Článek
Neustále slyšíme chór hlasů, jak se ruská armáda neustále „vítězně valí vpřed“ a jak se ukrajinská fronta neustále (od konce roku 2023) hroutí a rozpadá. Účelem je vzbudit dojem, že Rusko už vyhrálo a že jakýkoli i ten sebemenší ústupek z jeho strany, tedy i pouhé zastavení či jen přerušení bojů nebo (dočasné) ponechání části Ukrajiny neokupované a nezávislé (třeba jen zdánlivě – viz Bělorusko), představuje ohromnou velkorysost a gesto dobré vůle. V podání propagandistické symfonie Rusko tuto vstřícnost samozřejmě vůbec, ale vůbec nemá zapotřebí, a proto je pouze ukázkou nezměrné ruské mírumilovnosti.
Jako „důkaz“ výše uvedeného je předkládán rozsah Ruskem okupovaného území na Ukrajině, i když je „taktně“ vynecháno, že počty nově obsazených kilometrů čtverečních se v uplynulých měsících spíše snižují a že i pouhé obsazení již „anektovaných“ čtyř oblastí by tímto tempem trvalo ještě roky. Hlavně však i z postojů samotného Ruska při vyjednávání vyplývá, že pro odpověď na otázku „Kdo vyhrává?“ platí více kritérií než jen rozsah území.
Sankce
Důležitým tématem při uvažování o podobě vítězství jsou sankce. Před spuštěním své invaze na Ukrajinu už Rusko čelilo nějakým sankcím (blíže viz příslušná část zde) v důsledku své předchozí nezákonné okupace Krymu, ale ty nebyly zase tak dramatické, jelikož zejména v Evropě (s výjimkou „rusofobů“ na východní hranici EU) převládalo nutkání s Ruskem ekonomicky spolupracovat a vnímat ho jako spojence v „boji s klimatem“ (viz zejména Německo, jeho North Stream 2 a narušování sankcí proti Rusku a ruská podpora pro německé „enviromentální“ nadace – například zde a zde). Po únoru 2022 se sankce postupně rozšiřovaly a přitvrzovaly, i když jen velmi pozvolna. Příkladem může být ruská „stínová“ flotila tankerů, jež umožňovala Rusku sankce obcházet a jejíž provoz byl sankcionován teprve po téměř třech letech války, ačkoli její existence po celou dobu nepředstavovala žádné tajemství.
Sankce tedy zdaleka nejsou takové, aby dokázaly Rusko ekonomicky zlomit, ale situaci mu komplikují (podrobněji o rizicích válečné ekonomiky a dopadech inflace). Sice ruská propaganda a její naivnější konzumenti vytrvale bájí o tom, jak kvůli sankcím trpí pouze „kolektivní Západ“ (to je nový termín pro oblíbenou klasiku „zlí západní imperialisté a vrazi z Wallstreetu“), zatímco Rusko díky sankcím úžasně vzkvétá, ale zároveň Rusko neustále požaduje zrušení či omezení sankcí. Otázkou tedy bude, zda a jaké sankce zůstanou zachovány.
Energetika
Neméně významnou oblastí je energetika. Před únorem 2022 bylo Rusko ve velmi luxusní pozici hlavního evropského dodavatele důležitých surovin a zejména zemního plynu a mělo v Německu (ale i v dalších zemích – viz třeba Slovensko) solventního a submisivního odběratele, jenž se kvůli „záchraně planety“ vehementně pokoušel své ekonomické vazby na Rusko co nejvíce navýšit a přetvořit je ve svou co nejsilnější závislost. To není zase tak překvapivé, jelikož nejrůznější „zelená“, „mírová“ a protijaderná hnutí v Evropě jsou starým sovětským výtvorem, který si Rusko pěstuje dodnes.
Evropská „zelená“ politika tak před únorem 2022 pro Rusko zaručovala velký zdroj financí i politického vlivu skrze možné otevírání či uzavírání plynovodů, což Rusko mělo vyzkoušené z předchozích let, a posilovala tak v Moskvě „dobrou náladu, která nás neopustí“ (viz tato veselá písnička už z roku 2008 „Zastavíme Ukrajině a Evropě plyn“).
V této oblasti se situace výrazně změnila a ne zrovna směrem příznivým pro Rusko (viz třeba zde od 28:00). Pokles exportu do Evropy je oproti předchozímu stavu dramatický a, i když export zčásti stále pokračuje, často je nucen směřovat skrze prostředníky, což je přirozeně pro Rusko méně výnosné. V kremelské propagandě to je podáváno ve smyslu, že se všechno přesměruje do Číny, což je ale nesmysl i z geografických důvodů. Navíc stávající kapacita pro export plynu do Číny je oproti té do Evropy cca desetinová a k jejímu navýšení se Čína moc nemá (viz tahanice o Sile Sibiře 2, která se zatím ani nestaví a při nichž se Čína snaží Rusko řádně oškubat).
Politický vliv
Další rovinou je politický vliv a politická spojenectví. Před rokem 2022 Rusko prokazatelně mělo značný vliv na Ukrajině skrze tamní politické strany a skrze sympatie nemalé části obyvatelstva. Ještě před ruskou invazí v roce 2014 (a do určité míry i před tou v roce 2022) bylo Rusko na Ukrajině stále do určité míry bráno jako „bratrský národ“. Ukrajina s ním byla ekonomicky silně propojena a, navzdory různým deklaracím, byla stále ve velkém rozsahu přístupná ruskému vlivu a nepředstavovala pro Rusko přímou hrozbu. Její vstup do NATO byl prakticky vyloučený a věděli to i papaláši v Kremlu, a proto skrze své hlásné trouby rozjeli náhradní (a bizarní) báchorky o „biolaboratořích a základnách NATO“ na Ukrajině. Tento vliv však prakticky zmizel a rusky mluvící Ukrajinci po zkušenosti s praxí ruského „osvobozování“ mají nyní k „bratrskému národu“ většinově podobné postoje jako „nacisté“ od Kyjeva dále na západ.
Podobně Rusko mělo značný politický vliv v mnoha zemích Evropy, a to nejen skrze plynovody (viz výše), ale i skrze sympatie řady politických subjektů, včetně mainstreamových, které si dlouhodobě pěstovalo. I jejich pozice však byly oslabeny, buď byli nuceni, aby si zachovali alespoň zdání relevance, se od Ruska distancovat (viz Zemanův obrat po únoru 2022), anebo byli ruskými akcemi diskreditováni (viz Klausův nářek z téže doby) a jejich vliv utrpěl.
Spojenectví
K tomu patří i otázka mezinárodních spojenectví, jejíž vliv rozhodně není zanedbatelný, a Rusko ji také jako zanedbatelnou neprezentovalo. Naopak podle ruského narativu jedním z hlavních důvodů útoku v roce 2022 bylo údajné riziko, že bude posílena přítomnost NATO u hranic s Ruskem, případně že by Ukrajina mohla vstoupit do NATO, což však bylo, navzdory různým prázdným deklaracím, nereálné. Ovšem právě v důsledku této ruské akce NATO, jež se nacházelo ve stavu „mozkové smrti“ (jak tvrdil pařížský telefonista Macron), ožilo a začalo dokonce vážněji brát i zbrojení a větší počet států se (byť pomalu) začal více snažit o dosažení oněch proslulých dvou procent HDP. Zároveň se ze stejného důvodu NATO rozrostlo i o další dva státy, Finsko a Švédsko, nacházející se (nepřekvapivě) u hranic s Ruskem.
Takže i v tomto směru nejsou výsledky ruských akcí zrovna příznivé. Je však typické, že původně bylo z Ruska jakékoli rozšíření NATO prezentováno jako nepřijatelné, jako dramatická eskalace a jako předehra k jaderné válce. Ovšem poté, co Finsko a Švédsko vstoupily do NATO, byl tento stav prezentován, jak je v Rusku obvyklé v případě hrozivě vyhlašovaných „červených linií“, ve smyslu, že vlastně o nic nejde, když jsou další státy NATO u hranic s Ruskem, nikoho to nezajímá, nikomu to nevadí a Rusku už opravdu, ale opravdu vůbec ne. To vše je doplněno „omáčkou“ standardních historek o nezměrné ruské síle (viz příslušná část zde) a o láskyplném sbližování se s Čínou, jak tedy se Rusko v důsledku rozšiřování NATO vlastně geniálně posílilo.
To je poněkud podivné vzhledem k postoji Číny, která brutálně pragmaticky využívá ruské slabosti k posilování svého vlivu (viz Síla Sibiře 2 výše, viz shrnutí čínského pohledu na Rusko), ale zároveň se žádná bezpodmínečná podpora a vojenská pomoc nekonají. Základem onoho rusko-čínského „bratrství“ je tedy prostá čínská snaha vydělávat na obtížích Ruska, což je vidět i na skutečnosti, že Čína zjevně není ochotna otevřeně porušit sankce uvalené na Rusko. Zjevně si vyhodnotila, že je pro ni výhodnější obchodovat s USA a s Evropou, než se stavět otevřeně po bok svého moskevského vazala, který nemá na výběr žádné srovnatelné alternativy. Zjevně se tedy jedná o „spojenectví s ručením omezením“.
Marné sny a touhy
Ruské hledání podpory v Teheránu a Pchjongjangu Čínu sotva nahradí. A flirt s Trumpem zůstane patrně jen u pózování fotografům a vřelých slov, maximálně u jednorázového uspokojení se nad Ukrajinou (které pro Ukrajinu přirozeně může stále dopadnout tragicky, zejména pokud Evropa výrazně nepřitvrdí v její podpoře). Putin se sice pokouší hrát roli upejpavé nevěsty, ale také se drží zpátky, jelikož tuší, že Donald ho z mocného sevření pandy, kam Putin zalezl již příliš hluboko, nevyprostí.
S tím souvisí prostá skutečnost, že spolupráce Ruska a Číny není založena na aktuální válce. Už dlouho před únorem 2022 mělo Rusko blíže k Číně než k USA. Stejně tak i spolupráci Ruska s Íránem a Severní Koreou si lze stěží představovat jako nějakou novinku či překvapení a bylo by naivní se domnívat, že kdyby neprobíhala válka na Ukrajině, tak by se Írán a Severní Korea chovaly méně konfliktně a představovaly by menší hrozbu.
Samozřejmě „chápači Ruska“, zejména v akademické sféře na Západě, ale i mezi tamní neakademickou veřejností, se ohánějí tím, jak podpora Ukrajiny „přinutila“ Rusko, které bylo jinak „bratrské, velkorysé a mírumilovné“ začít se chovat agresivně. Nicméně „nenápadně“ vynechávají, že Rusko už dávno před únorem 2022 mělo svůj seznam „nepřátelských zemí“, kde se kromě ČR nacházela už jen jedna, ale za to hlavní položka, a to USA. Proto je poněkud bizarní pokoušet se malovat růžovoučký obrázek, jak se Rusko a USA mohly vřele „kamarádit“, kdyby jim to „nacističtí Ukrajinci“ nepokazili. To však bohužel nebrání Trumpovi, aby nenapodoboval své předchůdce, Clintona, Bushe i Obamu (od kterého se snaží tak moc odlišit), a aby se stejně jako oni nepokoušel o „reset s Ruskem“ (kontext viz zde, aktuální zamilované tokání Trumpova zmocněnce viz zde).
Aktuální „vítězné skóre“ tedy pro Rusko nevypadá tak růžově, jak se může zdát na první pohled, a báťuška z Kremlu se před třemi roky hodně přepočítal a od té doby se to snaží zamaskovat. Nyní má šanci tento neutěšený výsledek zvrátit u jednacího stolu. Z výše uvedeného vyplývá, že vítězný eintopf, který se Putin pokouší ukuchtit, bude muset mít mnohé přísady. A kromě výše uvedených tu chybí ještě jedna zvláště důležitá…
