Článek
Donald Trump byl zvolen do funkce prezidenta jako lepší varianta oproti svému předchůdci Bidenovi. Trump byl, navzdory malému věkovému rozdílu, vnímán jako podstatně energičtější, akčnější, důraznější, a to nejen s ohledem na zdravotní stav, nýbrž zejména s ohledem na prosazování politiky mající posílit americký vliv a prestiž. Bidenova zahraniční politika vůči Rusku (ale i v jiných směrech) byla oprávněně vnímána jako slabá a postrádající hlubší záměr. Opakované provádění politických kroků ve stylu „příliš málo a příliš pozdě“ budilo dojem, že Bidenovou snahou je udržovat konflikt co nejdéle v nějakém nerozhodnutém stavu. Navzdory hlasitým deklaracím ve smyslu, jak je Rusko špatné a jak je Ukrajina obětí ruské agrese, činy za těmito slovy hojně zaostávaly. To se přirozeně nedělo pouze v USA, ovšem USA měly a stále mají největší možnosti jak průběh konfliktu ovlivnit, jak mu předejít a jak zkrátit jeho trvání, a proto z jejich strany je neochota tyto kapacity využít nejvíce do očí bijící. V tomto směru tedy během volební kampaně Trump opakovaně zdůrazňoval jako zásadní chybu, že USA za prezidentství Bidena nedokázaly svou sílu využít, a prohlašoval, že kdyby byl prezidentem on, který tu sílu samozřejmě umí využívat daleko lépe, tak by k té válce vůbec nedošlo.
Deklarovaná pozice nově zvoleného prezidenta tedy byla, že válku ukončí a že dosáhne mír skrze sílu („peace through strength“), tj. že zasáhne jako aktivní hráč, jenž bude nejen prosazovat zastavení bojů, ale na rozdíl od Bidena bude schopen tuto svou snahu podpořit energičtějšími akcemi a větším spektrem dostupných prostředků. Vzhledem k americké síle tento postup měl přirozeně značnou šanci na úspěch, navíc v kombinaci s povahovými rysy Donalda Trumpa a zejména jeho nepředvídatelností, jež mu umožňuje držet protistranu v nejistotě, vyvíjet na ni neustálý tlak a prosadit svou vůli.
Partie s Putinem
Reálně se však tato očekávání nenaplnila (viz – vývoj v březnu, dubnu a květnu), ovšem nesouvisí to s ruskou sílou, neporazitelností nebo Putinovou genialitou, jak to bývá prezentováno v přirovnání mnohokrát opakovaném na ruské propagandistické scéně. Podle tohoto až barvitě divadelního obrazu Amerika, případně celý Západ, hrají poker, zatímco Putin či Rusko hrají šachy. To má příjemcům naznačit, že tedy Američané naprázdno blafují bez nějaké reálné síly či reálného plánu a spoléhají na štěstí, zatímco Rusové mají úspěchy čistě díky svému brilantnímu plánování, přemýšlení a racionálnímu postupu. To je však omyl. Problém nesouvisí ani tolik s tím, zda je Putin více či méně geniální než „stabilní genius“ Trump, ale spíše s prostým faktem, že v pokerové partii, kterou spolu hráli kolem vyjednávání o příměří, si Putin mohl pomyslné karty držet u těla, zatímco Trump je bezelstně pokládal lícem na stůl. V takové situaci je těžké nějak blafovat, natož pak ten poker úspěšně hrát či dokonce vyhrát. Případně, pokud to přesuneme do šachové roviny, tak by to byla podobná situace, jako kdyby v šachové partii Trump ještě před začátkem hry ze své strany šachovnice odstranil své nejsilnější figury. Potom pak jednostranný průběh partie (neboli naprostý neúspěch Trumpova snažení) sotva může být nějakým překvapením.
Toto přirovnání však pokulhává. Blíže skutečnosti je obraz, kdy jde o partii mezi Ukrajinou a Ruskem, přičemž Trump je ten, kdo má přimět oba hráče, aby se přestali pokoušet toho druhého porazit a nějak se dohodli na remíze. Ale zároveň Trump pouze jednomu z hráčů (Ukrajině) postupně odebírá ze šachovnice její figury, čímž tuto hru činí pro Ukrajinu více a více obtížnější. V této situaci je pak dosti bizarní, že se Trump diví a nechápe (viz jeho vyjádření, že Putin se zbláznil), proč Rusko za těchto podmínek nejeví ochotu přestat tuto partii hrát a naopak v ní chce více a více pokračovat, až do úplného vítězství. Ještě bizarnější je pak následná interpretace tohoto stavu Trumpem ve smyslu, že to je chyba Ukrajiny, protože příliš prohrává, a tak Rusko chce hrát dál a tedy kvůli Ukrajině se Trumpovi nedaří domluvit onu remízu.
Tohle zjevně není ta správná cesta, jak konflikt ukončit, a tedy, navzdory Trumpem deklarovaným cílům, přispívá k jeho pokračování. Ovšem to není celý rozsah problému. Kromě pouhého prodlužování konfliktu Trumpovy akce podporují i jeho eskalaci.
Nebezpečná předvídatelnost
Jakkoli to je bizarní zvláště v případě Trumpa, tak se mu v uplynulých měsících podařilo přesvědčit Putina o své předvídatelnosti. To však, jak vyplývá i teorie her, podněcuje u protivníka větší agresivitu a větší snahu „zvyšovat sázky“ a snažit se ze situace, kdy se druhá strana chová předvídatelně (nebo alespoň dělá ten dojem), vytěžit maximum ve svůj prospěch a předvídatelný subjekt „oškubat“. Naopak tedy, pokud jedna strana zůstává nepředvídatelná a dává věrohodně najevo, že je připravena na případné eskalační kroky reagovat adekvátní odvetou, tak snižuje pravděpodobnost této eskalace. Pokud však dává najevo, že reagovat nebude, ať se děje, co se děje, tak se pravděpodobnost agresivních kroků a eskalace nepřekvapivě zvyšuje.
Konkrétně v tomto případě to znamená, že Rusko coby následník Sovětského svazu zdědilo desítky let shromažďované zásoby výzbroje, ale tyto zdroje nejsou nekonečné. Stejně tak i „válečná ekonomika“ mohutně dotovaná z dříve nashromážděných finančních rezerv není dlouhodobě udržitelná. Logicky tedy, pokud by se Putin obával toho, že se Trump naštve a že v reakci na Putinovy provokace a obstrukce přistoupí k odvetě, tak by Putin přirozeně nechtěl riskovat a nechal by si nějaké síly a zdroje v záloze. V takové situaci by tedy méně eskaloval konflikt a měl by k tomuto účelu méně použitelných zdrojů. Ovšem Trumpovi se podařilo Putina přesvědčit, že eskalovat může a že trest za to z americké strany nepřijde (nad rámec ublížených postů na sociálních sítích). V takové situaci má tedy Putin přirozeně nutkání „navýšit sázky“, nešetřit si žádné rezervy v záloze a všechny své zdroje nasadit nejen do pokračování války, ale i do jejího zintenzivnění.
Zdroje tu (zatím) jsou
Tomu nasvědčuje i vývoj na frontě, kdy Rusko využilo oslabení Ukrajinců skrze výpadek americké podpory k posílení své pozice (mimo jiné eliminací ukrajinské pozice v Kurské oblasti a následnou diverzí ve směru na Sumy). Zdánlivě překvapivě se to však bezprostředně neprojevilo akutním navýšením tlaku v klasicky ruském stylu. Během jara 2025 ruská armáda nadále svůj postup prováděla (na své poměry a ve srovnání s předchozími roky) s relativně omezeným nasazením těžké techniky (viz například mediálně atraktivní útoky na motocyklech, čtyřkolkách a golfových vozících).
Toto používání „kreativní výzbroje“ ovšem není výraz jakési geniální ruské taktické koncepce, jak občas slýcháme od proruských fanoušků, ale ani to není průvodní jev zhroucení ruské armády ve smyslu, že ta už nic jiného nemá. Objektivně z analýz ruských skladů výzbroje a tempa její spotřeby (podrobněji viz zde) vyplývá, že vážnější nedostatek těchto zdrojů v klíčových kategoriích výzbroje nastane až během roku 2026.
Z toho vyplývá, že probíhá shromažďování vojenské techniky a formování nových jednotek se zjevným účelem. V praxi to znamená, že Putin, uklidněný dosavadním postojem Trumpa, bez obav „potopil“ mírová jednání, aby mohl využít příznivé letní období k další ofenzívě (podrobněji viz zde od 45:51 dál). I v přípravné fázi však bylo nutno pokračovat v tlaku, aby bylo možné udržet narativ ve stylu: „Ukrajinci stále prohrávají, nemají žádné karty a je tedy nutno vyhovět všem ruským požadavkům.“ To vzhledem k šetření těžké výzbroje na léto vedlo ke způsobu boje náročnému na lidské ztráty.
Ty se však daří nahrazovat a Rusko zatím netrpí nedostatkem vojáků. I k tomu svou aktivitou přispěl americký prezident, neboť ruská armáda spoléhá na finančně motivované zájemce z nižších vrstev, přičemž značná část oné motivace nespočívá jen ve vysokém platu, ale zejména ve vysokém bonusu za pouhé podepsání smlouvy. Po zvolení Trumpa prezidentem a s nárůstem vyhlídek na brzké příměří se mezi ruským obyvatelstvem příslušné kategorie nepřekvapivě rozšířilo přesvědčení, že „speciální vojenská operace“ brzy skončí, a tedy se stalo daleko lákavějším podepsat smlouvu, inkasovat za podpis sedmimístnou sumu a doufat, že příměří nastane dříve, než dotyčný čerstvý milionář bude převelen z výcviku na frontu (blíže viz narativní shrnutí, podrobnosti a čísla).
Hazard bez rizika
Za normálních okolností by tedy Putin neriskoval a nezkoušel by „hrát vabank“. Přeci jen v roce 2022 se mu dostalo ponaučení, že přílišné hazardování se může škaredě nevyplatit, a navíc jeho pozice v Kremlu je pevná a není závislá na dosažení nějakého „totálního vítězství“, tj. dobývání ukrajinského území Putin provádí pro svůj dobrý pocit a nikoli z nutnosti. Ovšem Trump jej úspěšně přesvědčil, že mu nic nehrozí a že nebude nijak penalizován, když jeho risk nevyjde, a pouze pak udělá to, co by mohl udělat teď, tj. bude souhlasit s příměřím.
Putinova kalkulace je následující: Kdyby za normálních okolností vrhl všechny své zálohy do ofenzívy, hrozilo by, že se Trump naštve a podpoří Ukrajinu, aby Putina za neochotu potrestal. Tím by ruský vládce „propálil“ své rezervy, nic by nezískal, ale navíc by byl zbaven záloh a toto oslabení by mohla využít Ukrajina posílená podporou ze strany USA a získat zpět část území, které Putin má už teď. Tedy by šlo o potenciálně dost riskantní krok. Ovšem díky americkému prezidentovi je nyní Putin v situaci, kdy věří, že může všechny své zálohy „vsadit do hry“ a tím může získat více, než má teď, a to s minimálním rizikem a bez obav z následků v případě neúspěchu.
Přirozeně za takových podmínek už „hra vabank“ pro Putina nepředstavuje hazard a naopak nabízí šanci na úspěch prakticky bez rizika. Přirozeně to neplatí o vojácích na frontě, u nichž to pro nemalou část z nich znamená podstatné zvýšení šance na zranění či smrt. Ale počty padlých jsou z kremelského pohledu naprostou maličkostí, která na Putinově dobrém pocitu nic nezmění. A hlavně, i kdyby tato jeho sázka vůbec nevyšla a ofenzíva v roce 2025 neuspěla a nedosáhla vůbec žádných zisků, tak jemu žádná ztráta nehrozí. Může jen vyhrát a v nejhorším případě „zůstane na svém“. A pokud by se nepovedla opravdu katastrofálně a hrozil by nějaký ukrajinský protiútok, tak díky Trumpovu úsilí má Putin stále tu možnost, že v takovou chvíli vyhlásí svou ochotu k příměří a americký prezident se postará, aby Ukrajina byla přinucena ho akceptovat.
Tedy Rusko se může s klidem pokusit využít své zbývající zdroje k závěrečné ofenzívě, jež válku nemusí zcela rozhodnout a Ukrajinu úplně porazit, ale může Rusku získat další část ukrajinského území. Přirozeně to bude znamenat prodloužení války, výrazný nárůst počtu mrtvých na ukrajinské i ruské straně, což však nikoho relevantního v Rusku trápit nebude. Obyčejným Rusům je sice jedno, jestli Rusko bude ovládat 20 nebo 25 procent území Ukrajiny, ale Putin se bude cítit jako větší dobyvatel, a to je jediné, co se počítá. A pokud nehrozí nebezpečí americké odvety, tak proč této příležitosti nevyužít?
Varování z historie
Bohužel při pohledu do historie tato situace není nová. Podobně tomu bylo i ve třicátých letech dvacátého století. Západní velmoci se pokoušely Hitlerovi vycházet vstříc a na jeho provokace reagovaly ústupky. Logickým důsledkem bylo, že Hitler své požadavky a svůj tlak stupňoval, protože svou situaci vyhodnotil tak, že jeho soupeři jsou předvídatelní v tom, že mu vždy vyhoví a na odpor se mu nepostaví. Jak je známo z historie, tento dojem byl mylný. Když se Hitler přepočítal a Velká Británie s Francii pochopily, že se musí postavit na odpor, a s velkou neochotou to udělaly v září 1939, tak tím byl „geniální“ hráč velmi překvapen, ale už bylo pro všechny pozdě (blíže viz zde v kontextu teorie her).
Přirozeně historie se nikdy neopakuje plně a doslova, nýbrž se spíše „rýmuje“. Takže zůstává otevřené, zda se Donald Trump poučí a z nevyhnutelnosti v sobě najde odvahu, kterou v sobě kdysi našel i Neville Chamberlain, anebo zda zůstane i nadále uzavřen v kolotoči „usmiřování Putina“. Problém však je, že tato partie neprobíhá jen mezi Ruskem a Ukrajinou, případně mezi Ruskem a Spojenými státy. Tuto hru sledují i jiní hráči, kteří samozřejmě též budou v pokušení využít toho, že Amerika, potažmo celý Západ, jsou naladěni předvídatelně ve smyslu, že jejich standardní odpovědí na tlak nebudou činy a odveta, nýbrž jen slova a ústup. Jedním z těchto hráčů, kteří pozorují a na základě tohoto pozorování zvažují, jak agresivně mají hrát své vlastní partie, je nepřekvapivě Čína. A pokud se „strýček Si“ rozhodne také navýšit sázky ohledně Tchaj-wanu, tak platit to budeme všichni.
