Článek
Donald Trump se proti svému předchůdci vymezoval prakticky ve všem a, i když zahraniční politika není pro americké voliče prioritou, i v otázce ruské války proti Ukrajině. V Trumpově pojetí byl Biden slabý, vedl ji špatně a neměl připustit její vznik a její dlouhé trvání. Pod Trumpovým vedením se USA měly změnit v silnějšího hráče na tomto poli, jenž lépe využije své možnosti, prosadí ukončení konfliktu a zabrání jeho pokračování či opakování. Navzdory velkým očekáváním a navzdory deklarované nepředvídatelnosti je Trumpovo úsilí (zatím) neúspěšné a dokonce se stalo (z ruského pohledu užitečně) předvídatelným.
V uplynulých čtyřech měsících jsme mohli pozorovat, že v Trumpově diplomatické ofenzívě následující postup: Předem Rusku nabídnout jednostranné ústupky; opakovat, jak je Putin fajn a jak spolu mají silný vztah a že vše je na dobré cestě; lichotit Putinovi; zmáčknout Ukrajinu; oznámit že mír je na dosah díky jeho skvělému úsilí; přijít s mírovým návrhem nebo dílčími deeskalačními opatřeními; Ukrajina to, byť s nechutí a pod tlakem, přijme; Rusko dělá obstrukce a vznáší extra požadavky; Rusko návrh nepřijme, nechá ho vyznít do ztracena a maskuje to irelevantními návrhy (třeba na správu OSN nad Ukrajinou či různá pidipříměří); Trump řekne nebo napíše na sociálních sítích, jak je smutný; Trump nadhodí hrozbu sankcí (nebo ji někdo zmíní za něj), kterou ale neuskuteční; následně přestane sankce zmiňovat a řekne, že za neúspěch jednání může Ukrajina. A pak celý cyklus pokračuje opět od začátku (podrobnější zmapování tohoto cyklu viz zde, zde a zde).
Tohle je dosti smutný pohled, zejména v kontextu skutečnosti, že USA mají dostatečné páky, jak na Rusko vyvinout tlak, který by pragmaticky uvažujícího Putina přiměl reálnému kompromisu. Přesto však zaznívají názory, že navzdory výše uvedeným chybám a nedostatkům představuje Trumpovo úsilí posun správným směrem oproti předcházejícímu stavu ve smyslu: „Bidenova administrativa neměla žádný skutečný plán kromě udržování konfliktu v nerozhodném stavu, ale teď se děje aspoň něco, sice nedokonale, ale aspoň jednání probíhají.“
To je však nepřesný pohled. Pozice USA je natolik silná, že na jejich iniciativu prakticky nelze nereagovat. To je však méně zásluha Trumpa a více důsledek prostého poměru sil. Úspěch či neúspěch se pozná spíše z toho, jaké jsou tyto reakce. A bohužel ze strany Ruska jsou nekooperativní a prakticky bez reálného obsahu. Lucie Sulovská v podcastu Kaviárové tousty podstatu problému výstižně shrnula: „Zelenskyj se snaží získat si přízeň Trumpa, zatímco Putin se snaží přízeň Trumpa neztratit.“ (viz zde od cca 22:00)
To ukazuje, jaká je, navzdory deklaracím o nestrannosti, základní pozice Trumpa. Putin se tady nachází ve výhodnější pozici a díky tomu nemusí být kooperativní. Navíc si je vědom, že Trump sám jej z této výsadní pozice nechce sesadit, a proto Putin na její udržení nemusí vynakládat velké úsilí. V důsledku toho je celý „mírový mechanismus“ vnitřně nevyvážený a nevede k výsledkům. A pokud k nim nakonec dospěje, mohou tyto výsledky být v svém konečném dopadu horší než stav, který měly napravit.
Mír na ruský způsob
Výše uvedené obavy je možné odmítnout humanisticky znějícím apelem ve stylu „Jakýkoli mír je lepší než válka.“ Taková úvaha vypadá na první pohled správně, ale je mylná, a to právě z onoho „realistického“ pohledu, kterým se tak rádi ohánějí různí „chápači Ruska“ zejména, ale nikoli výlučně v akademické sféře. Navzdory deklarovaným ušlechtilých cílům by ukvapeně prosazené a nevyvážené příměří mohlo přinést v blízké budoucnosti a se značnou pravděpodobností (na základě prosté logiky poměru sil a zhodnocení možných ztrát a zisků) vyšší riziko opětovné eskalace, a to za horších podmínek, než jaké existují v současnosti, což není nijak nová ani překvapivá informace (viz tato prezentace z listopadu 2024, zejména část od 46:00 dále).
Rusko má aktuálně rozjetou „válečnou ekonomiku“, jež sice není dlouhodobě v plném rozsahu udržitelná, protože stojí primárně na čerpání peněz z rezerv a na reaktivaci výzbroje ze sovětských skladů, ale v současnosti její kapacita převyšuje možnosti Ukrajiny i včetně dosavadní (spíše laxní) západní podpory. Navzdory této převaze Rusko však nijak výrazně nevyhrává. Důvod je prostý. Protože má sice větší zdroje, ale zároveň má i větší ztráty.
Pokud tedy bude uzavřeno příměří a dojde k zastavení bojů, ruské ztráty ustanou, ale ruská rozjetá výroba bude přirozeně pokračovat. Ani to nebude vypadat jako eskalace, protože ruský rozpočet na rok 2025 byl schválený a prostě se pojede podle něj. A jelikož neustále slyšíme, jak se Rusko cítí „ohroženo“ (byť je to nesmysl – viz pohádka o NATO) a zároveň se „dealmaker“ Donald zoufale snaží „přítele Vladimíra“ nenaštvat, tak do rozjeté válečné výroby Rusku zjevně nebude nikdo mluvit.
Z toho logicky vyplývá, že při regeneraci během příměří bude ruská převaha díky vyšší výrobě narůstat, a to i za optimistického předpokladu, že západní podpora bude pokračovat v původním rozsahu. Ovšem to je poněkud riskantní sázka. „Přítel Donald“ podporu Ukrajině zkrouhl, takže Evropa by musela svou podporu navýšit, což slovně činí, ale při současném lpění na Zeleném údělu to v praxi půjde těžko. A pokud příměří nějakou dobu vydrží, opravdu se v Evropě nezačnou rozléhat hlasy: „Sláva, sláva, na Ukrajině je hotovo, už je mír.“, kombinované s hbitou snahou přesměrovat zdroje na „důležitější“ účely, jako jsou úplatky voličům neboli „důstojné důchody pro naše lidi“ a prosazení přestavby společnosti skrze degrowth a deindustrializaci neboli „záchrana planety, aby neshořela“?
I kdyby tedy Rusko svou válečnou výrobu v zájmu její udržitelnosti (ale přirozeně ohlášené jako „gesto míru a dobré vůle“) částečně omezilo, pořád bude jeho relativní převaha nad Ukrajinou narůstat. To bude platit nejen pro výrobu nové výzbroje, která při absenci ztrát přestane být závislá na přísunu ze skladů, ale i pro doplnění lidských ztrát. Pokud nebude hrozit brzké úmrtí na frontě, bude přirozeně více zájemců o vyinkasování lukrativních bonusů při podpisu smlouvy na účast ve „speciální vojenské operaci“. A zároveň bude více času tyto zájemce lépe vycvičit, než jak tomu bylo dosud v čase rychlé „spotřeby“, a tím zvýšit jejich bojeschopnost.
Vojna a mír
Tyto změny v relativním poměru sil tedy budou dále posilovat ruskou vyjednávací pozici, kterou se už teď Trump pokusil učinit tak komfortní, jak to jen šlo. Tedy v onom mezičase mezi dočasným příměřím a případným uzavřením finální mírové smlouvy (anebo za předpokladu dostatečně intenzivního podlézání od Trumpa i v mezičase před dočasným příměřím) bude Rusko moci na základě své posílené pozice vyžadovat další a další ústupky. A jelikož toto posílení bude, na rozdíl od dosavadní situace, kdy Trump do Moskvy lifroval „cukříky zadarmo“, reálné, bude patrně i velká snaha Rusku vyhovět. Což ale dále posílí ruskou pozici. A to povede k čemu? Správně. K dalším ruským požadavkům. A pokud Ukrajinci nebo kdokoli jiný se tomu pokusí zabránit, tak z nich budou „váleční štváči“, kteří „nechtějí mír“. Alternativou, případně návazností tohoto postupu je vietnamský scénář, tj. prosté hození Ukrajiny přes palubu, počkání pár let, až podpora ochabne, ruská převaha naroste a Trumpovi skončí turnus v Bílém domě a pak převálcování jako v roce 1975.
Ukvapené a nevyvážené příměří tak může Ukrajinu dostat do nevyhratelné situace, kdy bude nucena volit mezi přistupováním na další a další ústupky Rusku, anebo mezi obnovou boje za horších podmínek, než jaké jsou teď. A jelikož Evropa svou podporu Ukrajině, navzdory verbálnímu exhibování, už roky fláká (ve srovnání se svým potenciálem a s prostředky vynakládanými například na „boj s klimatem“), tak lze oprávněně pochybovat, že při obnově bojů proti Rusku, které bude silnější než teď, svou podporu výrazně navýší.
Kromě toho Rusko nemusí nutně přikročit hned k plnému obnovení bojů. Bohatě mu bude stačit, když si bude pěstovat „polozamrzlý“ konflikt z pozice síly. Díky své relativně posílené pozici si bude moci dovolit bez obav z odvety Ukrajinu namátkově ostřelovat, bombardovat či tam vysílat „zelené mužíky na dovolené“. A bez silné západní podpory či bezpečnostních garancí Ukrajina nebude mít reálnou šanci tomu čelit, což ji bude paralyzovat skrze nutnost permanentní mobilizace a zároveň to zabrání investicím do její rekonstrukce. A zároveň je velmi pravděpodobné, že v návaznosti na takový stav budou dále sílit hlasy „zelených a chcimírů“, že podpora Ukrajiny je už „zbytečná“ a zbrojení jakbysmet, a pro je nutno peníze vynaložit na „důležitější“ priority, tj. na budování „pokrokové sociální spravedlnosti a důstojných sociálních jistot“.
Výhodný a výhodnější
Na tyto obavy lze reagovat protiargumentem ve smyslu: „Ale Rusko se o příměří vůbec nesnaží, protože tak moc vyhrává, že ho nepotřebuje.“ To je však omyl. Kromě výše uvedeného scénáře s „posilovacím“ příměřím existuje z pohledu Ruska ještě lepší varianta, která byla dříve nedostupná, ale kterou Trump pro Putina pomohl vytvořit. Tu představuje zkrouhnutí americké podpory a zároveň nenavýšení (nad rámec planých řečí) podpory ze strany evropských států, které nadále budou investovat raději do „boje s klimatem a do sociální spravedlnosti“ či „důstojných důchodů a sociálních jistot“ (aktuální volební preference i u nás naznačují, že tento rozhodně kalkul není neopodstatněný). Díky tomu by ruská převaha mohla relativně narůstat i bez příměří, případně by bylo možné zkusit ještě letní ofenzívu (blíže viz tato prezentace od 45:00 dále), a až začne Rusku docházet pára a prázdnící se sovětské sklady budou spotřebovány úplně (podrobněji viz zde), tak bude vždy možné pro Putina „milostivě“ kývnout na příměří. Trump zajásá a jelikož Putina zasypával ústupky i bez souhlasu s příměřím a tlačil na Ukrajince, aby na to kývli, tak poté, co tento souhlas nastane, bude Putina zasypávat ještě více a ještě více bude ochoten zmáčknout Ukrajince, aby tu Putinovu „velkorysost“ řádně ocenili.
A pak proběhne výše nastíněný manévr s „posilovacím“ příměřím, jen později a za ještě výhodnějších podmínek. Tedy Putin aktuálně „dělá Zagorku“, jelikož vyčkává, zda mu „přítel Donald“ dokáže zařídit i tento speciální bonus. Důsledkem Trumpovy vyjednávací strategie tedy je, že vyjednávání trvá déle (protože Putin z ní nabyl oprávněný dojem, že může beztrestně zdržovat) a že jeho případný výsledek bude dlouhodobě nestabilní. Inu, opravdové „Art of the Deal“.
Přirozeně to s sebou nese riziko, že tím Putin Trumpa naštve a ten ho za tyto obstrukce a provokace potrestá (dočasným) přitvrzením sankcí či podpory Ukrajině. A to tím více, že k tomuto přitvrzení mají USA velké možnosti a nebylo by pro ně nijak oslabující, jelikož i dosavadní míra podpory pro Ukrajinu představovala z hlediska amerických výdajů na obranu jen „drobné“ (a navíc podstatná část i této sumy byla utracena nikoli na Ukrajině, nýbrž v USA na modernizaci amerických kapacit a na nákup nové výzbroje pro americkou armádu). Ovšem Trump dosud nic takového neudělal. Ne proto, že by nemohl, ale proto, že zjevně nechce (viz ono opakované zmiňování sankcí, od kterých Trump vždy couvne). A co je horší, navzdory své předpokládané nepředvídatelnosti, jež měla být jeho trumfem, nijak se tím netají. A Rusové to vědí a využívají to ve svůj prospěch.
Přeci jen „odvážný hráč“ Donald hned na začátku hry vyložil všechny své karty na stůl a v takové situaci se poker hraje poněkud obtížně. Jelikož se Trump tak moc vymezil proti „Bidenově“ podpoře Ukrajiny (i když ta byla reálně velmi chabá – viz úvodní část zde) a prohlašoval, jak kvůli ní USA slábnou a Američané chudnou, tak se mu těžko budou zavádět nějaké nové dodávky výzbroje na Ukrajinu. A jelikož tak moc politického kapitálu investoval do podkuřování Putinovi a do machrování, jak „on rozumí lidem a příteli Vladimírovi se dá věřit“, bude silně motivovaný udělat skoro cokoli, aby tato bublina nepraskla. (viz zde zejména část 25:00–28:00, nebo přehledněji zde). Takže Trump svým úsilím vytvořil pro Putina příjemnou situaci výběru mezi „příměřím s výhodami“ a většími výhodami bez příměří.
Závěr
Výše uvedený text není míněn tak, že jakékoli příměří na Ukrajině je špatné a že pokračování ve válce je vždycky lepší. Kdepak. Špatné je pouze odfláknuté a nestabilní příměří, které směřuje k brzkému pokračování války za horších podmínek, než jaké existují teď. I když necháme stranou morální hledisko, je to špatné i z čistě pragmatického pohledu počítajícího v dlouhodobé perspektivě přínosy a ztráty z toho plynoucí. Bohužel to je však zatím výsledek práce týmu Trump a spol. A Evropa, na kterou to dopadne více než na USA, s tím může něco dělat. Anebo si může dál jet své dosavadní pohodlíčko a masochismus a zvolit si opět „zelené chcimíry“, kteří si dál svorně a v symbióze budou pokřikovat cosi o „militarizaci a imperialismu“ a pojedou si svoje „důstojné důchody a dotace na záchranu planety“.
