Článek
Americké poločasové volby proběhly a dopadly v zásadě podle očekávání, tj. porážkou vládnoucí strany, která v tomto typu voleb v 9 případů z deseti utrpí ztráty, jelikož američtí voliči rádi a důrazně vyvažují. Jedinou otázkou zůstává, jak velké. Ty aktuální patří k těm větším, byť v případě Sněmovny reprezentantů zdaleka ne největším (podstatně větší utrpěli například Demokraté v roce 2010, pouhé dva roky po nástupu nadšeně oslavovaného prezidenta Obamy). V Senátu to bývá méně výrazné a právě v tomto směru působí výprask, jenž obdržela současná americká administrativa daleko výrazněji (zatím 7 mandátů ztraceno, včetně velmi republikánských států jako Severní a Jižní Karolína, Texas a Kansas, přičemž nejisté jsou stále ještě Aljaška a kupodivu Mississippi). Nad podrobnými výsledky v jednotlivých obvodech a konkrétními čísly lze bádat dosytosti, například zde či zde.
Co se nepovedlo
Ovšem podstatnější jsou souvislosti, důvody a hlavně jejich interpretace. Stručné a výstižné shrnutí voleb je k dispozici například zde, včetně příčin a možných důsledků. Je vcelku zjevné, že na výsledku se výrazně podepsaly vnitropolitické dopady diletantského vedení války proti Íránu a naopak vehementní podkuřování Putinovi a snahy svést celou situaci na Ukrajinu nebyly příliš úspěšné (blíže viz Donald Trump v časové smyčce).
Výsledky jsou jasné, ale rozhodující bude interpretace. Zásadní je aktuální neúspěch na někoho svést. Z pozice Trumpa je to jasné – za neutěšenou situaci Američanů a tedy i za prohrané volby může z jeho pohledu Ukrajina, která nedoceňuje jeho mírové úsilí a Putinův humanismus. Ovšem Trump už to má „za pár“ a stává se „chromou kachnou“. Tedy bude vetovat a po vzoru ostatních amerických prezidentů v podobné situaci možná přitvrdí v „budování odkazu“ skrze divokou zahraniční politiku, ale podstatné bude dění v roce 2028, kdy už on sám kandidovat nebude.
Kdo za to může
V tomto směru je zajímavá pozice hnutí MAGA/America First reprezentovaného aktuálním viceprezidentem a velmi pravděpodobným příštím prezidentským kandidátem J.D. Vancem. Zástupci tohoto hnutí tíhnou k izolacionismu a kromě podpory Ukrajiny je, na rozdíl od Trumpa, dráždí i podpora Izraele, přičemž válka v Íránu představovala onu pomyslnou poslední kapku. Jelikož však je přirozeně velmi bolestivé si přiznat, že s až sektářskou oddaností dosud následovali vůdce, který se ukázal být osobnostně neschopným plnit učiněné sliby a jehož kognitivní schopnosti jsou na nižší úrovni, než se předpokládalo, tak v tvrdém jádru hnutí již delší dobu panuje frenetická snaha odhalit „Kdo přiměl náčelníka vydávat tak zvrhlé rozkazy.“
Viníci nejsou nijak překvapiví, ani originální. V dojemné symetrii s děním u nás v padesátých letech, kdy úspěch Strany a cestu ke světlé budoucnosti narušovali „zrádci a sabotéři“ a ze zahraničí financovaná „sionistická spiklenecká centra“, nyní za porážku mohou „falešní republikáni“ (v angličtině označováni zkratou RINO, čímž může být kdokoli, kdo nesouzní s hnutím MAGA), “neokoni a zbrojní lobbisté (což je něco jako „buržoazní nacionalisté a váleční štváči“ tehdy, přičemž skutečnost, že zpravidla zbrojaři vypuknutí války tak úplně nevítají, nesmí kazit příslušný propagandistický obraz) a zejména podporovatelé Izraele. Vrcholem příslušného sionistického spiknutí je samozřejmě izraelský premiér, který lstivě přiměl prostoduchého amerického prezidenta, aby napadl Írán.
Ta pravá obroda
Tedy v této interpretaci je porážka republikánů vlastně dobrá věc, neboť očistí stranu od těchto „ideologicky nevhodných“ jedinců a povede k její obrodě, doplnění o vhodné kádry více oddané hnutí MAGA a vítězství pod vedením spasitele vtěleného do osoby J.D. Vance ve volbách v roce 2028. Třeba bývalý prezidentský kandidát Ron DeSantis šanci na znovuzískání většiny v roce 2028 nevidí tak růžově, ale to z pohledu MAGA není relevantní, jelikož je to padouch, který měl tu drzost se postavit guru Trumpovi v primárkách v roce 2024 (blíže viz DeSantisova volba).
Z tohoto „opravdová MAGA“ pohledu by ideálním scénářem bylo, kdyby aktuálně získaná převaha demokratů v Kongresu provedla úspěšný impeachment proti Donaldu Trumpovi. Ten by musel opustit úřad, zaujal by neškodnou funkci mučedníka, zatímco úřad by převzal Vance, jenž by tak získal výhodou pozici obhájce mandátu (anglicky “incumbent”), jenž bývá v amerických (a nejen v nich) volbách zpravidla v lepší pozici. Tento ideál však patrně nenastane, protože demokraté sice mají dost hlasů k rozjetí impeachmentu, avšak nikoli k jeho dotažení do konce, jelikož k tomu by potřebovali mít dvoutřetinovou podporu v Senátu.
A nepříjemná realita
Realita je však poněkud odlišná. Jakkoli je teorie „židovského spiknutí“ historicky prověřená a lákavá, výsledky říkají něco jiného. Mezi současnými republikánskými kandidáty bylo málo těch, kteří by se otevřeně postavili proti Trumpovi a jeho proizraelské politice, přičemž řada z nich naopak byla v tomto směru velmi aktivní. A s trochou využití AI lze vytvořit příslušné seznamy, z nichž vyplývá, že republikánské prohry se zdaleka nekoncentrovaly jen na výrazné podporovatele Izraele. Naopak řada z nich své mandáty obhájila (například senátoři Rounds v Jižní Dakotě a Cotton v Arkansasu).
Pro bližší ilustraci se můžeme podívat do Texasu, kde do Senátu namísto stávajícího senátora Cornyna, jenž se Trumpovi znelíbil, kandidoval oblíbenec MAGA, Ken Paxton. Ten drtivě uspěl v primárkách, což však nic nevypovídá o celkové přijatelnosti pro voliče, jelikož v primárkách zpravidla (na obou stranách) hlasuje pouze menšina radikálních aktivistů a tedy produkují sice „ideologicky čisté“, ale nezřídka obtížně zvolitelné kandidáty. Paxton dostal podporu Trumpa i peníze od Muska, ale přesto v tradičně republikánském Texasu prohrál proti demokratickému kandidátovi v poměru 43%:55,1%). Naopak kongresman Thomas Massie z Kentucky, jenž odmítal podporu Ukrajině i Izraeli, byl sestřelen již v republikánských primárkách a nahrazen více proizraelským kandidátem a ten následně ve volbách zvítězil. Nic z toho však přirozeně nemůže otřást „národně konzervativní“ MAGA vírou ve světlé zítřky, protože v jejím pojetí by Cornyn v Texasu (kde čtyřikrát vyhrál volby do Senátu, poprvé v roce 2002) prohrál daleko více než Paxton a naopak Massie (který mimo jiné také navrhoval odchod z NATO) by prý vyhrál daleko lépe.
Na rozdíl od „neokony uneseného“ a pomýleného Trumpa by v tomto vidění světa měla být zárukou kvality podpora ze strany budoucího vůdce Vance. Ten se hrdě hlásí k tomu, jak pomohl zarazit americkou podporu Ukrajině, a zároveň opatrně manévruje v otázce podpory pro Izrael a války v Íránu, kde dává najevo větší skepsi než Trump, byť ne otevřeně, aby Trumpa nenaštval. V tom mu pomáhá i jeho přátelství s Tuckerem Carlsonem, jenž aktuálně funguje jako podkuřovač Putinovi a kritik podpory Izraele a z pohledu MAGA má být do budoucna tribunem lidu a pomyslnou polnicí, jež je povede k obrodě a vítězství. Vance v aktuálních volbách podpořil méně kandidátů, ale nevedlo to k výrazně odlišným výsledkům. Jednalo se například o kandidáty na guvernéry ve Wisconsinu, Arizoně a Ohiu, kteří neuspěli. Zvláště zajímavé to bylo v posledním případě, kdy republikánského guvernéra, jenž již nemohl kandidovat kvůli v ústavě omezenému počtu funkčních období, měl vystřídat miláček MAGA scény (a bývalý kandidát prezidentských primárek, který se následně přichýlil k Trumpovi), Vivek Ramaswamy, ale prohrál tam v poměru 44,4%:52,3%.
A ještě nepříjemnější
Jelikož v Republikánské straně pod vládou Trumpa je negativní postoj vůči Izraeli spíše vzácný, výsledky mohou být méně vypovídající. U demokratů je však spektrum postojů k tomuto tématu podstatně pestřejší. S trochou asistence od AI lze vytvořit vcelku reprezentativní seznam demokratických kandidátů zastávajících vstřícný postoj k podpoře Izraele a následně porovnat, jak si vedli ve volbách. Ukáže se, že většina z nich uspěla, podobně i jako více viditelná menšina progresivních „přátel Palestiny“, i když ti těží ze skutečnosti, že kandidují v hodně „modrých“ městských obvodech, kde by zvítězil v podstatě jakýkoli kandidát Demokratické strany. Pikantní je skutečnost, že do této skupiny patří i nová hvězda levicově progresivistického křídla strany, „sociálně spravedlivý muslim“ plný lásky k Palestincům, Abdul El Sayed, který proplul primárkami díky etnickému hlasování somálských voličů a kterého ve volbách do Senátu za Michigan podpořil i tribun „národního konzervatismu“, Tucker Carlson (a je typické, že přítel Vance se to snaží vymlčet a bagatelizovat, protože s Carlsonem počítá pro svou spasitelskou misi).
Tedy postoj k Izraeli či k Ukrajině zjevně (protože zahraničně politická témata americké volby nerozhodují) nebyl rozhodující pro úspěch či neúspěch ve volbách. Naopak zásadní v tomto směru byla neschopnost Trumpovy administrativy, jež se týká podstatně více oblastí. Ovšem od toho by se Vanceovi hůře distancovalo a mohlo by to narušit jeho propagandistický příběh pro volby 2028.
Tento pokus o účelovou interpretaci voleb ze strany MAGA půvabně souzní s pokusy na opačné straně politického spektra. U demokratů přirozeně nejde o to svést na někoho porážku, nýbrž přisvojit si zásluhu na vítězství.
Noví spasitelé
Největším zájemcem je levicově progresivní křídlo Demokratické strany a jeho odnož Democratic Socialists of America (DSA) symbolizované nejen progresivistickou (a protiizraelskou) „The Squad“, ale i novou hvězdou, kterou představuje čerstvý newyorkský starosta Mamdani, jenž kromě odsuzování Izraele aktuálně experimentuje s takovými „novinkami“, jako jsou regulované nájemné a státní obchody se zbožím za centrálně stanovené ceny.
V rámci Demokratické strany se jedná o menšinu, byť hlasitou a vlivnou, koncentrovanou převážně do velkých měst, ale cílem celé operace je prezentovat ji jako hlavní důvod celostátního úspěchu v aktuálních volbách a jako budoucnost „obrozené, nové a lepší“ Demokratické strany. Za tímto účelem vychází oslavné články, jejichž ukázku jsme mohli pozorovat i v českých „liberálních“ médiích.
Kdysi v roce 2024 jsem se před americkými volbami obával, že vítězství Trumpa povede k tomu, že Demokraté se po vzoru MAGA radikalizují, postaví v roce 2028 levicově progresivního kandidáta, který díky Trumpově neschopnosti bude mít reálnou šanci vyhrát (viz. “Harrisová nebo Trump – do bláta nebo do louže?”). Tehdy mi to přišlo jako přílišný pesimismus. Dnes je tato možnost zase o krůček pravděpodobnější.
