Článek
Mezi lednová výročí, která jsou periodicky připomínána, se nezřídka probojuje i výročí prvního sjednocení Německa, tj. vzniku německého císařství 18. ledna 1871. Tyto připomínky bývají obvykle negativní, neboť činit paralelu mezi „druhou říší“ a „třetí říší“ je sice fakticky chybné, ale velmi lákavé, natož pak její protažení do „čtvrté říše“ (bruselské). Nabízí se postavit je na tezích o antisemitismu, militarismu (ilustrovaném na „ošklivém“ zacházení s poraženou Francií), extra agresivním nacionalismu a světovládných ambicích (pomocí účelového smíchání první a druhé světové války do jednoho celku).
Kdo to chce vzít více od podlahy, může sáhnout i hlouběji do historie. Staré Prusko nabízí v tomto směru například zajímavou trojici s přezdívkami „Velký kurfiřt“, „Král vojáků“ a „Starý Fritz“, avšak ve všech případech se nejednalo o žádné proponenty nacionalismu německého ani jiného (třetí jmenovaný byl dokonce frankofonní a kulturně frankofilní) a naopak jejich po generace budované dílo bylo po střetu s nacionalismem fakticky zničeno během napoleonských válek. Oproti tomu klasické heslo „Drang nach Osten“ je mediálně mnohem vděčnější, jelikož nabízí iluzi kontinuity od Řádu německých rytířů a německé kolonizace střední a východní Evropy, kterou se ohánělo i pozdější nacistické dobývání „životního prostoru“. Níže uvedený text si klade za cíl připomenout kontext, jenž bývá, jako obvykle při účelové interpretaci historie, opomíjen.
„Drang nach Osten“
Toto heslo „Drang nach Osten“ bývá prezentované jako důležitý „historický“ pilíř německého nacionalismu. Nicméně se jedná do značné míry o mediálně-propagandistický konstrukt, jenž měl jen malou oporu v realitě. Původně vychází z idealizované představy kolonizační expanze německých etnických skupin do střední a východní Evropy během středověku a raného novověku. Tato expanze však nebyla nutně násilná (s výjimkou nábožensky specifického Pobaltí) a naopak probíhala na přání a z iniciativy místních vládců, jelikož byla pro tyto oblasti ekonomicky výrazně přínosná. A hlavně se jednalo o velmi heterogenní proces, který rozhodně nebyl řízen nějakou centrální ideou německého nacionalismu, protože ta v té době neexistovala.
I samotné Prusko po svém vzniku zaměřovalo svou expanzi během 18. a 19. století do německého prostoru a nikoli na východ. Výjimku představuje pouze účast na „dělení Polska“, která však byla oportunistickým využitím chronické slabosti polského státu a nikoli výrazem dlouhodobé strategické koncepce. Stejně tak i vznik německého císařství byl po vítězství nad Rakouskem zpečetěn nikoli expanzí na východ, nýbrž na západ, bojem s „tradičním“ nepřítelem, tj. Francií, a ovládnutím historicky německých oblastí Alsaska a Lotrinska. I po roce 1871 se německá politika zaměřovala nikoli na východ, nýbrž na západ, tj. na prevenci francouzské odvety. Naopak s Ruskem sdílelo německé císařství v té době přátelské a po jistou dobu téměř spojenecké vztahy (viz tzv. Spolek tří císařů), které vycházely ze sdíleného konzervativního zaměření a zejména z dlouhodobé tradice vojenské spolupráce (poslední válečný konflikt mezi Pruskem/Německem a Ruskem před rokem 1914 proběhl až během Sedmileté války 1756-1763). Dokonce i v rámci eskalace vedoucí k vypuknutí první světové války byly na straně Německa jejím zdrojem spíše strategicky mylné koloniální ambice v zámoří a nikoli expanze na východ.
V této souvislosti lze podotknout, že na rozdíl od mediálně vděčného „Drang nach Osten“ by bylo spravedlivější zmínit historicky dlouhodobou snahu Ruska o expanzi na západ. Pokud odhlédneme od dřívější expanze Moskvy na západ v ruském prostoru završené likvidací novgorodské republiky, zahájil ji Petr I. Veliký na počátku 18. století na úkor Švédska v Pobaltí. Jeho nástupci pak pokračovali snahou o dobytí Polska (z velké části úspěšnou, viz výsledek napoleonských válek) a Východního Pruska (neúspěšnou, viz Sedmiletá válka). Tedy v novověku reálně probíhal spíše ruský „Drang nach Westen“, který navíc byl, na rozdíl od toho německého, i dlouhodobě úspěšnější v 20. století.
Kauza Versailles
Je snadné se pohoršovat nad vyhlášením německého císařství v symbolickém centru poražené Francie, v zámku ve Versailles, a vyvozovat z toho indicie o mimořádnosti německého nacionalismu a nebezpečném směřování takto vzniklého císařství. Jakkoli je to působivý obraz, jeho skutečná vypovídací hodnota záleží na širším kontextu. Během napoleonských válek Francie jednoznačně usilovala o dominantní postavení v Evropě, nejen přímými anexemi, ale i vytvářením fakticky vazalských států. Výrazným cílem této expanze byla právě oblast pozdějšího Německa – anexe levého břehu Rýna, eliminace Svaté říše římské a vytvoření vazalských států spolu s radikálním překreslením historických hranic. V této souvislosti je vhodné připomenout i předcházející události, konkrétně Velkou francouzskou revoluci, která je sice prezentována jako zdroj „pokroku“ bojující se silami zpátečnictví, avšak kromě známých „průvodních jevů“ revoluční vlády během ní došlo i k vojenské expanzi (anexe levého břehu Rýna již v roce 1795). Nicméně Velká francouzská revoluce v tomto směru nebyla žádnou odchylkou či výjimkou, nýbrž potvrzením tradice francouzské násilné expanze do německého prostoru – například série ofenzivních válek za Ludvíka XIV. (expanze v Alsasku, Porýní i Lucembursku) či za Ludvíka XV. získání Lotrinska a jako „třešnička na dortu“ v roce 1741 spoluúčast při ofenzivní invazi do Čech. Tedy pro odlehčení by bylo možné tuto dlouhodobou expanzi srovnat s proslulým německým „Drang nach Osten“ a hovořit o jakémsi francouzském „Drang k Rýnu“.
Historie tedy od vestfálského míru Francii ukazuje častěji jako agresora než jako oběť a naopak německý prostor jako jednu z cílových oblastí jeho útoků. Ilustrativní je, že i prusko-francouzská válka, jež bezprostředně předcházela vzniku německého císařství, byla zahájena francouzským vyhlášením války Prusku a nikoli naopak, byť je nutno konstatovat, že pruský kancléř Otto von Bismarck s touto alternativou počítal, byl na ni připraven a přispěl k jejímu uskutečnění (viz tzv. Emžská depeše). Za těchto okolností tedy německá snaha symbolicky to Francii „dát sežrat“ a uzavřít předcházející epochu nemusí být až tak nepochopitelná.
Antisemitismus a „vyvolený“ národ
Vymezování se vůči „vnějším nepřátelům“ či (vnitřním) „cizorodým prvkům a odpadlíkům“ bylo typické pro mnoho nacionalismů 19. století a nikoli jen pro ten německý. A navíc s ohledem na kontext napoleonských válek v té době byli, vcelku logicky, primárním cílem tohoto vymezování spíše Francouzi než židé. V dalším průběhu 19. století lze přirozeně v Německu najít antisemitské excesy i propagandu, avšak nejsem si jist, zda to bylo ve větší míře než v jiných evropských zemích. I bez většího hledání lze jako ilustraci zmínit hilsneriádu nebo opakované pogromy v Rusku. A to lze doplnit i laickou otázkou: Ze kterých evropských zemí židé emigrovali v největším rozsahu? Podle mých omezených znalostí se zdá, že to nebylo Německo, kde byla židovská komunita relativně nepočetná a velmi asimilovaná. Podle Wikipedie během masivní emigrační vlny na přelomu 19. a 20. století do USA emigrovalo cca 2,8 milionu židů a z toho 94 procent z východní Evropy.
Taktéž i šovinistická sebeprezentace coby „vyvoleného národa“ je v různých podobách součástí mnoha nacionalismů a nejen toho německého. Jako příklady můžeme zmínit Velkou Británii jako „obranu proti tyranům z kontinentu“, USA jako „maják demokracie“ a „vyvolenou zemi“, Rusko coby „třetí Řím plný vysoké kultury a nadřazené civilizace“ a dokonce i v našich končinách kdysi oblíbenou tezi o slovanské „holubičí povaze“. Ostatně i ve francouzské hymně, pocházející z doby Velké francouzské revoluce, se zpívá „nechť nečistá krev napojí brázdy našich polí“, přičemž tou „nečistou“ krví je míněna krev vojáků bojujících proti Francii v Porýní, tedy krev německá. A pokud bychom chtěli ulpívat na detailech, šlo by dodat, že mezi těmi zdroji „nečisté“ krve byli tehdy i vojáci habsburské monarchie, tedy i Češi.
Generální štáb a militarismus
K založení pruského generálního štábu došlo v roce 1814 (a neoficiálně již 1806) a z tohoto ve srovnání s ostatními velmocemi brzkého založení se vyvozují závěry o mimořádnosti pruského a následně německého militarismu. V této souvislosti však je vhodné připomenout, že instituce sloužící k přípravě na válku ve stylu vojenských akademií byly u evropských velmocí již zakládány v průběhu 18. století (dokonce i americký West Point byl založen již v roce 1802). Jistě lze namítnout, že pruský generální štáb představoval v tomto směru „vyšší úroveň“ z hlediska sofistikovanosti. Nicméně i to vyplývá logicky z historického kontextu.
Prusko, navzdory svému militaristickému obrazu, se během válek s revoluční a poté napoleonskou Francií dlouho drželo zpátky. To se změnilo až v roce 1806 (tzv. válka čtvrté koalice), kdy ve válce s Napoleonem pruská armáda utrpěla sérii drtivých porážek a následný tylžský mír fakticky zničil pozici Pruska jako velmoci (mimo jiné ztráta veškerého území na západ od Labe ve prospěch francouzské „reorganizace“ německého prostoru). Tento šok byl tím větší, že pruská armáda byla po úspěšných nasazeních v 18. století (Válka o rakouské dědictví, Sedmiletá válka) všeobecně považována za mimořádně kvalitní. Takový „pád na hubu“ byl mimořádně tvrdý a právě ten poskytl impulz ke snaze přistoupit k vedení války s větší efektivitou. Vznik pruského generálního štábu tedy nebyl jakousi přípravou k „dobývání světa“, nýbrž zoufalou snahou zvednout se z bahna totální porážky. A v neposlední řadě je nutno dodat, že činností nově vzniklého generálního štábu nebylo vytváření nějakého specificky pruského/německého know-how, nýbrž snaha překonat vlastní zaostalost inspirací napoleonským vzorem, a to jak v otázce výcviku, organizace, tak i strategie (viz Carl von Clausewitz a jeho klasické dílo O válce).
Taktéž i v případě militarismu je nutno odlišit jeho mediální prezentaci a jeho reálné dopady. Příkladem může být například už v 18. století pruský král Fridrich Vilém I., jenž se svými činy i chováním stal archetypem „primitivního prušáctví“ a svými vnitropolitickými reformami vybudoval v 18. století pruskou armádu, ale zároveň vedl velmi opatrnou, až pasivní zahraniční politiku.
Dokonce i v 19. století to nebylo tak jednoznačné. Například v případě dvou válek s Dánskem byla první z nich (1848–1852) zapříčiněna povstáním většinově německého obyvatelstva ve Šlesvicku a Holštýnsku požadujícího fakticky právo na sebeurčení a proti Dánsku ji primárně nevedlo militarizované Prusko, nýbrž Německý spolek ovládaný po značnou část této doby liberálním Frankfurtským sněmem, a skončila vítězstvím Dánska. Druhého konfliktu (1863-1864) se Prusko účastnilo po boku Rakouska a zpočátku i za účasti Německého spolku. Naopak Krymské války proti Rusku v letech 1853-1856 se Prusko, navzdory teoretické možnosti východní expanze, neúčastnilo a kontext prusko-francouzské války je popsán výše.
Nacionalismus, nebo vlastenectví?
V populárních textech se mnohdy objevuje snaha konstruovat dichotomii mezi „dobrým“ a „špatným“ nacionalismem, přičemž ten první má být „obranný“ a ten druhý „útočný“ (a její progresivní variací je snaha o totéž v případě rasismu, kdy ten „dobrý“ je označován termínem „antirasismus“). To odpovídá tomu, co jsme se kdysi dávno učili ve škole a co vychází již z obrozenecké tradice, kdy ta první varianta odpovídala nacionalismu českému (případně obecně slovanskému) a ta druhá německému. Ovšem jak už to v historii bývá, ani toto není jednoznačně černé nebo bílé. Odpověď nenabízí ani právo na sebeurčení, protože pak by bylo těžké odlišovat slovenský („dobrý“) nacionalismus bořící historické hranice uherského království a sudetoněmecký („špatný“) nacionalismus bořící historické hranice českého království. Nebo snad „útočnost“ či „obrannost“ nacionalismu je otázkou poměru sil, tj. „špatným/útočným“ nacionalistou je ten momentálně silnější? Tedy platí snad, že v 19. století byl český (v rámci habsburské monarchie menšinový) nacionalismus „dobrý“ a ten německý „špatný“? A platí tedy, že po roce 1918, když se v rámci nově vzniklého Československa obrátil poměr sil, byl český (neboli tehdy „československý“) nacionalismus kvůli své mocenské převaze „špatný“ a menšinový německý zase „dobrý“? Případně se nabízí otázka, kdo byl tedy „dobrým“ nacionalistou v historicky i etnicky proměnlivém území, jako bylo třeba Alsasko a Lotrinsko – ten, kdo zrovna patřil k momentálně silnějšímu nebo slabšímu národu? Proto váhám u nacionalismů hodnotit, jaký je „dobrý“ a jaký „špatný. Taktéž proto, že se jedná o silně subjektivní kritéria, která závisí méně na faktech a více na skutečnosti, k jakému národu se hlásí konkrétní hodnotitel. A tím spornější se mi zdá vynášet kategorické soudy, který nacionalismus je ten „jediný špatný“. Přirozeně nacionalismus nemusí být nutně vždy špatný, ale jak si v tomto srovnání stojí například francouzský za Napoleona, srbský za Miloševiče nebo ruský (maskovaný komunismem a zájmem proletariátu) za Stalina?
Tato odlišnost bývá někdy doplněna i snahou zvýraznit ji též rozdílem v názvech, kdy pro „dobrý“ nacionalismus je použito jako synonymum slovo „vlastenectví“. Zde však existuje i odlišná interpretace, a to chápání slova „vlastenectví“ ve významu „patriotismus“ (patria = latinsky vlast). A samotný název ukazuje, co je zde tím hlavním pojítkem. Není to národ, jazyk, etnická příslušnost či náboženství. Je to samotná vlast čili země, kde lidé společně žijí a na níž jim záleží. Tak to fungovalo v minulosti, kdy například Čech nebyl jen ten, kdo mluví česky, ale ten, kdo žije v Čechách a kdo tuto zemi považuje za svou vlast. Samozřejmě tento model je již „nemoderní“ a byl nahrazen právě nacionalismem na etnické a jazykové bázi s obecně známými krvavými důsledky, včetně separatismu, shora vnucované asimilace, etnických čistek a válek. Ale tento „pokrok“ byl přinesen nacionalismem obecně, nikoli pouze tím německým.
O globální hegemonii a světovládě
Výše uvedené faktory bývají interpretovány jako základ údajně specificky německého nutkání vést výbojné války a usilovat o světovládu. Zde je však nutno doplnit, že Německo se, na rozdíl například od Velké Británie (búrská válka) nebo USA (americko-španělská válka), v období 1871-1914 neúčastnilo žádného válečného konfliktu. Výjimkou zůstává potlačování domorodého odporu v koloniích a účast na „multilaterální“ vojenské intervenci v Číně. Německé císařství tedy po roce 1871 neusilovalo o světovládu, nýbrž se nacházelo v pozici defenzivní, obávající se odvety a usilující o uchování výsledků vítězství nad Francií.
Rovněž tvrzení stavící první a druhou světovou válku do stejné kategorie, tj. jako německý pokus o světovládu č. 1 a č. 2, neodpovídá faktům a historickým skutečnostem. K politické situaci v roce 1914 existuje ohromné množství odborné literatury a v ní obecně panuje shoda, že na vzniku rizikové konstelace v mezinárodních vztazích, jakož i na nezvládnutém řešení krize po sarajevském atentátu měly podíl všechny zúčastněné velmoci (a nejen ony), což prudce kontrastuje s vypuknutím války v roce 1939, které mělo jediného a jasného původce. Ohledně německé zahraniční politiky před rokem 1914 lze obecně konstatovat, že byla velmi neúspěšná a že se jí „podařilo“ přimět historicky spolu soupeřící velmoci, Francii, Rusko a Velkou Británii, k potlačení vzájemných rozporů a ke spolupráci v rámci jednoho bloku, zatímco Německu zbyla pouze nejslabší velmoc, Rakousko-Uhersko. V roce 1914 se tedy Německo (odhlédneme-li od povrchních mediálních konstrukcí) nenacházelo v pozici aspiranta na dobytí světa, nýbrž v pozici „obležené pevnosti“ a při pohledu na sílu Trojdohody bylo ovládané pocitem „smyčka se stahuje, musíme jednat dříve, než bude pozdě“. Právě tento pocit vedl k situaci, kdy Německo, nejsilnější velmoc na kontinentu, se v krizi 1914 fakticky nechalo pasivně vést tou nejslabší, tj. Rakousko-Uherskem, po cestě vedoucí k všeobecnému konfliktu (blíže k vypuknutí války a tomuto spojenectví viz zde a zde).
Taktéž prezentování Viléma II. jako despoty snícího o světovládě je bližší mediálně-propagandistické rovině než historickým skutečnostem. Poslední německý císař byl náladový, nestálý a výstřední pozér s fanfarónským vystupováním, toužící být obdivován a středem pozornosti, se sklonem k neuváženým a siláckým vyjádřením, která neváhal měnit za vyjádření zcela opačná a opět radikální a mediálně atraktivní. Mezi současnými politiky by se mu asi nejvíce podobal Donald Trump. A stejně jako by bylo scestné označovat Donalda Trumpa za světovládného totalitáře, je tomu tak i v případě Viléma II.
Jedinečnost německé viny?
Je snadné sdílet skepsi vůči podstatné části konání EU v současnosti (například boj s klimatem, chování při migrační krizi a navrhovaná „řešení“ této otázky), ale nedomnívám se, že by tato činnost EU, jakož i její samotná existence, byla vedená snahou maskovat či umenšovat historické dopady německého nacionalismu. Naopak jsem toho názoru, že tyto mírně řečeno kontraproduktivní aktivity, včetně fakticky kriminální činnosti německých migračních či enviromentálních aktivistů, jsou způsobeny právě dlouhodobou indoktrinací, která se ohání jedinečností, výlučností a výjimečností německé historické viny. Tedy mnohdy bizarní a iracionální chování Němců či z jejich strany tolerance a podpora takového chování u EU nevychází ze skutečnosti, že by německý nacionalismus byl mimořádně škodlivý či výjimečný, nýbrž z indoktrinace, která tuto nepravdivou interpretaci generacím Němců vtlouká do hlav (podobně jako se to radikální progresivisté snaží provést v případě USA, viz například „Projekt 1619“). Výsledkem této indoktrinace neodpovídající historickému kontextu je sebevražedný spasitelský komplex kombinovaný se zásadou, že „Německo nedělá malé chyby“.
