Článek
Navzdory letní okurkové sezóně se do centra pozornosti oprávněně dostalo blížící se zavedení emisních povolenek pro dopravu a bydlení (ETS 2), což vyvolalo obavy, které následně vyvolaly očekávané reakce. V tomto textu necháme stranou extrémistické a od reality odtržené pozice ve stylu: „Mělo to přijít už dříve, je to skvělé, zachráníme planetu, nikomu to neuškodí, bude to pro lidi znamenat jen zanedbatelné platby a navíc ještě vydělají na dotacích od EU atd.“, které slýcháme od Zelených a jejich názorových souputníků. Alternativu či doplněk k tomu představuje varianta: „Jednou jste schválili Green Deal (a my jsme vám říkali, že o nic nejde), tak teď mlčte a šoupejte nohama.“, případně ve „volebně empatické“ verzi: „My víme, že to bude těžké, ale je to pro správnou věc a stejně už se s tím nedá nic dělat.“, kterou můžeme čekat od Pirátů či od Starostů snažících vymezovat vůči „málo uvědomělému“ SPOLU. A možná i předseda Rakušan dodá variaci na svou proslulou hlášku, která se se patrně stane jeho trvalým odkazem v české politice: „A co se ve skutečnosti stalo? Nic. Dobrou noc.“
Opatrné přiznávání chyb
Zajímavější však je sledovat, jak s touto situací zápolí ti, kteří chápou problémy z toho plynoucí, ale zároveň nechtějí nepříjemnými fakty kazit „ten správný“ příběh. Jsou ochotni do určité míry přiznat negativa, případně i svá pochybení (ale ta raději až zpětně, když už se nedají změnit), ale mají jasně stanovený „vyšší cíl“, kterému se obraz reality musí přizpůsobit.
Ukázkou toho je třeba kauza kolem vypuknutí covidu, kdy v roce 2020 patřilo k dobrému tónu zdůrazňovat přirozený původ epidemie a variantu úniku z čínské laboratoře odsuzovat coby konspirační teorii. Když o rok později se začal ukazovat masivní rozsah střetu zájmů „nestranných vědců“ propagujících přírodní původ epidemie a zároveň napojených na finanční toky spojené s výzkumem v příslušných čínských institucích, tak v časopisu Respekt zaznělo dokonce, že se „zformovala slepá skvrna zakrývající zcela legitimní možnost, že se na proniknutí viru do více než jedenáctimilionového Wu-chanu nepodílela jen příroda.“ A v témže textu autor dokonce otevřeně konstatuje, že „liberální“ média tuto možnost odmítala vzít v úvahu z důvodu, že ji podporoval jimi neoblíbený Donald Trump. Ovšem poté, co jsem v následné komunikaci autorovi naznačil, že by mohla existovat podobná „slepá skvrna“ i ohledně vnímání klimatických změn a zejména ohledně zvolených reakcí na tyto změny, bylo zřejmé, že u tohoto tématu se prostor pro pochyby nepřipouští (blíže viz druhá část tohoto textu).
Průmysl, povolenky a prospěch nikoli pro klima
V důsledku toho můžeme například v časopise Respekt 29/2025 sledovat pozoruhodnou argumentační gymnastiku v článku „Emisní povolenky budou znamenat zdražení, jejich výhody ale politici zamlčují“ od Filipa Zelenky. Autor v rámci úvodní rozehrávky sáhne k hláškám zmíněným v prvním odstavci a lehce moralizujícím tónem si povzdechne, že aktuální vláda i opozice jednou příslušné normy pro ETS 2 schválily, a mezi řádky naznačí, že by tedy se proti povolenkám neměly nijak vzpírat. Ovšem následně přejde na zdánlivě exaktní linku a pokusí se nastavit výchozí pozici. Konstatuje, že za 18 let existence systému povolenek ETS 1 v oblasti teplárenství, výroby elektřiny a těžkého průmyslu se podařilo snížit emise o 42 procent, a dochází k závěru: „…existuje tak předpoklad, že emisní povolenky jsou v tomto ohledu efektivní.“
Autor však zapomene dodat, že toto snížení emisí je ze značné části způsobeno probíhající deindustrializací Evropy. A nezmíní ani logický důsledek jím chváleného vývoje, a to skutečnost, že když se průmysl přesouvá z Evropy do zemí, kde platí méně přísné environmentální standardy než v Evropě, tak to globálnímu klimatu nepomůže, nýbrž spíše uškodí. K vyšším emisím z výroby (například Čína má na jednotku vyrobeného HDP o více než polovinu větší emise CO2 než USA a dokonce až trojnásobně vyšší než některé země EU – viz tento přehled) se v takovém případě ještě přidají extra emise vypuštěné při transportu výrobků do Evropy. Nadto je tato autorova spokojenost s oslabováním průmyslové výroby v Evropě v rozporu s deklarovanou podporou Ukrajiny proti ruské agresi. Ilustrací toho je skutečnost, že KLDR byla dosud schopna Rusku poskytnout větší množství dělostřelecké munice, než kolik Ukrajině poskytla celá EU (blíže viz tato prezentace). A pokud bychom počítali jen munici v EU skutečně vyrobenou a nikoli nakoupenou v zahraničí, nepoměr by byl ještě výraznější. Ovšem nic toho se nedočteme – povolenky prostě fungují a basta.
O stále stoupajícím stropu
Útěchou má být skutečnost, že se povolenky nemají týkat zdrojů jako tepelná čerpadla a vozidla na elektrický pohon, jejichž instalace je tak podávána jako jednoznačné dobro. Nezmíněn však zůstává z toho plynoucí nárůst závislosti na Číně, a to jak ve výrobcích (elektromobily, sluneční panely, větrné turbíny), tak i v surovinách nezbytných pro jejich výrobu. Výsledek tedy pro spotřebitele, kteří nepůjdou „zelenou čínskou“ cestou má být: „A pokud naopak topí uhlím a plynem a jezdí v autech se spalovacím motorem, zkrátka si připlatí do unijního fondu, ze kterého komise a členské státy podporují zelenou transformaci.“ K tomu autor opět „taktně“ vynechá informaci, že toto „připlacení“ je nastaveno tak, že se časem bude neustále zvyšovat, a to i při stále stejné spotřebě a při nestoupajících cenách plynu, uhlí atd.
Následuje přirozeně informace, že jako cenový strop pro povolenky v rámci ETS 2 byla stanovena cena 45 eur. Autorovi slouží ke cti, že na rozdíl od více „zapálených“ příznivců zelené transformace se nepokouší tvrdit, že tento strop je samospasitelný a nepřekročitelný. Ostatně dosavadní vývoj cen povolenek v rámci ETS 1 ukazuje, že toto tvrzení by bylo nepravdivé. Autor tedy uznává, že cena povolenek se může výrazně „hýbat“, ačkoli již nedodává, že v celkovém trendu ten pohyb bude pouze jedním směrem, a to nahoru (protože tak je systém nastaven).
Pohádka o dobré víle
Autor chápe, že tyto, byť jím nezmiňované důsledky, budou mít negativní dopady, a proto nabízí naději v ochranu ze strany Evropské komise. Ta v jeho pojetí v případě překročení cenového stropu „by měla“ (tedy ani autor netvrdí, že se to stane) do oběhu vypustit další povolenky a tím snížit jejich cenu. Tedy záchranou má být pohotové řízení ze strany osvícené centrální autority.
Jedná se tedy o popis mechanismu Market Stability Reserve (MSR), avšak o popis tak neúplný a zjednodušující, až se na mysl vkrádá otázka, zda se ze strany autora jedná o neznalost či o záměrnou snahu „nerozrušovat čtenáře nepříjemnými fakty“. Proto se v článku nedozvíme zásadní skutečnost, že v případě překročení cenového stropu MSR jednou za rok uvolní stanovenou dávku povolenek. Pokud toto jednorázové uvolnění nebude stačit ke snížení jejich cen, tak smůla a odběratelé si slovy autora „zkrátka připlatí do unijního fondu“. Nadto je důležité, že povolenky uvolněné v rámci tohoto opatření nebudou navíc. Bude se jednat o povolenky odebrané z budoucích přídělů následujících let.
Názorně si to můžeme představit na příkladu, kdy zaměstnanec pracuje za nízký plat a do budoucna jej čeká vyhlídka na neustále stoupající výdaje. Ale zaměstnavatel ho uklidňuje: „Neměj obavy. Když nevyjdeš s penězi, přijď za mnou a já ti dám extra peníze. A jenom ti tu sumu strhnu z příštího platu. Ale neboj, když tak můžeš pak zase přijít.“ Z toho je zřejmé, že navržený mechanismus, podobný dluhové spirále, nepředstavuje skutečnou úlevu, nýbrž pouze dočasné zastírání a odkládání problému, který do budoucna bude narůstat a bude stále bolestivější. To není chyba v designu, nýbrž záměr. Přesně tak ten mechanismus fungovat má a do budoucna má generovat stále bolestivější „cenové signály“ (viz podrobnější informace o systému MSR, plus praktický příklad ještě relativně optimistický).
Chvilka neřízeného optimismu
Toto však zůstává nezmíněno a naopak se autor pokouší zlehčit skeptická varování před výrazným nárůstem cen povolenek až na 250 eur. Cituje při tom analytičku z více „přátelského“ projektu Fakta o klimatu, která spekuluje, že aktuální cena povolenek (81 eur) nemusí znamenat jejich další nárůst. Nicméně i ona avizuje, že ceny budou pravděpodobně vyšší než onen cenový strop 45 eur. Je však příznačné, že navzdory tomuto vyjádření autor cítí v následujícím odstavci, jenž popisuje konkrétní cenové dopady, potřebu začít optimistickou variantou s cenou 30 eur za povolenku, přičemž jako tu pesimistickou uvádí pouze 70 eur. Ovšem i při této (nepříliš) pesimistické variantě připouští zdražení benzínu o 10 procent, zemního plynu o 23 procent a uhlí o 75 procent.
Řešením podle autora mají být přirozeně dotace a jako hlavní problém vnímá otázku jejich přesného zacílení. To je správná poznámka. Příkladem tohoto problému je dosavadní podpora rozšiřování elektromobility. Ta spočívala v poskytování dotací pro bohatší zájemce, kteří si mohli dovolit koupi dražšího elektromobilu, zatímco ti chudší jim tyto dotace financovali prostřednictvím státního rozpočtu. Tento trend bude zjevně pokračovat, viz výše citované konstatování, že „zkrátka si připlatí do unijního fondu, ze kterého komise a členské státy podporují zelenou transformaci“.
Vznešený apel
Závěrem autor uznává, že bezprostřední dopady ETS 2 budou bolestné a konkrétní, zatímco jejich přínosy budou vzdálené a abstraktní. Rámuje to však jako vznešenou oběť ve jménu budoucích generací, kdy ta současná bude trpět, ale jejich potomci z toho budou mít prospěch. Autoritativně deklaruje: „Faktem ale zůstává, že ke zdražení dojde ve jménu snahy zabránit nejkatastrofálnějším dopadům klimatické změny, které také nepochybně budou mít – a často už ve formě požárů či povodní mají i teď – velký dopad na naše peněženky.“
Nechme stranou obligátní (a fakticky nepravdivé) tvrzení, že nyní dochází k více přírodním katastrofám a s více negativními dopady než v minulosti. Tato argumentační linka by totiž logicky namísto snahy „poručit klimatu“ vedla k většímu důrazu na adaptační opatření, která však nedávají tak velký prostor k „společenské transformaci“ a tudíž nejsou z levicově „pokrokové“ perspektivy tak atraktivní. Proto je jádrem argumentace, i v citovaném článku, teze o „zabránění nejkatastrofálnějším dopadům klimatické změny“ skrze snižování emisí CO2.
A smutná realita
Autor však (opět) vynechává zásadní skutečnost, že EU vytváří méně než desetinu globálních emisí CO2 a že veškerý dosavadní pokles evropských emisí snadno kompenzuje nárůstem svých emisí jen samotná Čína. Ta sice staví velkým tempem obnovitelné zdroje, ale její energetika stojí primárně na expandující flotile uhelných elektráren. Autorem prezentovaná myšlenková konstrukce tedy stojí a padá s předpokladem (arogantním a naivním zároveň), že svět, tj. nejen Čína, ale i další méně rozvinuté země, bude natolik dojat tím, jak Evropa sama sobě provádí deindustrializaci vedoucí k ekonomickému oslabení, že bude poslušně následovat tohoto evropského příkladu.
To ovšem znamená, že autorem avizované benefity pro budoucí generace jsou daleko více abstraktní a vzdálené, než ve svém textu tvrdí, a že oprávněnost požadované oběti, jakož i její reálné přínosy pro klima jsou značně sporné. S jeho zarážející sebejistotou výrazně kontrastuje shrnutí situace od někoho, kdo se věnuje energetice na více expertní úrovni: „Když shrneme klimatický přínos: ETS2 zasáhne mnoho lidí. Ale emise z těchto sektorů jsou rigidní a pomalu klesající. A globálně? EU tvoří dnes méně než 7 % světových emisí. A celkové emise rostou a růst budou, protože několik miliard lidí mimo „západ“ se teprve dostává na naši úroveň. Takže otázka zní: je ten dopad úměrný bolesti, kterou způsobíme? Do toho musíme zbrojit a průmysl tak budeme potřebovat. Jak s tím? Nevím.“
