Článek
Volby proběhly a účast byla dokonce o něco vyšší, než bývá zvykem. V předchozích letech se pohybovala těsně nad hranicí 28 procent (s výjimkou rekordu v roce 2014, kdy nedosáhla ani na 19 procent). Nyní vyšplhala na 36,45 procenta, což je pozitivní, protože zrovna tento typ voleb si dříve kvůli malému zájmu ostatních voličů uzurpovali zejména euronadšenci a fanoušci „přestavby společnosti“. Tedy více vyvážený vzorek voličů v aktuálních volbách je určitě fajn. Jistě, ČR do Bruselu dodá pouze 21 europoslanců, což v rámci celkových 720 není mnoho. Nicméně při bližším pohledu to není tak špatné, protože počty jsou nastaveny tak, že výrazně zvýhodňují menší státy. Náš zdánlivě skromný počet je tedy vyšší, než na kolik bychom měli nárok v čistě proporčním rozdělení. Například Německo má oproti ČR více jak sedminásobek obyvatel a méně než pětinásobek europoslanců (84 a 10,9 milionů obyvatel versus 96 a 21 mandátů). Ještě lépe je na tom třeba Malta, která má přes půl milionu obyvatel a šest europoslanců.
Jak to tedy dopadlo?
Minule, v roce 2019, tehdejší opozice (strany SPOLU, plus Piráti a STAN) získala 12 mandátů z 21, zatímco tehdejší vládní a provládní strany (ANO, SPD a KSČM) získaly 9 z 21. Dnes opozice (ANO, SPD, Stačilo KSČM, Přísaha-Motoristé) získala 12 z 21 mandátů, zatímco vládní strany (SPOLU, Piráti, STAN) získaly 9 z 21. Takže si přirozeně můžeme číst oblíbené fráze o „referendu o vládě“, ale zase tak žhavé to nebylo.
SPOLU, pomineme-li extrémy na obou stranách, mohlo reálně pomýšlet na výsledek v rozmezí 5 až 7 mandátů a dosáhlo na 6, což není ani sláva, ani katastrofa. A navíc se ani nenaplnily ty nejčernější obavy ze společné kandidatury, v nichž by kvůli kroužkování ODS mohla skončit pouze se dvěma či dokonce jen s jedním europoslancem. Nakonec ODS udržela hned tři, TOP 09 zůstala na svém (navzdory Kalouskově rozmrzelosti) a pomyslného Černého Petra si vytáhli lidovci, kterým kroužkovací sílu narušila nezvolená Michaela Šojdrová (stávající europoslankyně, známá skrze svou promigrační kauzu „Sirotci“ a na aktuální kandidátce až jako č. 9).
Andrej Babiš se samozřejmě bije v prsa, jak vyhrál. Podobně to dělal i po druhém kole minulé prezidentské volby, kdy se nezapomněl pochválit za „famózní výsledek“, tj. druhé místo ze dvou, a tvrdil, jak preference ANO narostly v této volbě na 41,67 procent. Inu, když nepochválí ostatní, musí se Andrej pochválit sám. Reálně však nárůst ANO z 6 vládních na 7 opozičních europoslanců není žádná sláva, tím spíše, že ANO je hlavní a nejviditelnější opoziční subjekt a prezentuje se jako budoucí vítěz parlamentních voleb.
Zdá se, že Andreje Babiše dohnala karma. Tak dlouho pokřikoval o „fialové bídě“, až se mu podařilo část voličů natolik naštvat či vyděsit, že nešli ke „kováříčkovi“, tj. k „dobrotivému lidovému miliardáři“ Andrejovi, nýbrž rovnou ke „kováři“, tj. k revolučně více osvědčeným komunistům. Dalo by se říci, že kdysi Strana pomohla Andrejovi a nyní Andrej (byť asi nezáměrně) pomohl Straně. Soudružka Konečná i se svým expirátským druhem děkují a můžeme spekulovat, zda toto Babišovo splácení starých dluhů bude stačit i na komunistickou renesanci v parlamentních volbách příští rok.
Kroužky-nekroužky a zklamané naděje
Je zajímavé, i když vzhledem ke skutečnosti, že aktuální volby byly ve znamení korekce extrémně zelené a eurofilní vlny z roku 2019 nabuzené tehdejším flagelantským kultem „sv. Gréty“ (aktuální podporovatelky Hamásu) nikoli zcela nelogické, že hlavní ztráty oproti očekáváním a v průzkumech předpokládaným výsledkům utrpěly ty více „euronadšené“ vládní strany, STAN a Piráti. První jmenovaní mohou podle svého zvyku (viz příklad z krajských voleb 2020) i relativní neúspěch prezentovat jako úspěch. Přeci jen obhajovali pouze jeden mandát, takže to bylo těžké nepřekonat. Nicméně před volbami natěšeně očekávali dvouciferný výsledek, takže úplně růžové to není, navzdory marketingovému spinování. Může je těšit, že mají lepší skóre než Piráti, které tak přeskočili v tahanici o místo kandidáta do Evropské komise. Ale zda tímto kandidátem bude „prázdná“ Danuše, to se ještě uvidí. Kdyby v počtu kroužků nepřekonala „kádrového“ Jana Farského tak by bylo vymalováno. Ovšem pořadí se nezměnilo, takže je to ještě otevřené.
Hůře dopadli Piráti, kteří udrželi jen jeden mandát a z jejich proslulé europoslanecké triády zůstala jen Markéta „poslední Mohykán“ Gregorová, kterou zachránily kroužky, díky nimž poskočila z druhého na první místo. Naopak vypadli Marcel „kandidát na eurokomisaře“ Kolaja a Mikuláš „pelmeně na ruské ambasádě“ Peksa. Škoda jen, že trojici „zasloužilých Bruselanů“ nevystřídala „novicka“ Zuzana Klusová (č. 3 na kandidátce), anebo ještě lépe: Mikuláš „Ježíš“ Ferjenčík (č. 12). Oběma se podařilo sice překroužkovat Peksu, ale aby přeskočili i výkvět levicového křídla strany, k tomu jim ještě pěkných pár tisíc kroužků (konkrétně 10 a 12) chybělo.
Jak ukazuje pořadí na seznamu kandidátů, „klasický Pirát“ Ferjenčík byl při jejím sestavování preferován méně, než zástupci „progresivního Pirátstva“ ve výše zmíněné triádě, což naznačuje paralelu s dřívějším vývojem od liberálů k „liberálům“, tj. od „klasických“ k „progresivním“. Otázkou zůstává, jaké to bude mít důsledky. Buď se aktuální neúspěch hodí na současné vedení, které bude obviněno z nedostatečného „progresivismu“, a strana zakormidluje do více „pokrokových“ vod, anebo to naopak „progresivnímu“ křídlu snažícímu se stranu přiblížit Zeleným přistřihne křídla. Uvidíme…
Třetím poraženým je SPD, kde Tomio Okamura zjevně přehnal své pohrdání nad svými voliči a jejich schopností rozumět psanému textu a používat propisku. Patrně očekával, že objekty jeho „vlasteneckého byznysu“ poslušně a bez přemýšlení nahází do urny lístky SPD jako obvykle, a přehnal to s „kreativním outsourcingem“, když na první místo nasadil bývalého předsedu Svobodných (člen SPD teprve od podzimu 2023 a ještě v roce 2022 verbální podporovatel Ukrajiny) a na třetí pak současnou předsedkyni Trikolory. Voliči se však naštvali, část jich odešla k větším „vlastencům“ a dostala „pro Rajchla“ přes 2 procenta či nepřišla vůbec, a zbytek důsledně kroužkoval proti okamurovskému „outsourcingu“. V důsledku toho pokazili comeback Petra Macha a zvláště pak natěšené Zuzany Majerové, jež svou šňůru neúspěšných kandidatur protáhla na roky 2020, 2021, 2022 a 2024 (v roce 2023 byly pouze prezidentské volby a tam to zatím nezkusila) a vykročila tak ve stopách „univerzální“ kandidátky Jany Bobošíkové.
Kdo zazářil
Zářily (ať už rudě či jinak) přirozeně oba subjekty, u nichž průzkumy dlouhodobě indikovaly oscilaci kolem pětiprocentní hranice a které nakonec skončily celkově na třetím a čtvrtém místě, hned za ANO a SPOLU. Oba ulovily dokonce po dvou mandátech, primárně na úkor ANO a SPD, což není tak marný výsledek. V komunistické linii zůstáváme na svém (plus vypadlé Piráty nahradí jeden ex-Pirát). A místo potenciálně až trojice ze spolehlivě proruské a propalestinské SPD tu máme dvojici zaměřenou více protizeleně než protiukrajinsky a protiizraelsky. Není to ideální, ale v rámci možného to je dobrá výměna.
Jistě je to i velké zadostiučinění pro Kateřinu Konečnou, jež opravdu, ale opravdu nechtěla skončit své lukrativní angažmá v Evropském parlamentu. To jí dává zajímavou šanci do budoucna v českých parlamentních volbách, protože její projekt „koaličního komunismu“ (tj. upozadění značky KSČM a spolupráce s nacionálními socialisty) je zjevně životaschopný. Do budoucna tedy může udeřit na levé křídlo „vysavače Andreje“ a zároveň může vytvořit konkurenční ohnisko pro konsolidaci „vlastenecké“ scény, což by asi zamrzelo sólistu Okamuru, jenž se o svůj hlavní „byznys“ v českých volbách nerad dělí. Jedním z možných přírůstků jsou „pro Jindřich“ a jeho parťák „sociální hejtman“ Hašek. A kdo ví? Sociální demokracie se pod novou značkou zkusila uchytit v rajónu mezi Piráty a Zelenými a i pod vedením rozpumprdlíkovaného „Zao-ce-tunga“docílila sotva poloviny (1,86 procenta) toho, co jí předpovídaly průzkumy. Takže třeba se opět dočkáme „slučovacího sjezdu“.
A kdo byl cool úplně nejvíc
Hlavním skokanem celé show se však stala koalice „Přísaha a Motoristé“, jež dlouhodobě byla nejslabším kusem ve skupině aspirantů na překročení pětiprocentní hranice, ale nakonec s výsledkem 10,26 procenta dosáhla na třetí místo. U ní se zřejmě zkoncentrovala většina těch, kteří cítí potřebu být „cool“ a volby pojímají spíše jako rebelii než jako akt občanské zodpovědnosti. Na tyto voliče dlouhodobě spoléhali Piráti a mysleli si na ně i stanisté, kteří se je pokusili přilákat nasazením mladých twitterových hvězd na nevolitelná místa. Piráti i STAN však splakali nad výdělkem a mladé rebely jim sebral Filip Turek, jenž byl do čela kandidátní listiny „Přísahy a Motoristů“ dosazen jako nestraník, avšak absolutně v ní deklasoval oba stranické lídry, pány Šlachtu (policista) a Macinku (motorista z IVK), kteří dostali zhruba desetkrát méně preferenčních hlasů než on.
Tento „zázrak u volební urny“ může vypadat překvapivě, zejména poté, co se fanoušci STAN krátce před volbami nadšeně plácali po zádech, jak to Turkovi (jenž se do té doby potýkal s malou viditelností v mainstreamových médiích) Danuše „natřela“ v hojně medializované debatě. Smrtící ranou pak mělo být rozpoutání diskuse, zda je Filip Turek nacista. Zjevně to mělo skončit pěknou nakládačkou, ale voliči to vnímali jinak a tomu i odpovídal výsledek.
Při střízlivém pohledu je evidentní, že daleko pravděpodobněji je novopečený europoslanec prostě pozér, který touží být středem pozornosti a pracuje primárně s „první signální“, tj. asi jako kdyby se o dvacet let mladší „rudá Kačka“ Konečná fotila na billboardy v plavkách. V případě Turka se to, mimo jiné, projevuje házením lehce pubertálních hlášek o Hitlerovi. V této souvislosti se nabízí otázka, proč je zrovna toto vnímáno jako „cool“. Dost možná to souvisí se snahou „pokrokových“ aktivistů, politiků a s nimi spřízněných médií označovat každého, kdo nesouhlasí s jejich „pravdami, o kterých se nediskutuje“, jako „nacistu“ a vyvolávat Hitlera při jakémkoli jim se nelíbícím názoru či chování (viz praktický příklad jak toto zafungovalo v USA). Tuto jejich snahu by šlo shrnout do sloganu „Make Nazism Cool Again“ a můžeme být rádi, že jejím výsledkem je (zatím) pouze Filip Turek.
Bonus na závěr
Po blahopřání „černým koňům“ voleb se nabízí otázka, kdo z nich zaboduje i příští rok. Pokud to chce být soudružka Konečná, měla by jít ve stopách svých předků a udělat to, co dělal i soudruh Gottwald a jeho soudruzi, tj. poučit se, jak se to dělá v Moskvě. Přeci jen: Odkud pochází ty nejkvalitnější výrobky, ta nejbratrštější pomoc a ta nejvýhřevnější ropa i zemní plyn? A odkud pochází ta nejlepší propaganda komunismu? Samozřejmě jen a jen z Ruska. A když ji soudružka správně uchopí, možná přetáhne na svou stranu i část voličů „nacisty“ Turka. Viz zde pravá ruská kvalita pro inspiraci: „Komunismus, tone. Kdo jej zachrání?“
