Článek
V Německu opět obchází strašidlo „nacismu“. To zní dramaticky, ale i jen mírně o politiku se zajímající čtenář nad tím pouze mávne rukou, protože v určitých „liberálních“ redakcích je „nacismus“ cokoli napravo od středu. A speciálně v Německu je těchto redakcí více než jinde a nepřekvapivě zejména v kontextu německé politiky má toto neoriginální stylistické klišé alespoň o trochu větší potenciál zaujmout a tedy je při jejím popisu používáno s obzvláštní vehemencí. V praxi tedy jde o to, že v Německu, jak je ve federaci 16 států běžné, se už zase blíží volby a voliči vyjádří své preference, což je z pohledu mainstreamových německých médií (jejichž redakce jsou disproporčně levicové a “liberální”) vnímáno nikoli jako běžná součást demokracie, nýbrž jako téměř krizový stav.
Konkrétně jde o to, že Alternativa pro Německo, navzdory vehementní snaze o její izolaci a diskreditaci, které ona sama částečně chodí naproti svou snahou vytahovat proruskou nostalgii či Benešovy dekrety (což však vůbec, ale vůbec nevadí jejímu maskotu, českému senioru Klausovi), vévodí volebním průzkumům. Nachází se na prvním místě v celoněmeckých preferencích a v některých spolkových zemích průzkumy dokonce naznačují, že by mohla v zemském sněmu získat absolutní většinu hlasů, což by snahu o její izolaci učinilo bezpředmětnou. Jedná se zejména o Sasko-Anhaltsko, kde budou volby letos počátkem září, které vyvolává výše nastíněnou paniku. Jedním z mnoha jejích projevů byl článek, který vyšel v Die Zeit a následně expandoval i do spřízněné české mediální komunity pod názvem „Dá se Alternativa pro Německo ještě zastavit?“ (viz německá a česká verze).
Sebekritika o marnosti strašení
Článek začíná sebekritickým přiznáním, že dlouholetá snaha izolovat AfD či alespoň omezit její vliv a zabránit jejímu růstu selhala. Autoři znepokojeně konstatují: “Ve východním Německu několikrát použitá strategie, která voliče stavěla před dilema „My, nebo AfD“ by tentokrát mohla voliče místo úleku dovést k rozhodnutí: „Tak tedy AfD!“, čímž fakticky připouští, že se dosavadní kampaní i prováděnou politikou podařilo těm (z jejich pohledu) „správným“ stranám AfD nikoli oslabit, nýbrž ji dostat do pozice menšího zla.
Zároveň konstatují, že dlouholeté upínání se na prosazení zákazu AfD má malou šanci na úspěch, a připouští, že tato snaha není výrazem síly demokracie, nýbrž naopak ukázkou slabosti ostatních stran. Dokonce kriticky přiznávají, že nenávist a hněv, které bývají předhazovány „pravicovým populistům“ (autorům slouží ke cti, že toto slovní spojení používají namísto tak oblíbeného “nacismu”), se vyskytují i u nominálně tolerantních „liberálních“ stran, které tyto pocity ostentativně a netolerantně dávají najevo právě vůči pravicovým populistům. Projevem toho je, že: „Zástupci demokratických stran mezi sebou soutěží o to, kdo dokáže AfD pohrdat nejelegantněji a nejvýřečněji. Morální a rétorická nadřazenost je oslavována.“ Autoři toto jednání hodnotí jako kontraproduktivní a dokonce poukazují na jeho rozpor s deklarovanými ideály.
Překvapivé volání po změně
Z toho logicky vyplývá nutnost dosud zvolenou strategii, jak v kampani, tak i v praktické politice, přehodnotit a vskutku autoři po obligátní zmínce, že ne všechno bylo špatně, s překvapivou upřímností píší: „… to však neznamená, že bychom měli pokračovat ve stejné strategii jako dosud – jen s větším nasazením, hlasitostí a morálním zápalem.“ Tento závěr je správný, objektivní, logický a nikoli náhodou to představuje pravý opak toho, co extrémisté obvykle dělají, tj. když jimi zvolený postup nefunguje, tak jejich preferovaným řešením bývá prosazovat to samé s větším důrazem. Ilustrací je i samotný postoj Německa k energetice, kdy na zjištěnou nestabilitu produkce OZE (když nefouká a nesvítí slunce) byla jako standardní řešení dlouhodobě ordinována výstavba dalších OZE, což vedlo k situaci, že dostupná kapacita se znásobila (což vyvolalo navíc nové problémy s nadprodukcí), ale nestabilita zůstala (viz aktuální ukázka).
V tomto kontextu je tedy výše citovaný realistický a logický závěr překvapivý a neobvyklý, což je poněkud smutné vezmeme-li v úvahu, že se jedná sice o „liberální“, ale přeci jen stále renomované periodikum. Je to podobný případ, jako když nedávno v jednom podobném, taktéž „liberálním“, českém periodiku zazněl názor, že je nutno přehodnotit a zredukovat některé aspekty Zeleného údělu (co tím bylo míněno a jak to dopadlo viz zde a zde). A jakou konkrétní změnu tedy autoři textu po takto slibném a odvážném úvodním odhalení nabízí?
Liberální údiv
Správně identifikují zjevnou skutečnost, že zásadním tématem, na němž AfD (jež kdysi začínala jako marginální strana zaměřená na kritiku eurozóny a fiskální opatrnost v souvislosti s dluhovou krizí) roste, je migrace. Vzápětí však jejich pochopení naráží na tvrdé limity nastavené specifickým vnímáním reality, tak rozšířeném mezi „liberály“. Ohledně migrace autoři prohlašují: „Právě ta se však současné německé vládě řešit daří. A AfD se přesto zastínit nenechala.“ Jelikož z pohledu „liberálních“ dogmat prakticky jakékoli omezení migrace, kterou vnímají, zvláště v případě té neevropské, jako a priori pozitivní a jako morální povinnost, hraničí s „fašismem“ a vzbuzuje reflexivní odpor, tak není překvapivé, že i velmi dílčí pokroky Merzovy vlády v tomto směru vyvolávají u autorů dojem, že jde o dramatické změny a že problém migrace je vyřešen (i když aktuální kroky jsou v kontrastu s počty neevropských migrantů dorazivších od proslulého „Wir schaffen das.“ spíše marginální – viz například zde a zde).
V tomto kontextu je pro autory zjevně obtížně pochopitelné, že v rozporu s jejich názorem se většina německých voličů domnívá, že opatření vlády sice možná míří správným směrem, avšak nejdou dost daleko a nejsou dost radikální a v praxi zaostávají za sliby a rétorikou (a při pohledu na disproporční zastoupení migrantů například v násilné kriminalitě se tomu lze sotva divit – viz třeba zde). Toto pochopení by totiž zároveň znamenalo připustit si zjevný fakt, že když je nominálně pravicová CDU-CSU nucena vládnout v koalici s levicovou migračně vstřícnou SPD a jedinou další (povolenou) alternativou jsou ještě více levicoví a radikálně promigrační Zelení, tak své záměry bude moci realizovat jen ve velmi omezené míře, což přirozeně zklame její voliče. Logicky se nabízející závěr, že by v zájmu splnění přání voličů dávalo pro CDU-CSU větší smysl utvořit koalici s (přinejmenším v tomto tématu) názorově více kompatibilní stranou (AfD), je přirozeně pro autory naprosté tabu. A než aby připustili jeho oprávněnost, tak se raději uchylují k od reality odpoutaným spekulacím ve smyslu, že migrace ve skutečnosti pro německé voliče není hlavním problémem a že podpora pro AfD tedy stojí nikoli na reálných problémech, nýbrž na jakýchsi temných pudech a iracionálních emocích německých voličů.
Projekce na emoce
Tuto tezi autoři, jak už to u neobjektivních a na emocích postavených názorů bývá, prezentují jen vágně, avšak o to jednoznačněji. Dozvídáme se, že vláda s účastí AfD by „umožnila společenskou diskriminaci odlišných lidí, ať už jde o migranty, homosexuály, osoby se zdravotním postižením nebo queer osoby.“ Toto však neprezentují jako svůj názor či jako hrozící riziko, nýbrž jako „nevyhnutelný“ fakt, a to i v případě koaliční vlády AfD, v níž by AfD nebyla sama. Zkouší to zdůvodnit tvrzením, že AfD bude chtít „tyto menšiny bez zábran ponižovat – právě to tvoří jádro její identity.“
Nepřekvapivě tedy z pohledu „liberálních“ novinářů nepříjemné téma migrace a jejích důsledků je vyhodnoceno jako irelevantní a je nahrazeno obecnější a vágnější touhou „diskriminovat odlišné lidi“. Rovněž nepřekvapivě je použit taktický manévr „míchání jablek s hruškami“ a migranti (z nemalé části původně ilegální), kteří se do Německa dostali z vlastního rozhodnutí a překročením platných zákonů, jsou dáváni na stejnou úroveň jako zdravotně postižení či homosexuálové, jejichž „odlišnost“ je vrozená. A drobný detail při popisu těchto „menšin“, že migrantů je v německé společnosti výrazně více a v některých lokalitách (například v mateřských školkách) již nezřídka nepředstavují menšinu, pro autory přirozeně neexistuje.
Při tomto jejich „spravedlivém rozhořčení“ nad údajnou identitou AfD, založenou na potírání odlišnosti obecně a té sexuální zvláště, přirozeně realita musí jít stranou. Takže rovněž z jejich pohledu neexistuje (případně je taktéž vyhodnocena jako irelevantní) skutečnost, že Alice Weidelová, spolupředsedkyně AfD, je lesba žijící v registrovaném partnerství se ženou, jakož i častý jev, že největší netolerance vůči názorové odlišnosti se vyskytuje na „liberální“, tj. levicově progresivní, části politického spektra (viz hojně rozšířený fenomén tzv. “cancel culture”).
Objektivní úvod a otevřené pojmenování neúspěchů se následně rozplizly do emotivních spekulací, což nesvědčí příliš o ochotě změnit dosavadní postup. A jak to tedy dopadlo? Jaký je tedy ten nový a z pohledu progresivních médií správný postup pro zastavení vzestupu AfD?
Uvidíme brzy…
