efekt a naše postavení se zhroutí.“ (blíže viz například kniha „Císařská politika: Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice v letech 1906–1914“ od Aleše Skřivana).
Samozřejmě k tomuto uvažování mělo zvláště silný sklon Rakousko-Uhersko, jež za dlouhé vlády Františka Josefa I. utrpělo sérii porážek a územních ztrát i politických neúspěchů. Zároveň jeho ekonomická i vojenská síla byla ve srovnání s ostatními velmocemi (s výjimkou Itálie) výrazně slabší a současně bylo ohrožováno vnitropolitickými rozpory, a to nejen autonomistickými snahami v rámci říše, nýbrž také iredentistickými snahami o odtržení podporovanými ze zahraničí (viz menšina italská, rumunská a srbská). Tedy je nutno uznat, že k výše naznačenému iracionálnímu a paranoidně konfrontačnímu postoji mělo Rakousko-Uhersko asi nejvíce objektivní důvody (což přirozeně nic nemění na chybnosti tohoto postoje).
Nebylo však zdaleka jediné. Dalším (a důležitějším) příkladem bylo Německo. Proto také poskytlo Rakousko-Uhersku onen v konečném důsledku tragický „bianko šek“ neomezené podpory, bez něhož by se Rakousko-Uhersko (zcela logicky) neodvážilo válku začít, a Německo se tak fakticky ocitlo ve vleku svého daleko slabšího spojence. Tato nihilistická bojechtivost však, pro někoho možná překvapivě, nebyla zásluhou ani záměrem německého císaře Viléma II. Marian Kechlibar správně píše, že Vilém II. patřil k těm, kteří „občas harašili šavlemi“, ale je nutno zdůraznit, že zůstával právě jen u toho harašení. Vilém II. nebyl předchůdcem Hitlera ani Putina, nýbrž spíše Donalda Trumpa, tj. byl to povrchní narcista s přehnaným egem, omezeným rozhledem a s o to větším sklonem k velkohubým prohlášením a pompézním gestům (blíže viz biografie „Poslední německý císař“ od Františka Stellnera).
Německá touha pustit se v roce 1914 do války vycházela od vedení německé armády a přímo souvisela s výsledky břídilské zahraniční politiky Německa v předchozím období, kdy se Německu „podařilo“ smířit tradiční (staleté) rivaly Velkou Británii a Francii, jakož i Velkou Británii a Rusko a shromáždit je do aliance proti sobě. To následně v německém armádním velení vedlo k panickému pocitu (posílenému pohledem na prudký hospodářský rozvoj Ruska) ve smyslu: „Jsme obklíčeni, dochází nám čas, musíme udeřit dříve, než bude pozdě, jinak budeme rozdrceni.“ V tomto nastavení byla podpora pro Rakousko-Uhersko vítanou záminkou, zostřenou navíc skutečností, že v důsledku oné výše zmíněné břídilské zahraniční politiky bylo Rakousko-Uhersko jediným německým velmocenským spojencem. (Itálie sice stále byla formálně členem Trojspolku, ale už v roce 1902 uzavřela smlouvu o neutralitě s Francií, která toto členství fakticky ukončila. – pozn. J.Z.). Příznakem toho byla i autistická snaha Německa, navzdory skutečnosti, že v krizi 1914 eskalaci na velmocenskou úroveň spustila mobilizace Ruska, vyhlásit za každou cenu válku Francii, protože „tak to vyžaduje plán“. A německá armáda, navzdory zjevným rizikům ve vztahu k Velké Británii, trvala na vpádu i do Belgie, protože „tak to vyžaduje plán“ (V obou případech šlo o strategicky logický, ale politicky i prakticky tragický tzv. Schlieffenův plán. – pozn. J.Z.).
Zcestnost tohoto uvažování je při zpětném pohledu zřejmá, jak lze ilustrovat na malém myšlenkovém cvičení. Trojdohoda nebyla ofenzivní aliancí, tedy je velmi sporné, zda by se Velká Británie účastnila případného ofenzivního pokusu o „rozdrcení“ Německa. Soupeření o ropu, koloniální třenice či otázka tzv. bagdádské dráhy jistě představují eskalační faktory (viz tento článek Františka Novotného), ale vzhledem k dominanci svého námořnictva a ke svému globálnímu dosahu, zdaleka přesahujícímu možnosti Německa, jsem přesvědčen, že Velká Británie by dokázala své zájmy, včetně přístupu k ropě, prosadit daleko efektivněji nepřímými prostředky, aniž by byla nucena se zapojit do všeobecné války v Evropě. A bez podpory Velké Británie (na níž byla fakticky vázána i eventuální účast USA) by Francie a Rusko, i s případnou (a za takové konstelace méně pravděpodobnou) oportunistickou podporou Itálie, nedokázaly Německo porazit. I kdyby však nedošlo k velké evropské válce, lze na základě společenského vývoje předpokládat, že dříve či později by v koloniích zesílil tlak na sebeurčení. To by oslabilo soudržnost impérií Velké Británie a Francie, zatímco Německo, pro něž kolonie byly daleko méně významné, by tímto vývojem bylo dotčeno podstatně méně a jeho relativní moc by vzrostla. Nadto, pokud by se Rakousko-Uhersko časem i bez světové války rozpadlo, Německo by sice ztratilo spojence, ale zároveň by snadno získalo jeho německy mluvící oblasti, přinejmenším Rakousko. I v současnosti je Německo potenciálně nejsilnějším státem EU (jiná otázka přirozeně je, jak svůj potenciál využívá), a proto je nasnadě, jakou pozici by mělo v rozsahu tehdejšího německého císařství, když by jeho součástí byla také nejprůmyslovější část Francie a zároveň nejprůmyslovější část Polska, plus případně Rakousko).
Výše uvedené odstavce však nejsou míněny jako podpora teze o jakémsi výjimečném a specificky německém sklonu k militarismu, což je laicky oblíbený, ale historicky nepodložený názor (blíže viz například tento příspěvek k diskusi na téma „Před 150 lety sešla Evropa na scestí“). Podobný nihilisticky bojechtivý stav mysli byl přítomen i u ostatních velmocí. Například Rusko si prošlo šokující porážkou od Japonska, jež ukázala, že „slovanské dubisko“ nestojí tak pevně, jak se zdálo. Následně v roce 1908 proběhla anexe Bosny a Hercegoviny, což se nelíbilo Srbsku (které už tehdy vnímalo toto území jako své „hřiště“) a v Rusku to vytvořilo dojem, že bez Srbska jako „klíčového“ spojence bude ruská prestiž v troskách. A jak vyplývá z událostí roku 1903 (viz níže), ruská podpora Srbsku nebyla tak úplně altruistická, jakož i ruská tolerance tamního terorismu nebyla nijak nová. Pokud jde o Francii, necítím se být odborníkem na tuto oblast, ale i tak je pro mě překvapivé, že by se onen pověstný „krvácející bok“ po ztrátě Alsaska-Lotrinska z roku 1871 tak rychle zahojil, a rád si rozšířím obzory ze zdrojů, z nichž autor čerpal pro své vyjádření: „Francouzi už se skoro smířili s trvalou ztrátou Alsaska-Lotrinska, ke které došlo někdy za jejich dědů.“
Teze druhá: Rakousko-Uhersko způsobilo válku a navíc z „nízkých“ pohnutek
Autor prezentuje agresivní postoj Rakousko-Uherska vůči Srbsku jako motivovaný primárně snahou o územní expanzi, konkrétně pak ve svém popisu stavu při sarajevské krizi takto: „Jenže ono nešlo jen o zabezpečení jižní hranice, to byl ten problém. Konečným cílem Vídně byla změna té hranice ve svůj prospěch, na což ultimátum nestačilo a s čím měly neřešitelný problém zase jiné mocnosti.“ Tato interpretace však zaměňuje příčinu a následek. Správně autor v doplňujícím článku uvádí, že habsburská monarchie šla do války „ve jménu nejhoršího zabijáka všech dob – státní prestiže“. Opravdu, na samém počátku tedy byla rakousko-uherská snaha Srbsku „dát lekci“, jež byla živená obavou, že pokud Srbsku jeho sarajevská akce projde, tak srbská prestiž vzroste, stejně jako jeho snaha zasahovat dále ve svém okolí, zejména pak mezi menšinami v Rakousko-Uhersku, a nikoli tedy snahou získat nové území.
Navíc se v případě Srbska jednalo v rámci Evropy o „darebácký stát“ (v moderní terminologii „rogue state“), jenž byl tehdejším ekvivalentem dnešního Afghánistánu, Somálska nebo Venezuely. Ilustrativním příkladem tamních poměrů může být „změna na trůnu“, kdy byli král Alexandr I. Obrenovič a jeho manželka zavražděni a jejich posekaná těla byla pohozena na nádvoří, a následně „pro dobrou míru“ byli zlikvidováni ještě premiér a dva ministři. To vše v roce 1903. V Evropě. A není bez zajímavosti, že účastníci tohoto násilného puče byli částečně v ruském žoldu a že mezi nimi nechyběli ani podporovatelé teroristické organizace Černá ruka, která o 11 let později „skórovala“ v Sarajevu. Lze tedy reálně předpokládat, že rakousko-uherský postoj k Srbsku mohl v roce 1914 být ovlivněn nikoli územním expanzionismem, nýbrž těmito zkušenostmi, blíže viz tato reakce od Romana Jocha.
To však samozřejmě neznamená, že Rakousko-Uhersko nemělo udělat to, co autor velmi pěkně popisuje v doplňujícím článku, tj. „vykoupat v tom“ Srby diplomaticky. Mělo to udělat a neudělalo, což byla fatální chyba. Ale přesto se domnívám (a přirozeně si rád přečtu zdroj dokazující opak), že hlavní motiv na počátku války byl politický a nikoli územně expanzionistický. Přirozeně se v průběhu války tento postoj měnil, a to nejen v Rakousko-Uhersku, takže všeobecně získávala převahu snaha nějak si „vynahradit“ nečekanou délku a náročnost konfliktu, což povzbuzovalo všelijaké anexační vize (blíže k vývoji v Rakousko-Uhersku viz zde a zde). I tehdy však rakousko-uherská pozice nebyla jednoznačná, neboť přetrvávala obava z přísunu velkého počtu dalších Slovanů do již tak dost heterogenní říše.
Teze třetí: Rakousko-Uhersko vedlo válku mimořádně brutálně
Jakkoli nelze popřít, že na rakousko-uherské straně docházelo k excesům či válečným zločinům vůči civilnímu obyvatelstvu, zdráhal bych se tvrdit, že šlo o rakousko-uherské specifikum. V řadě států účastnících se první světové války docházelo k omezení občanských svobod a k zavádění či uplatnění „netradičních“ právních norem, nezřídka s drakonickými tresty. Ty se týkaly například represí proti partyzánským akcím, které byly brány jako porušování válečného práva, nebo vůči vojenským vzbouřencům (viz série vzpour ve francouzské armádě po zpackané Nivellově ofenzívě 1917) či proti dezertérům, zejména proti těm, kteří nad rámec pouhého útěku vstoupili do služeb nepřátelské armády (to je i případ autorem odkazované fotky z popravy Cesare Battistiho ). I když to s ohledem na historii československých legií může znít nepříjemně, za dezerci, zejména v bojové situaci, byl běžným standardem trest smrti a za zradu/velezradu taktéž. A Rakousko-Uhersko v tom nebylo žádnou výjimkou.
Dále je nutno si dát pozor na nezáměrný logický faul plynoucí ze skutečnosti, že během první světové války tzv. centrální mocnosti okupovaly více nepřátelského území, než tomu bylo naopak. Tedy nevyhnutelně byly více vystaveny nutnosti reagovat na neuniformovaný odpor místního obyvatelstva, což vytvářelo větší prostor pro represe a s tím spojené excesy. Neodvážil bych se však tvrdit, že v případě opačné situace by reakce jiných okupačních jednotek byla dramaticky odlišná. Ukázkou může být chování Rusů v dočasně (1914-1915) obsazené Haliči, kdy Rusové okupaci využili k represím zejména vůči Ukrajincům, například řeckokatolické církvi. To vycházelo ze skutečnosti, že zatímco v Rusku čelili Ukrajinci tvrdé národnostní diskriminaci, Rakousko-Uhersko k nim přistupovalo podstatně liberálněji, včetně jejich politického působení a vzdělávacích institucí, čímž fakticky zásadně přispělo k rozvoji a k udržení ukrajinské národní identity (blíže například příslušné části přednášek Timothyho Snydera „The Making of Modern Ukraine“ zde a zde). Rovněž francouzské okupační jednotky v Německu během Rúrské krize nejednaly s místním, nepřátelsky naladěným, ale pouze pasivně rezistentním, civilním obyvatelstvem zrovna „v rukavičkách“, a to se nejednalo ani o válečný stav.
Závěr?
Zde si dovolím aktuální amatérsko-historické expozé ukončit. Pozornější čtenáři však v tuto chvíli též „pozdvihnou obočí“ a poukáží na to, že jsem vynechal jednu, a dost možná tu nejpodstatnější tezi z odkazovaného textu, a dokonce zrovna tu, kterou jsem výše v úvodu avizoval bulvárně laděnou zkratkou „Třetí říše light“. A mají pravdu. Jeden z autorem předložených argumentů byl ve smyslu, že Rakousko-Uhersko během války driftovalo k Německem ovládané vojenské diktatuře, a proto jeho vítězství či přežití bylo nežádoucí. Tento směr pak dává prostor k úvahám o budoucí možné centralizaci, germanizaci, militarizaci atd., tedy k modernizaci proslulého „habsburského jha“. Zde se však nevyhnutelně dostáváme do roviny spekulací „co by bylo, kdyby…“, a tak v zájmu nemíchání jablek a hrušek bude toto téma separováno do samostatného textu.
