Jak to bylo v Gaze - Udržitelný růst konfliktu

Jelikož se historii věnuji pouze ve volném čase a určitě se necítím být odborníkem na Blízký východ, tento text nemá ambici být odborným pojednáním ani autoritativním hodnocením či ultimátní předpovědí, nýbrž má pouze poukázat na některé detaily či souvislosti užitečné pro pochopení celkového kontextu.

K tomu, co se stalo 7.10. 2023, je mnoho dostupných informací a bylo by zbytečné to zde znovu popisovat. V kostce: 1300+ zabitých izraelských civilistů, 200+ zabitých izraelských vojáků, 100+ rukojmí odvlečených do Gazy, rekordně nejúspěšnější teroristický útok v Izraeli rozsahem srovnatelný s 11. zářím 2001 (zde malá ukázka, co znamená tento „úspěch“). Je to výsledek dlouhou dobu připravované a profesionálně provedené teroristické operace Hamásu zahrnující palebnou přípravu, diverzní akce a koordinované útoky po zemi, po moři i vzduchem, jichž se v několika vlnách zúčastnilo 1000+ teroristů (shrnutí zde). Zásadním faktorem byla i série selhání na izraelské straně (základní přehled zde), včetně získání či vyhodnocení zpravodajských informací, politicky motivované chyby v rozmístění vojenských jednotek (přemístěných od Gazy k ochraně osadnických provokací na Západním břehu), podcenění schopností a zdrojů protivníka, přehnaná víra v robustnost a účinnost vlastních hi-tech obranných zařízení (plot plus senzory) atd.

Zvláštní ironii celé situaci dodává skutečnost, že k ní došlo za vlády, kterou vede (opět) premiér Netanjahu. Ten má mnoho slabých stránek, ale tou silnou měla být bezpečnost. Odhlédneme-li od bizarních konspiračních teorií (o jejich nesmyslnosti zde či zde) ve smyslu, že Netanjahu útok záměrně nechal proběhnout, aby si zvedl popularitu či uskutečnil své politické cíle (podobně jako o prezidentu Bushovi a útoku 11. září či o prezidentu Rooseveltovi a útoku na Pearl Harbor), lze reálně předpokládat, že po ukončení aktuální konfrontace dojde na vyšetřovací komisi a následně na politickou (a v souvislosti s premiérovými staršími kauzami možná i na trestní) odpovědnost.

Hamás, Fatah a inovace

Navzdory výše popsanému a reálně existujícímu selhání lze na základě dosavadního vývoje v jednání izraelské vlády spatřovat empiricky podloženou, byť cynickou logiku. Hamás vznikl s izraelskou podporou, již motivovala snaha oslabit tehdy dominantní palestinskou teroristickou organizaci Fatah. Cílem bylo narušit jednotu palestinských protiizraelských aktivit, vyvolat mezi zúčastněnými subjekty vzájemné soupeření a boj o moc, přesměrovat těžiště jejich úsilí z vnějších akcí (teroristické útoky proti Izraeli) na vnitřní spory, tj. klasická strategie „rozděl a panuj“. Tento kalkul nebyl tehdy tak mimo, jak se zpětně může zdát, zejména vezmeme-li v úvahu, že Palestinci jako jednotný politický subjekt existovali v té době pár let a jednalo se o umělý konstrukt sovětských poradců (blíže viz článek „Palestina? Jaká Palestina? O čem to všichni mluví?“ od Andreje Ruščáka).

Zpočátku to vypadalo nadějně. Po druhých a zároveň posledních (první v roce 1996) palestinských volbách z roku 2006 (v nichž ze 134 celkových mandátů Hamás získal 74 a Fatah 45) provedl Hamás proti Fatahu násilný převrat v Gaze a rozdělil tak palestinské území na dvě vzájemně znepřátelené entity. Nicméně vzápětí se ukázalo, že i na Blízkém východě platí všeobecně známá zásada – konkurence vede k inovaci a k aktivitě. A to platí i v případě Hamásu a Fatahu. První z nich zavedl, za využití „humanitární a rekonstrukční pomoci“, kreativní výrobu a použití raket (viz třeba využití potrubí k výrobě raket), zápalných balónů k zakládání požárů izraelském území a infiltračních tunelů pro pronikání do Izraele, teroristické útoky a získávání rukojmí. Druhý pak, v zájmu udržení svého „umírněného“ obrazu přešel od pumových útoků v plně obsazených restauracích ke snáze popíratelným akcím „osamělých vlků“, kteří své „spravedlivé rozhořčení“ ventilovali například útoky nožem či vozidlem na neozbrojené civilisty, přičemž tyto útoky byly (a stále jsou) ze strany Fatahu („nenásilného“ a tedy dotace EU čerpajícího) hojně povzbuzovány, oslavovány a finančně honorovány .

Jelikož jsou teritoria Hamásu a Fatahu od sebe fyzicky oddělena, tak se jejich soupeření z přímých střetů rychle přeneslo do roviny ve stylu „Kdo bude více bojovat proti Izraeli.“, což fakticky garantovalo pokračování dlouhodobé palestinské neochoty ke kompromisům s Izraelem a periodické opakování výše nastíněných útoků. Přesto však tento vývoj paradoxně vedl ke stavu, který byl perverzním způsobem výhodný pro politické vedení na obou stranách.

Udržitelný růst konfliktu

Ten fungoval následovně: Když Hamás chtěl zvýšit přísun peněz ze zahraničí nebo potřeboval nový propagandistický materiál, tak spustil útoky a ostřelování. Izrael provedl selektivní odvetu, zpravidla bez přímého kontaktu bojových jednotek, tj. pouze bombardování a ostřelování, a bez vstupu do Gazy (případně jen s krátkodobými a symbolickými „nájezdy“). Ta byla limitovaná časově i materiálně a zaměřená na minimalizaci civilních ztrát. Příkladem toho je (v současné situaci ze zjevných důvodů již méně aktuální) postup, kdy Izraelské ozbrojené síly (IDF) předem zatelefonovaly Palestincům (přirozeně včetně příslušníků Hamásu) nacházejícím se v cíli určeném ke zničení, daly jim čas k odchodu a až poté cíl zničily. Na tom je jasně vidět převážně symbolický charakter izraelských odvetných akcí, tj. úder „aby se neřeklo“ bez reálné ambice protivníkovi uškodit a s vědomím, že jediným výsledkem útoku bude (možná) zničení části materiálu, který však nepřítel dříve či později plně nahradí. Akademickou otázkou je, zda tento bezzubý postup byl důsledkem snahy IDF či izraelského politického vedení si „usnadnit práci“ nebo jejich strachu ze zdrcující převahy Palestinců a jejich mezinárodních podporovatelů na poli propagandy.

Každopádně vzhledem k výše uvedenému postupu by naivnější pozorovatel mohl být překvapen skutečností, že vůbec dochází k civilním ztrátám na životech. Mrtví palestinští civilisté jsou však konstantním strategickým cílem Hamásu a tomu je také přizpůsobeno provádění teroristických útoků (například odpalování raket v blízkosti civilních objektů) nebo rozmístění základen teroristů a skladišť jejich výzbroje v nebo pod civilními budovami. Operace Hamásu jsou záměrně vedeny tak, aby při izraelské odvetě bylo možné maximálně využít civilisty jako lidské štíty - někdy i dobrovolné, vzhledem k tamní dlouhodobé indoktrinaci obyvatel (placené v rámci zahraniční pomoci na „podporu vzdělávání“), a někdy i nedobrovolné, vzhledem k tomu, že hrozba prohlášení civilistů pokoušejících se opustit místo avizovaného izraelského útoku za „zrádce“ a „židovské špehy“, s nimiž bude následně naloženo pěkně rázně po „soudružsku“, má velkou přesvědčovací sílu. Tedy navzdory snaze IDF jsou civilní oběti fakticky nevyhnutelné. Tím Hamás získává svůj „produkt“ (mrtvé civilisty), které pak spokojeně zpeněží (tím, že je prezentuje jako „bojovníky za svobodu proti izraelskému útlaku“ či „nevinné oběti izraelského teroru“) a vyloudí tak finanční a materiální dotace na „rekonstrukci“ (ze strany EU a dalších západních subjektů) a na „boj proti sionistickým okupantům“ (od muslimských zemí). Jeho velení má tak zajištěný přísun peněz na svůj pohodlný život v Kataru a Dubaji.

Tento model je perverzním způsobem „udržitelný“, zajišťující permanentní pokračování konfliktu, a oboustranně výhodný. Hamás si ve školách pěstuje další a další pěšáky pro budoucí útoky, jakož i zásobu budoucích civilních obětí. Tomu odpovídá i státní správa v podání Hamásu. Ačkoli se dramaticky píše o Gaze jako o „vězení pod širým nebem“, v němž jeho obyvatelé údajně živoří v nelidských podmínkách, přesto tam dochází k mimořádnému demografickému růstu – polovina populace je mladší než 18 let, porodnost je 4 děti na ženu. Tímto způsobem je zajištěna ekonomicky neudržitelná situace obyvatelstva a jeho závislost na materiální a finanční podpoře rozdělované Hamásem a taktéž přísun „čerstvého masa“ pro budoucí operace Hamásu.

Zároveň si v tomto modelu Izrael vystačil s omezenými odvetnými akcemi nevyžadujícími velké úsilí, tj. jednou za pár let stačilo „pokosit trávník“ a v mezičase bylo možné si užívat faktického příměří, což přirozeně bylo pohodlné pro izraelskou vládu ve vnitropolitické i v zahraničněpolitické rovině. Takhle to fungovalo od ovládnutí Gazy Hamásem a výsledný „management“ konfliktu byl pro obě strany výhodný.

Obava Hamásu

Kromě tohoto „vyřešení“ přímých bojů však probíhalo soupeření na tradiční bitevní linii „delegitimizace versus legitimizace“, tj. na jedné straně hnutí BDS (bojkot, stažení investic a sankce) proti Izraeli, žaloby na Izrael v mezinárodních fórech, pronikání Palestiny do mezinárodních organizací, propaganda o izraelském „fašismu, rasismu, apartheidu“ atd., na druhé pak posilování spolupráce Izraele s muslimskými zeměmi vedoucí k diplomatickému uznání a k mírovým dohodám. V tomto soupeření Izrael za vedení Netanjahua získal významné úspěchy, například tzv. Abrahámovské dohodyz roku 2020, a v současnosti se spekulovalo o normalizaci vztahů dokonce i mezi Izraelem a Saúdskou Arábií (blíže k motivaci a souvislostem útoku viz zde). Pro palestinské organizace, a zejména pro „méně umírněný“ Hamás, by to znamenalo nejen dramatický pokles mezinárodní pozornosti a vlivu, kdy Palestinci přestávají být vnímáni jako „nejdůležitější problém muslimského světa“ (na což si v uplynulých desetiletích rádi zvykli), ale hlavně také významnou redukci finanční a materiální „pomoci“ ze zahraničí. Proto se Hamás rozhodl přitvrdit a „zvýšit sázky“, což vedlo k aktuální konfrontaci (a k přerušení izraelsko-saúdského sbližování).

Závěr

To však neznamená, že by Hamás chtěl výše popsaný cyklus přerušit. Naopak. Aktuálně provedenou eskalací se snažil zabránit narušení cyklu, k němuž by došlo, pokud by Izrael získal rozhodující převahu v boji o svou legitimitu ve vztazích s muslimskými zeměmi. To by mohlo znamenat vyschnutí penězovodů pro vedení „bojovníků za svobodu Palestiny“, a proto bylo nezbytné zastavit případné sblížení Izraele se Saúdskou Arábií a jiné podobné aktivity. Snaha upoutat pozornost tedy vedla Hamás k navýšení své obvyklé dávky mrtvých civilistů, izraelských i palestinských, servírované mezinárodnímu obecentstvu. Podle představy teroristického vedení však nemělo jít o žádné „prásknutí dveřmi“ či o „rozhodující bitvu“, nýbrž o záchranu stávajícího „byznys modelu“. To potvrzují i první sondy o možném příměří ve stylu: „rukojmí za zastavení bombardování“, které se ze strany Hamásu (například zde a zde) objevily už krátce po zahájení izraelské odvety.

Zda se Hamás tentokrát přepočítal nebo zda uspěje v záchraně svého podnikání, závisí na podobě a důkladnosti izraelské reakce, tj. na tom, do jaké míry se Izrael bude schopen odpoutat od výše nastíněného „managementu konfliktu“. Izraelská vláda je nyní nucena činit obtížná rozhodnutí, přičemž důsledky i provedení těchto rozhodnutí nejsou plně v jejích rukou. Ale to už je téma na jiný článek.