Článek
Minulý text se věnoval doplnění historického kontextu do článku „Tenkrát osmadvacátého“ od Mariana Kechlibara a soustředil se na tři jím prezentované teze. Nicméně stranou zůstala jedna lehce spekulativní, ale tím atraktivnější teze zmíněná v článku. Jde o otázku, do jaké míry habsburská monarchie sklouzávala k vojenské diktatuře, zejména jaký by to mělo důsledek po takovém konci války, v němž by Rakousko-Uhersko nebylo zničeno. Odkazovaný článek, v souladu s oslavným narativem k založení Československa, naznačuje příklon k názoru, že v případě přetrvání Rakouska-Uherska by následný vývoj byl horší. Tento text si klade za cíl nabídnout méně vyhraněný pohled.
Teze čtvrtá: Rakousko-Uhersko se stalo vojenskou diktaturou a v případě vítězství by jí i zůstalo
Oproti předchozím tezím opírajícím se o roli Rakousko-Uherska při vypuknutí první světové války, jeho důvodech a způsobu jejího vedení, tato teze je nejvíce spekulativní a považuji ji za nejvíce „přitaženou za vlasy“.
Předně je nutno se vyhnout snadno se nabízejícím, ale zásadně chybným paralelám s Třetí říší. Nacistické Německo bylo totalitním státem ještě před vypuknutím války a nepochybně by takovým zůstalo i v míru, kdyby válka nebyla skončila jeho porážkou. Oproti tomu německé císařství a Rakousko-Uhersko byly před válkou, jak autor sám potvrzuje, standardně fungující, demokratické státy (s ústavou, volebním právem atd.), v nichž teprve v průběhu existenciálně vnímaného konfliktu došlo k omezení občanských práv a svobod a k nárůstu vlivu armádního velení (což není v takové situaci nic ojedinělého, viz třeba v USA internace amerických občanů japonského původu, v menším rozsahu i německého). Proto bych se zdráhal s jistotou tvrdit, že by po skončení války nedošlo k obnově ústavního pořádku.
Kdo byl a kdo nebyl Franz Conrad von Hötzendorf
V podání autora představuje Franz Conrad von Hötzendorf jakéhosi skutečného či potenciálního vůdce vojenské junty fakticky vládnoucí v habsburské říši. Zde je nutno zdůraznit, že von Hötzendorf za sebou neměl žádný politický subjekt srovnatelný s NSDAP, jenž by byl nástrojem jeho ovládnutí společnosti. Navíc i jeho kontrola nad armádou či hospodářstvím byla zprostředkovaná a zdaleka ne monoliticky pevná (zejména v případě etnicky smíšené rakousko-uherské armády). Dále je nutno mít na paměti, že von Hötzendorf rozhodně nebyl charismatický vůdce, nýbrž pouze přehnaně ambiciózní intrikán. Naopak při plnění strategických i operačních úkolů prokazoval zcela absurdní neschopnost (viz třeba jeho „geniální“ nápad vést v zimě ofenzívu přes Karpaty), díky níž se, navzdory silné konkurenci, oprávněně dostal do finále soutěže o nejneschopnějšího generála první světové války, přičemž první místo mu jen těsně uniklo ve prospěch italského kandidáta (blíže viz zde).
Ilustrativní pro postavení rakousko-uherské rádoby junty je i případ Karla hraběte von Stürgkh. Ten byl předlitavským premiérem a Marian Kechlibar jej oprávněně prezentuje jako prominentního člena „válečné strany“ v Rakousko-Uhersku, což ukazují i jeho radikální názory na otázku polské menšiny či jiná témata. Z logiky věci by to měl být blízký spojenec von Hötzendorfa a autor je ve svém článku také uvádí vedle sebe na jednom řádku. Ale ani s ním nebyl von Hötzendorf schopen vyjít, naopak jej označoval termínem „Trottel“ a pokoušel se (neúspěšně) intrikovat za jeho sesazení (viz příslušná část zde). Rovněž je příznačné, že v roce 1916 byl von Stürgkh zavražděn sociálnědemokratickým atentátníkem, jak sám autor zmiňuje ve svém třetím článku, kde se dotýká tohoto tématu. Škoda jen, že již nedoplňuje, že císař atentátníkovi, ačkoli s ním bezpochyby politicky nesouzněl, zrušil trest smrti a následně jej plně amnestoval. A co na to „potenciální vůdce“ junty von Hötzendorf? Nic. Protože v té době už měl své vlastní starosti.
Karel I. a jeho rozhodnutí
Nový císař Karel I. dal po nástupu na trůn jasně najevo, že určitě nehodlá přitvrzovat směrem k vojenské diktatuře stojící na represích, což ilustruje i jeho následná amnestie v červenci 1917, která se mimo jiné týkala i zapřísáhlého rusofila Karla Kramáře (viz jeho Slovanská ústava pro budoucí impérium Romanovců). Též hned v roce 1917 sesadil von Hötzendorfa z jeho pozice v generálním štábu, nejdříve na frontový úsek do Tyrolska a poté, co von Hötzendorf tam podle svého zvyku předvedl neúspěšnou ofenzívu v červnu 1918 na ceremoniální pozici do Vídně.
Navíc se císař pokusil sondovat možnosti separátního míru, a to bez konzultace s Německem a bez ohledu na jeho záměry (blíže viz Sixtova aféra), což skončilo neúspěchem a Karel I. musel v německé režii absolvovat kajícnou „pouť do Canossy“ k císaři Vilémovi II. To však nic nemění na císařově zjevné neochotě fungovat jako, ať již faktický či loutkový, vůdce proněmecké armádní junty a vládnout „ohněm a mečem“. Karel I. toto odhodlání potvrdil svou ultimátní obětí na samém konci vlády, kterou hezky charakterizuje ve svém článku Roman Joch: „Masaryk a Štefánik mali veľké šťastie, že som v roku 1918 nežil. Keby som žil, odporučil by som cisárovi Karolovi oveľa tvrdší postoj voči zradcom a separatistom. Ale on bol svätec. Čo ja nie som. Takže on by ma neposlúchol.“ Při vší úctě k „mužům 28. října“, oni nemuseli o moc bojovat na barikádách, nýbrž jim byla bez odporu a bez krveprolití předána. Na rozkaz posledního císaře. (A oni se za to „velkoryse“ revanšovali například konfiskací majetku dětí Františka Ferdinanda, kteří ani nebyly Habsburkové.)
Německý faktor
Přirozeně je stále nutno vzít v úvahu vliv Německa, jelikož rakousko-uherská armáda byla výrazně závislá na přímé podpoře od německých jednotek a byla nucena s ní fungovat fakticky v podřízeném postavení. Tato potřeba německé podpory a s tím spojený vliv však přímo souvisely s trváním války a zejména s jejím, zejména pro Rakousko-Uhersko, neúspěšným průběhem, což zároveň logicky ukazuje, proč by tato situace byla časově omezená nejpozději do konce války. Je obtížné si představit, že by po konci války Německo bylo schopno vykonávat jakýsi vojenský protektorát nad nerozpadnuvším se Rakouskem-Uherskem.
Příznačné je, že ačkoli v Německu bylo k vojenské diktatuře nakročeno daleko více než v Rakousko-Uhersku, a ačkoli tamní velitelské duo Hindenburg– Ludendorff mělo nesrovnatelně větší charisma i reálné vojenské úspěchy než Conrad von Hötzendorf, tak stačila jedna spojenecká ofenzíva v létě 1918 a německá vojenská junta se zhroutila jako domeček z karet, oznámila koncem září překvapenému císaři, že frontovou linii nelze udržet, a požadovala na civilní vládě okamžité dojednání příměří (zhroucení proběhlo doslova, neboť Ludendorff, ten schopnější z velitelské dvojice, utrpěl v důsledku porážek nervový kolaps a nebyl schopen pokračovat). A to se německá armáda stále ještě nacházela na francouzském a belgickém území. Žádný „boj až do konce“, jak to známe z druhé světové války, se nekonal, což ukazuje na slabé základy pro případnou vojenskou diktaturu a na mylnost, byť jen nepřímé, paralely s Třetí říší.
Německé vítězství a Rakousko-Uhersko
Hlavní obava v článku se týkala eventuálního rakousko-uherského (a tedy i německého) vítězství. Zkusme tedy tuto obavu otestovat malým myšlenkovým experimentem. Předně je však nutno si přiznat, že už v roce 1917 německá, a natož pak rakousko-uherská, šance na dosažení nějakého „totálního“ nebo alespoň výrazného vítězství ve válce byla zcela minimální až nulová. Jasně to je vidět na žalostném výsledku poslední německé ofenzívy ve Francii a na následném brzkém kolapsu německé fronty. Maximem reálně dosažitelným byla nějaká kompromisní „plichta“ jako například: na západní frontě návrat ke statu quo, případné finanční kompenzace pro Francii a Belgii, případné územní změny ve prospěch Francie v Alsasku-Lotrinsku, plus případné německé ztráty v koloniích a limity válečného loďstva; na východní frontě pak ponechání německých úspěchů dosažených na úkor Ruska, méně ve formě územních zisků a více ve formě nových států (Polsko, Ukrajina, Pobaltí) pod větším či menším vlivem Německa. Francie by tak dostala svou „la revanche“, Velká Británie by uhájila své impérium, svou dominanci na moři, neutralitu Belgie a rovnováhu na kontinentu, zatímco Německo by získalo hospodářský prostor ve východní Evropě a zbavilo by se strachu z „obklíčení“, přičemž extra bonusem pro všechny by bylo omezení manévrovacího prostoru pro ruské bolševiky.
Takto pro Německo výhodná „plichta“ by přirozeně nebyla zadarmo ani snadno dosažitelná, a proto by Německo s vysokou pravděpodobností nebylo schopno ani ochotno ji ohrozit nějakým zarputilým trváním na územních ziscích pro své spojence. Rakousko-Uhersko by tedy nemělo šanci realizovat žádné anexe na úkor Srbska ani kohokoli jiného a patrně by se, zejména pokud by i Německo přišlo o území, muselo smířit se ztrátou části svých území, konkrétně například v Haliči, Bosně a Hercegovině a případně též vůči italským nárokům v Tyrolsku a na pobřeží Jaderského moře.
Z toho vyplývá, že zatímco v Německu by se díky (částečně) vítěznému míru a takto získané prestiži mohla udržet nějaká forma vojenské junty, v Rakousko-Uhersku by výsledek války byl jednoznačně negativní a tedy by si armádní velení, včetně své submisivity vůči Německu, nezískalo velkou popularitu. Kromě toho platí, že dohodoví spojenci by možná akceptovali nějakou formu vojenského působení Německa v nově vzniklých státech na bývalém ruském území jako udržení „sanitárního kordonu“ proti bolševikům, ale určitě by v zájmu budoucí mocenské rovnováhy (a to platí zejména pro Velkou Británii) netolerovali jakoukoli, ať už faktickou, či formální, kontrolu Německa nad Rakouskem-Uherskem. Naopak by z téhož důvodu podpořili veškeré vnitropolitické tendence opačným směrem, tj. například vymezení se císařské/civilní moci vůči armádnímu velení, případné decentralizační či (kon)federační úpravy. Tedy v článku postulované obavy z poválečného Rakouska-Uherska ve směru diktatury a centralizačních či germanizačních experimentů se nezdají oprávněné.
Závěr – co bylo
Výsledkem 28. října byl vznik Československa a při jeho hodnocení lze sáhnout po staré zásadě „Po ovoci jejich poznáte je.“ Autor zjevně též uvažuje v tomto směru, když ve článku píše: „Ano, první republika měla k ideálu daleko; ale proti tomu, co jí bezprostředně předcházelo, to bylo skvělé místo k životu.“ Vzhledem k jím vybranému narativu není překvapivé, že volí takto mírnou a optimistickou formulaci. Při menší dávce shovívavosti lze konstatovat, že Československo bylo fakticky kopií Rakouska-Uherska se všemi jeho nešvary, ale kopií slabší a menší a méně úspěšnou. Nápadnou podobnost lze spatřit v osobě „tatíčka prezidenta“, jenž sídlil na hradě, projížděl se koňmo na zámku a disponoval faktickým zákonem proti urážce svého majestátu – šlo o zákon trestající vězením „ublížení hrubě zneuctívajícím projevem“, „uvedení ve veřejný posměch“ či „pronesené obvinění“, přičemž je typické, že pravdivost či odůvodněnost těchto trestaných činů nebyla považována za relevantní: „Důkaz pravdy i přesvědčení o pravdě je vyloučen.“ (Zákon na ochranu republiky, 50/1923 Sb., § 11). Větší dopad však měla totožná neschopnost ve vnitřní politice, obsahující nezvládnutí národnostní otázky, účelové prosazování umělého „státotvorného“ národa (dříve to byli Rakušané a Maďaři, později „Čechoslováci“), administrativní šikanu vůči národnostním menšinám a výsledné fatální oslabení soudržnosti státu, což doplnila břídilská zahraniční politika vrcholící faktickou izolací a absencí reálných spojenců. Finálním výsledkem byl kolaps, jemuž na rozdíl od rozpadu Rakouska-Uherska ani nepředcházela prohraná válka.
Pokud by poražené Rakousko-Uhersko bylo zachováno v nějaké (kon)federační podobě, někteří politici by si nemohli vyplnit své kvazimonarchistické ambice (kromě „prostého chasníka“ T. G. Masaryka třeba také věčný „regent“ Horthy), ale zároveň by ve střední Evropě existoval velký státní útvar, jenž by byl do budoucna překážkou pro dobyvačné či spasitelské tendence Ruska a Německa, případně i jiných subjektů. Zjednodušeně řečeno by se jednalo o většího, silnějšího a více integrovaného předchůdce visegrádské skupiny. Na otázku, zda by tento subjekt obstál v testu dějin a dokázal splnit tato očekávání, se odpověď už nedozvíme (příznivci alternativní historie v beletrii si však na toto téma mohou přečíst knihu „Druhý dech habsburské monarchie“ od autora proslulé mnichovské „žabí“ tetralogie). Ale víme, jak proběhl vývoj bez něho. Proto jsem toho názoru, že v článku Mariana Kechlibara jsou ony pověstné „hollywoodské“ klobouky až příliš černé.
