Článek
Nedávno proběhlo další výročí teroristického útoku spáchaného Palestinci v říjnu 2023. Oproti převládající mediální praxi záměrně píši „Palestinci“ a nikoli, jako je obvyklé, „Hamásem“. Důvod je prostý. Hamás nebyl výlučným pachatelem, do provedení i přípravy byla zapojena i řada dalších palestinských subjektů, od islamistických po sekulární, plus tisíce civilistů z pásma Gazy. A v tomto případě se nejednalo pouze o „civilisty“ z pohledu OSN a většinové mediální prezentace, tj. bojovníky Hamásu bez uniforem, nýbrž o skutečné civilisty, kteří se aktivně účastnili úvodního útoku a následně se podíleli na podpůrných činnostech pro Hamás, včetně zadržování izraelských rukojmí (viz případ osvobození izraelských rukojmí, kteří nebyli v pevnosti či v tunelech, ale v domech civilistů, přičemž je typické, že s tím související kolaterální škody jsou připisovány Izraeli a příslušné heslo ve Wikipedii je v důsledku editačního aktivismu otitulkováno jako „masakr“). O tom i svědčí míra podpory, kterou i roky po spáchání onoho teroristického útoku a záměrného vyprovokování války a s tím spojené destrukce Hamás stále má mezi drtivou většinou Palestinců, v Gaze i na Západním břehu. Navzdory převládající mediální interpretaci se tedy v případě terorismu z 7.10. a následné destrukce v Gaze nejedná o něco co spáchal Hamás (respektive v případě více angažovaných médií Izrael) a čehož Palestinci byli pasivním objektem a nevinnou obětí boje vedeného mezi Hamásem a Izraelem. Nutnost vložit hned po první větě takto dlouhou vysvětlující poznámku ukazuje sílu dominantního narativu. Níže se podíváme, jak a kým je vytvářen a udržován.
„Antisionistické“ pokušení
Výročí 7.10. a blížící se volby v Izraeli představují lákavou příležitostí k lacinému moralizování, protože z témat, která se čtenářů osobně nedotýkají, nic nezajistí jejich pozornost tak, jako téma Izraele a palestinského konfliktu, zejména pak ve specifickém akademicko-aktivistickém ekosystému, jehož reakce bývají zvláště hlasité a bývá jim přikládán větší význam než jiným. To souvisí se skutečností, že po desítky let bývá palestinský konflikt prezentován jako „ten Konflikt“ s velkým K, jenž má naprosto disproporční míru mediální pozornosti (blíže viz třeba zde). To platí nejen pro média, ale i pro mezinárodní instituce, zejména OSN, jelikož jsou to pouze Palestinci, kterým se, ve srovnání s obětmi jiných konfliktů, bezprecedentním způsobem vychází vstříc a kteří mají svou vlastní agencii OSN, nad níž mají (zejména v Gaze) vysokou míru kontroly, což OSN přirozeně oficiálně nepřiznává, ale čemuž se v praxi nijak výrazně nebrání (více viz zde).
Nutkání se rozněžňovat na „chudáky Palestinci“ a moralizovat nad jednáním Izraele je obecně rozšířená. U nás po tom není tak velká poptávka ve srovnání s mainstreamem v zemích EU, ale přesto se angažované články objevují i u nás, a to právě v médiích, které převládající postoje politické i společenské v zemích EU, zejména těch „moudřejších a vyspělejších“ nacházejících se na západ od nás, považují za jakýsi „zlatý standard“, který máme bezvýhradně obdivovat a který se máme snažit napodobit. Jeden takový článek vyšel už v září pod titulkem „Izraelští politici před volbami soupeří, kdo předloží tvrdší vizi pro Gazu“ v periodiku, které se identifikuje jako liberální, centristické a vyvážené.
Pozitivní překvapení
Úvodem je nutno pochválit, že autorka v článku píše, že izraelské bombardování a následná pozemní ofenzíva byly reakcí na „útok“ ze strany Hamásu proti civilnímu obyvatelstvu, což ani v řadě významných světových médií nebývá v podobných článcích standardem. Škoda jen, že pri tom opomněla zdůraznit, že šlo o přímo útok teroristický a tedy o válečný zločin, což je zvláštní, protože dále v textu se tématu válečných zločinů přímo věnuje. Též chválím, že autorka výslovně uvádí, že citované údaje o počtech mrtvých v Gaze pochází od hnutí Hamás, což rovněž nebývá samozřejmostí. Toto je zásadní informace, jelikož tedy z logiky věci a na základě prokazatelného falšování těchto údajů ze strany Hamásu jsou tato čísla velmi nevěrohodná (o zneužívání těchto počtů, viz zde a zde, o podhodnocování počtu bojovníků v celkových ztrátách viz zde, zde a zde). Autorka v tomto kontextu správně poukazuje na skutečnost, že Hamás ve svých informacích o počtu mrtvých nerozlišuje mezi mrtvými civilisty a ozbrojenci zabitými v boji na jeho straně, ať již z řad samotného Hamásu či z řady dalších spřízněných subjektů. Bez ohledu na to však autorka s odvoláním se na nejmenované „nezávislé experty“ dále tyto Hamásem poskytnuté údaje prezentuje jako objektivní, což vzbuzuje přinejmenším jisté rozpaky.
Selekce v akci
Text však nabízí daleko výraznější případy účelového výběru faktů typického pro tento žánr, tzv. „antisionistická selekce“. Předně se autorka při legitimizaci údajů poskytnutých Hamásem odvolává na OSN. Bohužel již nedodá, že OSN je skrze svou agencii UNRWA vůči Palestincům obecně a Hamásu zvláště v masivním střetu zájmů, jelikož existence a dostupné finanční prostředky UNRWA jsou podmíněny pokračováním palestinského konfliktu (viz zde). Zároveň nezmiňuje, že právě v souvislosti s válkou v Gaze bylo odhaleno masivní propojení UNRWA s teroristickým hnutím Hamás, členství zaměstnanců UNRWA v Hamásu a jejich aktivní účast na teroristických akcích, budování infrastruktury Hamásu určené k boji v a pod institucemi provozovanými UNRWA, financování ideové přípravy ve vzdělávacích institucích ovládaných Hamásem. Autorka se odvolává na zvláštní zpravodajku Francescu Albanese (a jen na ni), aniž by zmínila, že Albanese dlouhodobě zaujímala vyhraněně protiizraelský postoj a snažila se bagatelizovat palestinskou agresi, která vedla k válce v Gaze, a například palestinský terorismus ze 7.10. označila jako „odpor proti útlaku“. Autorka však bezvýhradně cituje tvrzení Albanese o údajných „zvěrstvech“ a válečných zločinech spáchaných Izraelem, a to na základě izraelské snahy odklízet trosky v Izraelem kontrolované části pásma Gazy, kterou interpretuje jako ničení důkazů, přičemž otázka válečných zločinů spáchaných Palestinci a eventuálních důkazů o nich nacházejících se na území kontrolovaném Hamásem zůstává nezmíněna.
Nicméně, pokud by Izrael ony trosky neodklízel, případně dokonce jejich odklízení bránil, nějak si nejsem jistý, zda by to vedlo k pozitivnímu hodnocení ze strany Albanese a angažovaných novinářů a tato bezvýchodnost je typická právě pro popisovaný narativ založený na „antisionistické selekci“.
Neviditelný Hamás
Dále je pozoruhodné, že autorka v textu píše „mírový plán se nedaří naplňovat“, přičemž celý text je vyselektovaný tak, aby vina za tento stav byla připsána Izraeli. K tomu je však potřeba nemalé úsilí spolu s dávkou kognitivní disonance, díky nimž se daří nevšímat si pomyslného „slona v místnosti“. Proto v textu není uveden ten hlavní důvod kritizovaného stavu, kterým je skutečnost, že v Gaze dále vládne Hamás. Jediný rozdíl oproti stavu před 7.10. 2023 spočívá ve skutečnosti, že Hamás je dočasně oslaben ve svých ofenzivních kapacitách, nikoli však v rámci nějaké své vstřícnosti, nýbrž v důsledku izraelských vojenských operací. Hamás se však odmítl odzbrojit, má totální kontrolu nad jím ovládanou částí Gazy včetně tamní vojenské infrastruktury, stejně jako dříve i nyní ovládá distribuci humanitární pomoci a prostředků na případnou rekonstrukci, které může (jako to činil i dříve) využívat ve svůj prospěch, má volný prostor k doplňování výzbroje a nahrazení ztrát a pro přípravu na další akce, přičemž jeho představitelé opakované deklarovali, že útok ze 7.10. považují za úspěch a že jej hodlají zopakovat. Opravdu je z pohledu autorky tak obtížně pochopitelné, že za takových podmínek Izrael chce mít v obsazené vnější části pásma Gazy jako nárazníkovou oblast?
Kromě popírání podílu Hamásu na současné situaci autorka naopak cítí potřebu zdůraznit: „…izraelská vláda, která o budoucnosti Gazy momentálně rozhoduje nejvíce, opakovaně hrozí vyhoštěním tamních obyvatel.“ Aktuální izraelskou vládu Likudu lze bezesporu za mnohé oprávněně kritizovat, například za strategické i taktické chyby před válkou v Gaze i během ní, za snahu nadřadit zájmy premiéra zájmům státu i za opírání se o menšinové radikální strany. Ovšem autorka pozici izraelské vlády ilustruje právě a pouze na vyjádřeních těchto extrémních subjektů. Neobtěžuje se zmínit, že tyto subjekty jsou i uvnitř samotné vlády menšinové a že tedy jejich vyjádření (stejně jako mnoho podobně extrémních během předchozích let) jsou nerealizovatelné. Prezentuje tento postoj, jako pozici celé vlády, avšak opět opomene zmínit, že současná vláda je v Izraeli silně nepopulární a že nadcházející volby patrně prohraje. Naopak se již titulkem svého článku pokouší naznačit, že tento, z její strany manipulativně podsunutý, postoj je pro všechny izraelské strany prakticky stejný. A pro jistotu to ještě zopakuje v samotném závěru, kde zdůrazní, že i po izraelských volbách „situace na zničeném palestinském území bude dál připomínat noční můru.“
Asymetrické příměří
Autorka zjevně vychází (jak vyplývá ze přehledů zahraničních událostí v příslušném periodiku) z prezidenta Trumpa (který v té době například opakovaně oznámil vítězství nad Íránem), jenz poskytl bombasticky oznámený souhlas Hamásu s odzbrojením. Na rozdíl od jiných Trumpových oznámení, oprávněně přijímaných s empiricky podloženou skepsí, toto je autorským kolektivem přijímáno jako věrohodné a interpretováno v maximálně optimistické podobě.
Tedy jsou ignorovány takové „detaily“ (blíže viz zde a zde), že není jasné, kdy k odzbrojení má dojít, tj. zda před stažením Izraele z nárazníkového pásma, anebo až poté (a po obnovení kontroly Hamásu nad tímto územím). Dále zůstává otevřené, čeho se bude odzbrojení týkat, tj. zda pouze „těžkých zbraní“, anebo veškeré výzbroje. Jelikož Hamás přirozeně nemá tanky ani dělostřelectvo a pro jeho kontrolu nad obyvatelstvem i pro teroristické útoky stačí lehké palné zbraně, jde o zásadní otázku. Rovněž je stále otevřené, jak deklarované odzbrojení bude probíhat, tj. zda příslušná výzbroj bude odevzdána Izraeli a zničena, anebo zda bude pouze dočasně uložena. V tom případě je klíčové, kde a pod jakým dozorem. Stále není vyloučena interpretace, že bude uložena v Gaze, případně pod dozorem „neutrální“ autority, například palestinské samosprávy či mezinárodních jednotek sloužícím teroristům jako lidské štíty a fíkový list (podobně jako mise UNIFIL vůči Hizballáhu), která v případě potřeby zbraně Hamásu promptně vydá, ať už z důvodu svých sympatií či své neschopnosti tomu zabránit.
A zároveň je ignorována zjevná skutečnost, že v Izraeli probíhá předvolební kampaň (volby 27.10.2026), kdy Netanjahuova vláda je pod tlakem obvinění z korupce, strategických i taktických chyb před i po 7.10.2023, jakož i z nezvládnutí zásadních vnitropolitických otázek, jako jsou asociální výsady stále početnější ultraortodoxní komunity. Naopak hlavní argument vlády je prezentován ve stylu: „Staly se chyby, ale porazili jsme Hamás a naši soupeři chtějí toto vítězství zvrátit.“ Nepřekvapivě se tedy protivládní strany v kampani soustřeďují na vnitropolitická témata a obtížnou otázku ústupků vůči Hamásu nechávají na období po volbách. Takto bizarní asymetrie, kdy u jedné strany je bezvýhradně přijímána optimistická interpretace a dobrá vůle, zatímco u druhé je absolutizován a do budoucna předjímán diametrálně odlišný postoj, je též typická pro „antisionistickou selekci“.
A dobrý pocit nadevše
Jelikož tento přístup se nevyhnutelně střetává s realitou, jeho základem je stavění dojmů nad realitu, což ilustruje již citovaný závěr článku: „situace na zničeném palestinském území bude dál připomínat noční můru.“ Povšimněme si, že autorka se nezabývá realitou a její podstatou, nýbrž vnějším obrazem a pocity z toho plynoucími. Tento způsob vnímání, kdy subjektivní dojmy mají větší váhu než realita a kdy „žitá zkušenost“ vítězí nad objektivními fakty, je typická u progresivní levice, v médiích i politice a nikoli nadarmo pro řešení navrhovaná z její strany je zásadním kritériem „aby dobře vypadaly“, přičemž reálné dopady jsou považovány za druhotné. V pokročilejší verzi pak tento přístup přechází ve snahu záměrně se soustředit na dojmy a vyvolávání pocitů ve snaze zamaskovat fakta a realitu, jež jsou z ideového pohledu pisatele „nesprávné či nevhodné“.
Tento způsob manipulace je běžný mezi extrémisty z obou částí politického spektra, ale zároveň je typické, že právě v tématu Izraele se rozšiřuje (a je obecně akceptován) i mezi subjekty, mediálními i politickými, které jsou považovány za mainstreamové, a které samy sebe nepovažují za radikály a naopak se vnímají jako liberální či centristické, jako racionální, vyvážené a objektivní.
Zda se ve výše popsaném případě jedná o autorskou lenost, moralizující pozérství, povrchní dojmy či cynickou manipulaci, nechť posoudí čtenář podle svého uvážení.
