Článek
Jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, která začala v Bělorusku a skončila v Istanbulu na jaře 2022 mají v komunitě „mírotvůrců“ stále až mytický rozměr. Zejména mezi fanoušky Ruska je běžná interpretace ve smyslu, že „mír byl na dosah, ale zlý Západ to Ukrajincům zakázal a přinutil je pokračovat ve válce“. Přirozeně v těchto kruzích není vítána žádná zmínka o možné souvislosti ukrajinské neochoty s „kratochvílemi“, kterým se ruské okupační jednotky (následně za to vyznamenané Putinem) oddávaly v Buči a na dalších místech, neboť v tomto pojetí Rusové samozřejmě přináší jen lásku, mír a humanitární pomoc (menší konfrontace válečných zločinů s trochou primitivní logiky viz zde). Navíc je to poněkud bizarní v kontextu aktuální situace, kdy Západ podporu Ukrajině dlouhodobě spíše fláká či ji zastavuje úplně (viz specifický způsob vyjednávání o „kompromisu“ ze strany Donalda Trumpa třeba zde).
Ovšem v současnosti proběhl velký návrat do Istanbulu, jenž Rusové pojali opravdu jako doslovný návrat, jelikož tam vyslali fakticky stejnou (nepříliš relevantní) delegaci. A dokonce se požadovali obnovení jednání přesně 15. května 2025, jelikož právě k tomuto datu o tři roky dříve Ukrajinci od tehdejšího jednání odstoupili (blíže viz zde 42:00-49:00). Jak to tedy v onom roce probíhalo? Opravdu je na co navazovat?
Růžová vidina
Významnou roli ve spekulacích o „ukradeném míru“ má bývalý izraelský premiér Naftali Bennett a zastánci této teorie se na něj hojně odvolávají. Odpovědi nabízí on sám v rozhovoru z počátku února 2023, který je velmi dlouhý (trvá téměř pět hodin) a je převážně o izraelské vnitřní politice, ale část věnovaná Rusku a Ukrajině má celkově méně než půl hodiny a část týkající se konkrétně obsahu vyjednávání je ještě kratší (celý rozhovor s anglickými titulky a s odkazy na jednotlivé části viz zde, relevantní části s českými titulky v tomto článku Lucie Sulovské). Tedy není obtížné si to poslechnout a nespoléhat se na konspirační teorie.
Bennett v rozhovoru zmiňuje svou snahu přispět k zastavení bojů hned na samém počátku války, popisuje svou komunikaci se Zelenskym i svou návštěvu v Moskvě, k níž došlo druhou sobotu po zahájení ruské invaze. V této souvislosti zdůrazňuje, že se mu podařilo přiblížit možný kompromis tím, že obě strany přiměl k ústupkům. V jeho podání se Putin vzdal myšlenky na „denacifikaci“ Ukrajiny, tj. na změnu vlády v Kyjevě, a na její „demilitarizaci“, zatímco Zelenskyj byl ochoten se vzdát členství Ukrajiny v NATO (viz zde 2:40:45 – 2:43:05).
Tento stav je v „chcimírovské“ komunitě interpretován tak, že mír byl „na dosah ruky“. Tato interpretace vychází z teze tzv. realistů, která zní zhruba takto: „Putin není žádný imperialista, o území mu nejde, šlo jen o NATO a jeho rozšiřování, což chudáky Rusy donutilo k boji.“ V situaci naznačené Bennettem však tato hrozba byla pryč a Putin dokonce nabídl „velkorysé ústupky“, tak jak je možné, že k míru nedošlo? Jak to mohli Ukrajinci odmítnout? Nebo jim to opravdu zakázal „zlý Boris“ (Alexander Boris de Pfeffel Johnson) nebo nějaký jiný perfidní západní imperialista toužící nutit k boji po míru toužící slovanské bratry?
Opravdu šlo o NATO?
Realita však je, jak už to bývá, daleko méně vzrušující. Nechme stranou onu oblíbenou pohádku o údajných slibech o nerozšiřování NATO. Jednalo se pouze o debaty týkající se nerozšiřování NATO v rámci Německa, tj. do bývalé DDR, a nikoli v ostatních zemích východního bloku, jelikož to nikoho nenapadlo, protože v té době ještě existovala Varšavská smlouva. I v případných pozdějších debatách na toto téma se jednalo pouze o nezávazné ústní spekulace ze strany těch, kteří neměli pravomoc nic takového nabízet, čehož si byli vědomi i Rusové (blíže viz tento podrobný přehled).
V této souvislosti bývá obvykle vytahována ikona „chápačů Ruska“ a také oblíbenec současného osazenstva Bílého domu, politolog John Mearsheimer, a jeho snaha omlouvat ruskou invazi na Ukrajinu ve stylu, že k ní Rusko bylo údajně donuceno „vyššími principy a geopolitickými nutnostmi“, a tak za ní Putin vůbec, ale vůbec nemůže. Realita je však poněkud odlišná. Mearsheimer je především (jak je v akademických kruzích časté) intelektuální pozér a provokatér. Sice se před únorem 2022 výrazně spletl, když na základě objektivních důvodů vyvozoval, že Rusko nezaútočí a válku nezačne. Ovšem nepochopil, že právě Putin (podobně jako ostatní diktátoři) se nemusí řídit pouze logikou a objektivními důvody a také to nedělá, nýbrž svou pozici využívá k uskutečňování svých mnohdy iracionálních choutek a fetišů. To však Mearsheimerovi nevadilo, aby pružně nezaujal pozici omlouvající Rusko a obviňující z ruské agrese Západ. Tím se mu podařilo vzbudit žádoucí pozornost, a tak se v ní zasekl dodnes. A v tomto kontextu není ani překvapivé, že z války v Gaze obviňuje Izrael (podrobněji k jeho tezím a jeho pružnosti viz zde).
Ať už je Putin imperialista nebo ne, zjevně mu o území šlo i stále jde. Řadovým Rusům je většinově úplně jedno, jestli Rusko bude ovládat pár set nebo pár tisíc kilometrů ukrajinského území navíc. Ale Putinovi to jedno není, a to jediné se počítá. Tomu nasvědčuje i jeho „anexe“ z podzimu 2022, jež se týkala čtyřech „nezávislých republik“ nacházejících se z podstatné části stále na Rusy neokupovaném území (přičemž ochrana jejich „nezávislosti“ byla jedním z původně deklarovaných cílů války). A je pikantní, že na jaře 2022, kdy Rusko ovládalo více ukrajinského území než teď, požadoval Putin tři ukrajinské oblasti (Krym, Doněckou, Luhanskou), zatímco nyní požaduje pět. Dokonce i když Donald Trump možné členství Ukrajiny v NATO pro jistotu vyloučil ještě před začátkem letošního jednání a bez jakéhokoli ústupku z ruské strany, Putin stále není spokojen. Protože zjevně mu jde (a vždy šlo) o více než jen o členství nebo nečlenství Ukrajiny v NATO. Ostatně to naznačuje i sám Bennett (viz níže).
Co ještě chybělo
V rozhovoru je dále jasně uvedeno, že příměří či mír zdaleka ještě nebyly hotovou věcí a že naopak zbývalo vyřešit ještě alespoň dva podstatné problémy. První z nich byla právě otázka území, tj. Rusové chtěli Krym, Donbas a území mezi nimi, které ještě ani plně neovládali, například v té době stále bránící Mariupol (viz v rozhovoru 2:45:58 – 2:43:28). V tomto směru Bennett naznačuje jako možné řešení „odklad problému o 99 let“, čímž je zřejmě míněna dlouhodobá faktická držba Ruskem, ale při zachování ukrajinské suverenity (viz tamtéž 2:43:55 – 2:46:12). Tato varianta je velmi málo reálná v současnosti a ani v situaci z jara 2022 se nezdá být příliš pravděpodobnou.
Ještě větším problémem totiž byla otázka garancí. Bennett uvádí, že Zelenskyj se sice byl ochoten vzdát možnosti členství v NATO, ale obával se opakování ruského útoku, a proto chtěl bezpečnostní garance. Málokoho asi překvapí, že tento problém je zásadním kamenem úrazu i v současnosti. A ani v březnu 2022 jeho řešení nebylo na dohled. Bennett lakonicky konstatuje, že závazné bezpečnostní garance pro Ukrajinu (tedy nikoli cár papíru jako Budapešťské memorandum) ze strany velmocí by byly z pohledu Ruska stejně špatné jako její členství v NATO (viz tamtéž 2:43:29 – 2:43:54). Z toho jasně vyplývá, že tehdy nešlo (a stále nejde) o nějaké ruské obavy z expanze NATO či dokonce z chystaného útoku NATO, nýbrž o snahu udržet Ukrajinu slabou a zranitelnou. To však nenaznačuje ochotu ke stabilnímu mírovému uspořádání, ale spíše přípravu na budoucí, ať už přímé či nepřímé, ovládnutí dosud neokupované části Ukrajiny. Podobnost se současným postojem Ruska očividně není náhodná.
Izraelský model
Tehdejší postoj Bennetta k tomuto problému je výstižný i v kontextu roku 2025. Jeho základem byl realistický předpoklad, že dostatečné bezpečnostní garance pro Ukrajinu jsou nedosažitelné (méně kvůli absenci síly a více kvůli absenci politické vůle – pozn. autor). Proto navrhl jako řešení „izraelský model“, tj. ne formální garance, ale silná, moderními zbraněmi vyzbrojená armáda, jež tak sama o sobě působí jako zdroj odstrašení a tedy i jako faktická garance bezpečnosti (viz tamtéž 2:43:55 – 2:45:15). Jelikož tuto úroveň by Ukrajina přirozeně nemohla dosáhnout jen z vlastních zdrojů, znamenalo by to masivní a dlouhodobou zbrojní podporu ze Západu. Tato úvaha je ve své podstatě jednoduchá a logická. Nicméně je ironické, že právě ti „mírotvůrci“, kteří se na Bennetta nejvíce odvolávají, ostentativně se rozněžňují nad hrůzami a obětmi války a nejvíce mají plná ústa míru, by z „izraelského modelu“ pro Ukrajinu dostali infarkt, což je vidět i na jejich sborových protestech proti evropské snaze snížit desítky let vytvářený deficit v obranyschopnosti.
Demilitarizace, garance a legrace
Později zveřejněný obsah ruských požadavků z jara 2022 (viz třeba zde) navíc ukazuje, že i Bennettův pohled byl přehnaně optimistický, protože požadavek na „demilitarizaci“ zjevně nebyl opuštěn. Ukrajinci souhlasili s limitováním velikosti své armády na úroveň mírně pod stavem z doby před ruskou invazí, tj. velikost dostačující pro obranu, ale ne pro invazi do Ruska, která podle ruské propagandy údajně hrozila. Ovšem Rusové požadovali daleko výraznější redukci ukrajinské armády co do počtu personálu i výzbroje. Konkrétně měla mít maximálně 85 000 vojáků (tj. méně než třetinu předválečného stavu), počet tanků by byl omezen na 342 strojů a počet děl na 519 kusů (tj. redukce oproti předválečnému stavu o 70-80 procent). Zároveň byla požadována i kvalitativní omezení. Dostřel ukrajinských zbraní neměl překročit 40 km a zejména měly být zakázány dodávky západní výzbroje.
Tomu odpovídala i ruská představa o garancích pro Ukrajinu. Podle ní mělo být jedním z garantujících států Rusko. A zároveň mělo platit, že tyto státy mohou zasáhnout pouze v případě, že se na uskutečnění zásahu i na jeho obsahu všechny shodnou. Podle navržené smlouvy by tedy v případě ohrožení Ukrajiny, například další invazí ze strany Ruska, její bezpečnost zajišťovalo Rusko, které by zároveň mělo i právo veta ohledně případných akcí ostatních garantujících velmocí (podrobněji viz zde 03:00-14:00). Do jaké míry by takové „garance“ fungovaly si jistě každý snadno představí a rovněž to doplňuje kontext výše zmíněné ruské nechuti vůči jakýmkoli funkčním, ať už v rámci NATO či mimo něj, zárukám pro Ukrajinu.
Z toho je zřejmé, že bezpečnostní garance by fakticky žádné nenastaly a naopak že by dříve či později nastalo obnovení ruské invaze. Zároveň Bennettem avizované vzdání se „demilitarizace“ ze strany Putina neodpovídalo tak docela skutečnosti a „izraelský model“, jenž podle jeho představy měl zabránit pokračování války, byl na jaře 2022 rovněž mimo realitu. Lidově řečeno, Putin Bennetta prostě „tahal za nos“, což představuje zajímavou paralelu k aktuálním kontaktům mezi Putinem a Donaldem Trumpem, i když je nutno uznat, že Bennett alespoň na toto nereagoval opakovanými hláškami na sociálních sítí, že to je skvělé a že „duch a tón konverzace byly excelentní“.
Nepřekvapivý konec
V tomto kontextu není překvapivé, že rozhovory sice pokračovaly po celý březen 2022, ale bez konkrétních výsledků. A pak přišel přelom března a dubna a faktický konec přímých jednání. V ruské propagandě to je přirozeně podáno tak, že dohoda byla už skoro před podpisem a Rusko v rámci své úžasné velkorysosti udělalo „gesto dobré vůle“ ústupem od Kyjeva (což byl ve skutečnosti důsledek chybného provedení útoku a následné logistické krize zostřené ukrajinským odporem), ale Ukrajinci to „nepochopitelně zahodili“.
Realita je opět méně tajemná. Došlo k tomu, co avizoval i Naftali Bennett na počátku příslušné části rozhovoru, kdy zdůraznil, že se nacházeli ve „vypůjčeném času“, tj. že časové okno pro zastavení bojů v počáteční fázi války bude krátké a bude trvat pouze do okamžiku, kdy dojde k excesům a většímu množství civilních obětí. A pak bude uzavření příměří daleko obtížnější či nemožné. V rozhovoru to ukazuje na izraelském příkladu: „Řekl jsem, že jsme na pokraji dalšího Kafr Kanna, vysvětlím, co tím myslím – neplánované bezpečnostní eskalace. Nastane extrémní situace, při které bude zabito mnoho civilistů a pak bude velmi obtížné dosáhnout příměří.“ (zdroj citace 2:39:24 – 2:39:50). Poté, co byly odhaleny po ruském ústupu události v Buči (viz výše), následoval tedy, z pohledu Bennetta očekávaně a pochopitelně, konec rozhovorů.
Jeho hodnocení situace se v tomto směru při zpětném pohledu ukazuje jako přesné, protože ruská praxe vedení války, kdy chybějící úspěchy na frontě jsou s oblibou maskovány útoky proti civilním cílům (přirozeně v ruském pojetí označovaných jako „shromaždiště nacistů a vysokých důstojníků NATO“) ve snaze potěšit ruské veřejné mínění a zastrašit „změkčilé a dekadentní“ nepřátele, ukazuje, že takový konec byl prakticky nevyhnutelný. Výraznými příklady z jara 2022 byly ruské útoky na nemocnici v obležené Mariupoli či na divadlo (sloužící jako civilní kryt) tamtéž. Taková praxe přirozeně tolik nevadí, pokud je cílem protivníka přinutit ke kapitulaci a k dlouhodobému vazalství, ovšem při jednání o, více či méně, kompromisním příměří to nepřekvapivě přináší více problémů než výhod. A představuje to další ilustraci pro pochopení, tehdejšího i současného, ruského postoje k vyjednávání.
Istanbulská bublina
Z výše uvedeného vyplývá, že teze o příměří, které bylo na jaře 2022 blízko, je hodně vzdálená realitě. V lepším případě jde o omyl ve stylu „přání otcem myšlenky“, v horším o propagandistickou manipulaci. Rusko zjevně nejednalo s cílem najít z konfliktu nějakou „únikovou cestu“ (anglický termín „off ramp“, jenž zároveň v současné válce představuje věčný fetiš amerických i evropských „deeskalátorů“), nýbrž mu šlo maximálně jen o taktickou pauzu před dalším útokem. Ostatně již ve výše odkazovaném článku z února 2023 to Lucie Sulovská výstižně shrnula: „Myslím si já, že by to příměří bylo moudré? Nemyslím. Putin se tehdy vzpamatovával z toho, že nevyšel plán A, který spíše než válku připomínal politický puč. Hroutila se mu fronta u Kyjeva, ocitli se ve válce, na kterou se nechystali. Z jeho hlediska to byl průšvih a oddechový čas potřeboval. Ale já jsem přesvědčená, že by se svých plánů nevzdal.“
Tedy v roce 2022 bylo jednání v Istanbulu jen prázdnou bublinou. Opravdu to letos bude jinak?
