Článek
Dosavadní občasník „Jak se to dělá v Respektu“ získal po přečtení čísla 23/2021 další přírůstek. Ovšem na rozdíl od předchozích dílů (zde, zde a zde) tento je formulován relativně pochvalně, jelikož v uvedeném čísle hned dva články zmiňují fakta, která pro Respektem dlouhodobě zastavané postoje nevyznívají právě lichotivě. Tuto skutečnost jsem se rozhodl ocenit zasláním pochvalného dopisu autorům, jenž je základem níže uvedeného textu, k němuž jsem pouze doplnil závěrečné poznámky.
Strašidelný příběh nadporučíka Franca A. (autor Tomáš Lindner)
Článek se soustřeďuje na podezření „z přípravy těžkého, stát ohrožujícího násilného činu“, jež aktuálně posuzuje německý soud. Nicméně za zásadní přínos článku považuji informování o skutečnostech, ke kterým již prokazatelně došlo. Obviněný Franco Albrecht, německý občan, narozený a žijící v Německu, německo-italského původu, nemluvící arabsky, se v prosinci 2015 úspěšně vydával za uprchlíka ze Sýrie pod jménem David Benjamin a v návaznosti na to mu byl v roce 2016 německými úřady udělen azyl. Následně dál působil na své pozici v armádě a zároveň se úspěšně vydával za azylanta (pobíral sociální dávky, měl přiděleno místo na uprchlické ubytovně atd.).
Tyto skutečnosti vyšly najevo až poté, co byl na jaře 2017 zadržen za krádež munice a výbušnin ze skladů Bundeswehru. Autorem popisované skutečnosti jsou alarmující ukázkou, jak v roce 2015 a následujících fungovalo posuzování žadatelů o azyl v Německu. Kladně hodnotím, že časopis Respekt tímto způsobem potvrzuje podezření, která během migrační krize byla povrchně odmítána jako „konspirační teorie rasistů a neonacistických sympatizantů“, a zejména že upozorňuje na prázdnost hesla „Wir schaffen das.“ používaného Angelou Merkel od roku 2015 dále.
V této souvislosti je nutno vyzdvihnout v témže čísle Respektu krátkou zprávu pod titulkem „Dánsko pošle uprchlíky pryč“, jehož obsahem je informace o záměru Dánska na základě bilaterální dohody přesunout žadatele o azylovou ochranu do Rwandy, kde budou pobývat po dobu azylového řízení a kde následně zůstanou i v případech, kdy jim bude azyl udělen. Ve zprávě jsou zmiňována kritická stanoviska úřadů OSN, ale patrně by bylo zajímavé toto téma rozvést v kontextu výše uvedeného článku a v něm zjištěných nedostatků. Pokud by takový systém fungoval v Německu, příběh Franco Albrechta by byl zjevně jiný, anebo by se odehrával ve Rwandě. V neposlední řadě by součástí mohlo být posouzení, jak je možné, že v době všeobecného oslabování evropských sociálnědemokratických stran dánská sociální demokracie dokázala vyhrát volby v 2019, od té doby vede vládu a dále je s náskokem na prvním místě ve voličských preferencích.
Autor v článku konkrétně popisuje, jakým způsobem a jak „kvalifikovaným“ personálem byla ze strany německých úřadů „posuzována“ a následně schválena Albrechtova žádost azyl. Zejména se však soustřeďuje na aktuální podezření německé žaloby, která se v právě zahájeném procesu pokouší přesvědčit soud, že Franco Albrecht představuje sofistikovanější verzi českého důchodce Jaromíra Baldy, tj. že se chystal spáchat teroristický útok a svést jej na migranty.
Obvinění vychází, ze skutečnosti, že na jaře 2017 byl Albrecht zadržen za neoprávněné držení zbraně a následně při domovní prohlídce u něj kromě ukradené munice a výbušnin byly nalezeny i seznamy levicových politiků a aktivistů podporujících přijímání migrantů, kteří měli údajně být terčem jím připravovaného atentátu. Článek dále připomíná Albrechtem deklarovanou lásku k němectví, obsah jeho magisterské diplomové práce v elitní École spéciale militaire de St. Cyr zabývající se rizikem neintegrovaných migrantských komunit, jakož i jeho členství v online skupině „prepperů“, která se obávala kolapsu německého státu v důsledku nekontrolované migrace.
Jelikož v Albrechtově pokoji v kasárnách visel plakát zobrazující vojáka wehrmachtu, tak jeho zatčení bylo pro tehdejší ministryni obrany Ursulu von der Leyen impulsem pro plošné potírání neonacistů v německé armádě. V návaznosti na to i autor článku shodně prezentuje Albrechta jako zvláště rafinovaného pravicového extrémistu. Proto patrně v předchozích odstavcích citovaná pochvala soustřeďující se méně na to, z čeho je Albrecht obviněn, a více na to, co již jím bylo úspěšně prokázáno, byla autorem vnímána ne zcela pozitivně, a tedy byla z jeho strany ponechána bez odpovědi.
Odkud přišel virus (autor Martin Uhlíř, citace kurzívou)
Článek se snaží zmapovat vývoj ohledně otázky o původu covidu, včetně střetu zájmů Petera Daszaka, jenž se skrze svou nevládní organizaci EcoHealthAlliance podílel na financování koronavirových experimentů ve virologickém institutu ve Wu-chanu, jakož i na následném zdůrazňování přírodního původu nákazy. Popisuje změnu, která nastala až letos v zimě, kdy WHO sice označila únik viru z laboratoře za „extrémně nepravděpodobný“, ale následně potvrdila, že tato možnost nebyla dostatečně prověřena, mimo jiné i díky čínské neochotě spolupracovat. Zejména je však chvályhodné, že těžištěm článku je snaha pochopit, jak je možné, že počátkem roku 2020 se v celosvětové debatě o původu pandemie „zformovala slepá skvrna zakrývající zcela legitimní možnost, že se na proniknutí viru do více než jedenáctimilionového Wu-chanu nepodílela jen příroda.“
Autor připomíná v této souvislosti rozhodnutí prezidenta Trumpa z dubna 2020 zastavit americké financování výzkumu ve Wu-chanu a konstatuje, že „mnohá prestižní americká média jej vnímala jako součást trumpovského zpochybňování vědy, které se dříve projevilo třeba v klimatické politice nebo v ochraně přírody obecně.“, což snížilo jejich objektivitu.
Článek též popisuje existující tlak ve vědecké komunitě nezabývat se menšinovou teorií o nepřírodním původu covidu, jehož průvodním jevem bylo plošné nálepkování jejích zastánců jako „konspirátorů“. A dokonce sebekriticky, byť pouze obecně, uznává, že podobný tlak na popisování „správných“ názorů panoval i v médiích: „Každý novinář, který kdy psal o klimatu nebo třeba o dalších aspektech současné pandemie, ví, jak ošidné je opakovaně dávat prostor menšině vědců, která zpochybňuje pohled drtivé většiny.“ Závěrem autor prostřednictvím citátů významných vědců konstatuje, že „mezinárodní vědecké komunitě schází kontrolní samoočistný proces“ a že patrně v tomto směru nelze očekávat žádnou katarzi.
Výše popsané přiznání je zvláště alarmující s ohledem na dosavadní praxi sebevědomých výzev ve smyslu „Důvěřujte vědě, všichni vědci se na tom shodují atd.“, která ukazuje, že oni „všichni“ znamená ve skutečnosti pouze „všichni, kteří o tom smějí mluvit a kterým jsou média ochotna naslouchat“. Nabízí se otázka, zda výše popsané selhání vědců a médií v otázce původu covidové pandemie je ojedinělé či zda k němu, ve větší či menší míře, dochází i v jiných výrazných a mediálně atraktivních otázkách, jako je například globální oteplování.
Tato „slepá skvrna“ u covidu ukázala, že je sice pohodlné se bezvýhradně upnout na jedinou většinově přijímanou variantu a přidat se k chóru označujícímu veškeré oponenty jako konspirační teoretiky či blázny, ale že tento přístup může napáchat v dlouhodobé perspektivě značné škody. To neznamená se namísto většinového názoru automaticky přiklánět k opačnému extrému, nýbrž „jenom“ uznat možné alternativy, odchylky, dosud nezmapované faktory atd. Výsledná, méně radikální a tedy i méně „vše zahrnující, jednoduchá a přehledná“ varianta pak je ovšem méně atraktivní pro aktivisty všeho druhu a bohužel, jak správně ukázal i tento článek, i pro vědce a novináře.
Ale klima je klima…
Na rozdíl od předchozího článku v tomto případě autor reagoval na výše uvedené odstavce prakticky obratem. Potvrdil v článku popisovanou „slepou skvrnu“ vůči původu covidové pandemie, ale zároveň zdůraznil, že v otázce boje s globálním oteplováním žádnou podobnost s touto „slepou skvrnou“ nespatřuje a zde vnímá „konsensus budovaný desetiletí a prověřený tisícovkami výzkumů“, o jehož platnosti nepochybuje.
Na otázku položenou v titulku, ohledně vyrovnávání se s nepříjemnými fakty, tedy Respekt nabízí v uvedených příkladech dvě reakce. Jsou to: v prvním příkladu snaha „nevhodné“ skutečnosti překrýt jinými a ty použít pro interpretaci celé situace, anebo v druhém nepříjemná fakta otevřeně připustit, ale zároveň důrazně omezit rozsah jejich uplatnitelnosti, tj. „vocaď pocaď“. Obě tyto reakce mohou vzbuzovat výhrady, nicméně představují stále lepší variantu než v jiných případech hojně používané ignorování případně doplněné ofenzivní fabulací.
