Článek
Předchozí článek přišel s nepřevratným zjištěním, že pokračování války na Ukrajině je plně důsledkem ruského rozhodnutí. Na tom není nic zvláštního, protože to bylo právě Rusko, kdo tuto válku zahájilo. Ať už v únoru 2022, kdy vyrazilo zachraňovat „nezávislé republiky“ na Donbasu (Kam se poděly?) a „demilitarizovat biolaboratoře“ (podrobněji o co šlo viz zde) a bránit rozšiřování NATO (A co na to Švédsko a Finsko?), nebo v roce 2014, kdy na Ukrajinu naklusali „separatisté“ v ruských uniformách a s ruskou výzbrojí a později, když je ukrajinská armáda zmáčkla, i s ruskými vojáky „na dovolené“ s těžkou výzbrojí a s dělostřeleckou podporou přes hranici z Ruska (Kterou samozřejmě z ukrajinské strany nebylo možné oplácet, protože by to byla „eskalace“ – nepřipomíná to něco?). Anebo i před tím, když Rusko uplatilo Janukovyče, aby couvl ze sbližování s EU, čímž tento ruský poskok fakticky rozjel kyjevský majdan.
Někoho však mohlo překvapit tvrzení, že Rusko si může snadno dovolit ukončit válku i bez jakýchkoli zisků a že by (ne že by to bylo teď aktuální) si mohlo dovolit opustit Donbas i Krym. Jak je to možné? Cožpak by z toho Putin neměl problémy? Nebyl by tím zahnán do kouta? Nespustilo by to „eskalaci“? Odpověď je prostá: Ne. Samozřejmě v rámci běžného ruského postupu (princip tzv. komunikační inverze – viz příslušná část zde) je předstírán opak, aby bylo možné nárokovat si odměnu za ruskou „mírumilovnost“. Ale v praxi by to fungovalo stejně jako v případě ruského problému s rozšiřováním NATO.
O čem si notují komunisté i motoristé seniora Klause
Z Kremlu i ze strany jeho oddaných poskoků v zahraničí (včetně u nás obou „expertů z prognosťáku“) je ukrajinský vstup do NATO je prezentován jako zásadní problém kvůli „ohrožení Moskvy“ i jako „oprávněný důvod“, pro ruskou invazi. Kupodivu však následný vstup Finska (odkud je do Moskvy blízko a do Petrohradu ještě blíže) a Švédska do NATO, kvůli kterým Rusko hrozilo „závažnými důsledky“, byl opět prezentován ve stylu: „Je to maličkost, o nic nejde, vůbec na tom nezáleží…“ Až se nabízí logický závěr, že řeči o údajném rozmisťování raketových základen namířených na Moskvu byly jen propagandistickou zástěrkou (kterou ale naivnější „deeskalátoři“ mohou brát vážně), zatímco skutečným rozdílem je, že v případě Finska a Švédska neexistuje pro Rusko reálná šance úspěšně „osvobodit“ nějaké jejich území. V případě Ukrajiny je taková šance daleko vyšší, a proto holt nesmí být v NATO. Je tato úvaha přehnaná či příliš zjednodušující? Možná. Ale něco mi říká, že eventuální vstup zemí jako Moldavsko, Gruzie nebo Arménie do NATO by Rusko snášelo stejně špatně, ačkoli jsou od Moskvy více vzdálené.
Inu, ruská touha „osvobozovat“ je věčná a nenasytná. Na tom není nic divného, protože Rusko je, navzdory pohádkám ve stylu „Rusko je mírumilovné a žádné války nezačíná“ impérium starého stylu, které má osvědčenou metodu na překonávání vnitřních rozporů a nespokojenosti obyvatelstva. Tou samozřejmě není zvyšování životní úrovně a ekonomický rozvoj, nýbrž stará dobrá územní expanze, tj. báťuška v Moskvě může být trouba, který zvorá, na co sáhne a jehož plány je nutné neustále „kreativně přeformulovávat“, ale dokud je „rozmnožitel říše“, tak je ruský lid spokojen. Toto „rozmnožování říše“ ani nemusí být reálné, stačí i zdání expanze, díky kterému mohou mít Rusové onen hřejivý pocit „ostatní se nás bojí“, a vše je v pořádku, životní úroveň ani demografické ztráty náhle nevadí. Toto není nic nového a vychází to z hluboké podstaty Ruska, kterou výstižně shrnul například Tomáš Pojar: „Rusko je impérium a má potřebu se neustále rozpínat, anebo se o to alespoň snažit. Když s tím přestane, začíná se rozpadat.“
Putinův talent
Oblíbenou a do nekonečna opakovanou tezí proruských „vlastenců“ a „expertů“ jsou hlášky o tom, že Putinovi je nutno poskytnout „únikovou cestu“ („offramp“) a zachránit ho, aby „neztratil tvář“, a že proto se musí Západ postarat, aby Ukrajinci na Rusko nebyli příliš tvrdí. Z flexibility a manévrovacího prostoru, jaké si užívá ruská propaganda i v třetím roce války, je však zřejmé, že tyto názory byly a jsou absolutně mylné. Síla moskevské propagandy, jakož i ochota ruského obyvatelstva tuto propagandu spokojeně přijímat jsou tak ohromné, že Putin může jako vítězství úspěšně prezentovat prakticky cokoli. S trochou nadsázky by šlo konstatovat, že pokud ve válce Ukrajinci neobsadí Moskvu, tak Putin může prohlásit, že zachránil Rusko před společnou invazí všech armád NATO, které se chystaly Rusko dobýt, zničit a vymazat z mapy. Tedy jakýkoli stav, kdy nedojde k tomuto dobytí, zničení, vymazání atd., bude prezentován jako úspěch, vítězství a zásluha „geniálního šachisty“ Putina. Stejně tak je velmi malá šance, že by v Rusku proti takto „kreativní“ interpretaci výsledků války se někdo odvážil mít nějaké hlasitější námitky. Jak ukázal dosavadní vývoj, Putin zjevně není charismatický velitel, vojevůdce ani stratég, ale Putin je prostě zkušený „fízl“.
Záměrně je použit tento termín zpopularizovaný kdysi Miroslavem Kalouskem (týkal se tehdejšího komunistického poslance Zdeňka „Mlátičky“ Ondráčka, který nikoli náhodou spolu s „vlastenci“ z SPD v roce 2014 jel lézt Putinovi do zadku na čerstvě anektovaný Krym a který v nadcházejících volbách možná pod heslem „Stačilo!“ zažije návrat ke korýtku či alespoň rehabilitaci), aby vynikl rozdíl Putinovy kariéry od běžných policistů či od relativně sofistikovaných agentů rozvědky pracujících v „nepřátelském“ zahraničí. Putin byl tedy agentem služby specializující se na udržování vnitřní bezpečnosti a tomu odpovídalo i jeho působení v zahraničí, které se týkalo pouze bezpečného socialistického písečku v NDR následujícího oddaně linii Moskvy i v době, kdy se už v Polsku či Maďarsku objevovaly zárodky opozice.
Z toho vyplývá, že jestli Putin něco umí, tak je to udržet se u moci a likvidovat vnitřní opozici. Tomu také odpovídá struktura ruských ozbrojených sil, kdy Putin podle osvědčeného postupu nejrůznějších diktátorů, od různých afrických „generálních prezidentů“ až po klasiku Třetí říše, se stará, aby ozbrojené složky byly rozdělené do co nejvíce částí, které mezi sebou budou rovnocenné a na sobě v podstatě nezávislé. Proto tyto silové složky mezi sebou přirozeně soupeřící o moc, vliv a zdroje, přičemž jedinou autoritou nad nimi je Vůdce (tj. Putin), jenž funguje jako nepostradatelný arbitr jejich vzájemných sporů. Takto jsou mocenské základny pro případný převrat udržovány ve vzájemné rivalitě a nejsou schopny Putina svrhnout.
Osvědčený vzor
Ve Třetí říši to byla armáda, které konkurovaly například Waffen SS a také i tzv. polní divize Luftwaffe, případně na úrovni zpravodajských služeb proti sobě stály Abwehr a Sicherheitsdienst. V Rusku tu máme jednotky klasické armády, plejádu žoldnéřských skupin, z nichž Wagner byl sice největší, ale zdaleka ne jediný, autonomní (a hojně protežované) čečenské jednotky a samozřejmě početné (a opět rozdělené do více složek) ozbrojené jednotky ministerstva vnitra. V této poslední položce jde nejen o policejní, ale i o „policejní“ jednotky vyzbrojené těžkou technikou stejných typů, jaké jsou používány na frontě. V tomto kontextu je zcela logické, že jednotky ministerstva vnitra, tj. specializující se na vnitřní bezpečnost, v aktuálním ruském rozpočtu mají přiděleno srovnatelné množství prostředků jako jednotky spadající pod ministerstvo obrany (viz příslušná část této prezentace).
Celé je to poněkud bizarní, jelikož na jedné straně slýcháme pořád dokola, že Rusko vede existenční válku proti vnějšímu protivníkovi, tj. ukrajinským „nacistům“ a celému NATO (alias „kolektivnímu Západu“), do níž se ruské obyvatelstvo hnané vlasteneckým nadšením (což vůbec nesouvisí s milionovými bonusy pro „kontraktniky“) hojně zapojuje, ale na druhé straně výdaje na jednotky a výzbroj zapojené to této „Velké vlastenecké války v.2“ představují položku jen mírně vyšší než výdaje na jednotky a výzbroj určené pro udržování vnitřní bezpečnosti. Ale hezky jsou z toho vidět Putinovy priority. A samozřejmě tento rozpor, právě vzhledem k těmto prioritám, ruská propaganda hravě pokryje a nikdo si jej nedovolí zpochybňovat.
Důsledkem tohoto kremelského velení ve stylu „rozděl a panuj“ bývá neefektivita a menší účinnost v boji. To opět není nic nového ani typicky ruského. V jeho německém vzoru také existovaly některé jednotky Wehrmachtu či Waffen SS, jež byly na taktické úrovni velmi bojeschopné, a některá výzbroj, která byla velmi moderní a kvalitní, ale na strategické úrovni nacistické ozbrojené síly i vojensko-průmyslový komplex fungovaly velmi neefektivně, tříštily své úsilí mezi příliš mnoho cílů, včetně nereálných a politicky motivovaných, a proto nebyly schopny dosáhnout „kvantity, která sama o sobě znamená kvalitu“ a podle toho vypadal i výsledek války. V případě ruských ozbrojených sil je účinek podobný a ty jsou v aktuální válce stejně jako v předchozích nuceny spoléhat se na výraznou početní a materiální převahu, což s sebou nese i značné ztráty. To však v Kremlu, jak je ruskou tradicí, nikoho netrápí, protože „zdroje tu jsou“ a Putinovy priority (stejně jako punk) jsou jinde.
