Článek
Spíše náhodou jsem se proklikal na stránku Lidových novin, konkrétně na článek v rubrice Úhel pohledu s názvem „Spojení KSČM a Socdem ve Stačilo! má smysl frakcionářům navzdory, i kdyby na zbrojení nebylo“, jehož autorem je Thomas Kulidakis, též komentátor CNN Prima News. Samotný název zní logicky, protože spojení s komunisty přirozeně smysl dává v tom, že úzké skupině funkcionářů SOCDEM umožní, byť pod „cizí vlajkou“, získat teplá místečka v Poslanecké sněmovně. Ale při čtení článku se ukázalo, že se v něm toho skrývá mnohem více. A že smysl to dává už jen velmi specifickým způsobem.
Strašidelná čísla
Úvodem autor vyčísluje celkový objem ročního rozpočtu ČR a počítá, jakou sumu by představovalo deklarovaných pět procent HDP, a dochází k názoru, že by to bylo hodně, což je pravda. Škoda jen, že „zapomíná“ zmínit, že na vojenské výdaje má jít 3,5 procenta, zatímco zbytek má jít na výdaje nepřímo podporující obranyschopnost, čili prakticky na cokoli. Rovněž by bylo vhodné zmínit časový horizont (tj. rok 2035), během kterého má k navýšení dojít. Z toho by bylo vidět, že jde spíše o trend a dosažení konkrétních čísel je hodně otevřené. Ale to by přirozeně nedávalo takový materiál k pohoršování se (podrobněji viz zde).
Letadla a diplomacie
Autor nesouhlasí s pořízením F-35, považuje je za příliš drahé, což je legitimní názor. Rovněž kritizuje předražené armádní zakázky či dodávky nefunkčního vybavení. S tím rovněž nelze než souhlasit. Ovšem nabízí se otázka, zda autorem implikované řešení ve smyslu, že když jsou peníze na obranu vynakládány neefektivně, tak by bylo nejlepší jich vynakládat co nejméně, nepředstavuje onu situaci, kdy z pomyslné vaničky je vyléváno i dítě. Nebylo by lepší se pokusit, jakkoli to je obtížné, prostředky na obranu spíše využívat efektivněji? Rovněž se autor pohoršuje nad skutečností, že dosud České republice stačilo 12 strojů Gripen, a vyvozuje z toho, že tedy plánovaných 24 letadel F-35 je přehnané množství. Škoda jen, že mu nestojí za zmínku, že v předchozích desetiletích Česká republika (stejně jako ostatní státy v Evropě) na svou obranu zvysoka kašlala, neboli „čerpala mírovou dividendu“, což dlouhodobě je velmi riskantní. Zároveň též došlo v mezinárodních vztazích a v geopolitice k určitému vývoji, jako je třeba největší válka v Evropě od druhé světové války, což autorovi také nestojí za zmínku. S trochou nadsázky by šlo dodat, že v minulosti letectvo nepotřebovalo ani ty Gripeny (ani jiné letouny dodávané „buržousty“ ze Západu) a vystačilo si s domácí výrobou letounů Avia.
Nadto autor protiřečí názorům ze svého předchozího článku z května 2025. Tam navrhuje na hrozící nebezpečí, o jehož reálnosti v článku vyjadřuje své pochyby, reagovat výstavbou krytů civilní ochrany. Bohužel opět nedodává, jakým způsobem by tato výstavba přispěla k obranyschopnosti ČR a zejména jakým způsobem by přispěla k odstrašení protivníka a tedy k neuskutečnění nepřátelského útoku, což by, snad i z pohledu autora, mělo být optimálním výsledkem. V tomto směru autor navrhuje: „Zapojit diplomacii, abychom se konfliktu vyhnuli, a ještě si pojistili spojence.“ Toto představuje typickou „hraběcí radu“, jež vychází (v lepším případě) z nebezpečně vysoké úrovně naivity. Opravdu se autor domnívá, že pokud budeme dávat najevo neochotu se bránit a investovat do obrany, tak ostatní spojenci budou ochotni nás bránit? Jakou „diplomacii“ autor konkrétně doporučuje, abychom je přiměli investovat své peníze do naší obrany, zatímco my pojedeme podle hesla „bydlení je naše zbrojení“?
Strašení inflací snadno a rychle
V rozporu s výše uvedeným autor přechází k nepřímé kritice nárůstu výdajů na zbrojení i u ostatních států (tedy včetně těch spojenců, kteří nás v jeho pojetí mají bránit). Podle jeho názoru tento nárůst poptávky vede k nárůstu cen výzbroje, což má být v jeho myšlenkovém světě další důvod, proč zvolit „španělskou cestu“ (v roce 2024 tam bylo na obranu vydáno 1,24 procenta HDP, tj. Španělsko je „černým pasažérem“ i vůči ČR) a udržet výdaje na obranu co nejnižší. Bohužel autor se zaklíná trhem, ale jeho pochopení tržní ekonomiky zjevně končí u vize toho, jak si „buržousti namastí kapsu“. Chápe autor, že existuje něco jako úspory v rozsahu produkce (anglicky „economies of scale“), kdy s rostoucím objemem produkce klesá cena jednotlivých výrobků? Jistěže chápe. Ale ostentativní pohoršování se a laciné moralizování je zjevně pohodlnější a pro autora výnosnější, neboť přináší více kliků snadno a rychle.
Krokodýlí slzy zleva
Vyloženě úsměvné pak je autorovo lkaní nad rostoucím zadlužením: „Smutná předzvěst neradostné budoucnosti je fakt, že na sklonku vlády Petra Fiala dluží každý občan včetně kojenců o 93 tisíc korun víc než na sklonku vlády Andreje Babiše v roce 2021.“ Aktuální vláda se pokusila o náznaky rozpočtové konsolidace. Učinila tak velmi polovičatě a velmi neodvážně. Rozpočet je tedy i nadále deficitní a celkový objem státního dluhu nepřekvapivě dále stoupá. Opravdu je to tak šokující? Pokud by vláda byla složena z fiskálních jestřábů a pokusila se radikálními (protože jinak by to reálně nešlo) opatřeními dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, nebyl by autor, jenž zjevně „má srdce na levé straně“ (viz níže), mezi prvními, kdo by se rozhořčoval na „asociální vládou“?
O těch „správných“ dluzích
Autor se pohoršuje nad tím, že navýšení výdajů na zbrojení by probíhalo na dluh. Ovšem už není ochoten dodat druhou polovinu informace, a to, že k navýšení dluhu nevyhnutelně dojde, ať už volby vyhraje kdokoli. Stačí si poslechnout rétoriku vítězícího ANO, aby bylo zřejmé, že se pojede podle klasického hesla: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou peníze.“ Jedinou otázkou tedy je, jak velká část tohoto zadlužení bude využita k zajištění bezpečnosti ČR, k odstrašení případného útoku a k posílení spojeneckých vazeb.
Nicméně z pohledu autora zjevně není zadlužení jako zadlužení. Tomu odpovídá i jeho návrh optimální strategie pro budování obranyschopnosti: „Nejdříve je potřeba mít fungující ekonomiku, zajištěné služby občanům, sociální smír – zkrátka spokojené a šťastné obyvatele. Pak je teprve možné získat podporu lidu pro zbrojení neboli, jak říkají marketingoví mágové vlády, navyšovaní výdajů na obranu.“ Nechme stranou otázku, jakou trpělivost s tímto postupem budou mít budovatelé impéria sedící v Kremlu či spojenci mající se podílet na naší obraně. Ale opravdu si autor myslí, že nastane okamžik, kdy občané usoudí, že jsou dost spokojení a šťastní, sociální smír je dost úplný a ekonomika dost fungující, a že kvůli tomu pak houfně podpoří výdaje na zbrojení? Je autor obeznámen s obsahem slovního spojení „na svatého Dyndy“?
O té „správné“ levici
Řešením podle autora je posílení levicových stran. Proto mu vadí hrozící propad hlasů samostatně kandidující SOCDEM a podporuje myšlenku jejího spojení s jinou levicovou stranou. Pikantní však je zjištění, co je z pohledu autora ta „správná“ levice. Ve svém článku zcela pomíjí aktuálně nejsilnější levicovou stranu v ČR, která převzala prakticky kompletně sociálnědemokratický program i voliče, tj. Babišovo ANO. To však pro autora neexistuje, a tak může jako tu „správnou“ levici doporučovat komunisty ze „Stačilo!“. Celé to završuje „logickou“ konstrukcí: „Není snad pravda, že Stačilo! je momentálně na levici v čele, a tudíž dává smysl spojit se?“ V autorově světě se tedy aktuálně nachází v ČR sotva 10 procent (součet SOCDEM, „Stačilo!“ a případně dalších menších subjektů) levicových voličů.
Proto autor chválí snahu Jany Maláčové a plísní sociální demokraty, kterým se z nějakého, pro autora zjevně nepochopitelného, důvodu do aliance s komunisty nechce. Častuje je tyto odpůrce soudružsky úderným termínem „frakcionáři“ (který jistě jen náhodou se tak hezky rýmuje se známějším pojmem „reakcionáři“), kteří podle něj příliš lpí na ideové čistotě, ale zároveň sám zjevně považuje Andreje Babiše za něco jako „kapitalistického vykořisťovatele a buržoazního plutokrata“ a jeho voliče za „bandu pravicových oportunistů“ nehodné toho být považováni za levici.
Komunisté jako strážci konzervativních hodnot
Ve své snaze učinit komunisty „salonfähig“ ještě více, než jsou teď, snaží se je prezentovat jako „konzervativní“ na základě toho, že jsou proti „zeleným a menšinovým tématům“. Tedy komplexní obsah pojmu „konzervatismus“ jde zjevně mimo autora a v jeho pojetí stačí k označení se za konzervativce být v jediné věci v opozici proti progresivní ideologii. Inu, když se SPD a další subjekty Okamurovy čtyřkoalice mohou označovat jako „konzervativci“, tak proč ne i komunisté? Podle této logiky tedy leninské Rusko bylo liberálně demokratické, jelikož mělo povolené potraty. A hitlerovské Německo bylo volnotržní ekonomikou, protože v něm existovalo soukromé vlastnictví.
A závěrečnou autorovu perlu, že komunisté patří k levici „odmítající všechny války v principu a dvojí metry, překonávající často umělé ideové rozdíly“ už ani není nutné komentovat a stačí ji jen nechat vyznít.
