Izrael, Palestina a selektivní výklad historie aneb „generál Pelz“ na Seznamzpravy.cz

Úvod – hierarchie propagandy

Témata propagandy mají svou zajímavou hierarchii. Oslava Hitlera, Třetí říše a nacismu je již marginálním, byť mediálně vděčným fenoménem. Oslava Stalina, SSSR/Ruska a komunismu je daleko více přijatelná a i dnes můžeme pozorovat trička s Che Guevarou a neironické sympatizanty „slovanské vzájemnosti“ ohánějící se „rusofobií“ a „západním imperialismem“. Na vrcholu pomyslné pyramidy však je propaganda propalestinská, jež je i nyní plně „salonfähig“ a naopak patří v určitých intelektuálních kruzích k dobrému tónu, přičemž její sympatizanti se vyznačují například ostentativním soucitem s palestinskými „civilisty“ (Uvozovky proto, že do této kategorie patří i praktikující teroristé Hamásu, Fatahu a spol. – pozn. J.Z.), ignorováním či zlehčováním izraelských obětí a oháněním se „islamofobií“ a „západním imperialismem“. Podobnost s metodikou proruských sympatizantů není náhodná, jelikož to byl SSSR, jenž „Palestince“ fakticky vynalezl během Studené války a cíleně jejich propagandu podporoval v rámci prosazování svého vlivu na Blízkém východě.

Empiricky můžeme tuto hierarchii pozorovat v aktuálních konfliktech na Ukrajině a v Gaze. Zatímco proruská propaganda oslavující či obhajující ruskou invazi je nucena existovat na obskurních webech jako Protiproud, Aeronet, Sputnik atd., propalestinská pozice je daleko silnější a hojně se vyskytuje i v mainstreamových médiích, včetně českých, navzdory na evropské poměry mimořádně proizraelskému nastavení české veřejnosti, a to včetně aktuální situace po (mírně řečeno „poněkud kontroverzním“) teroristickém útoku Hamásu). Můžeme tedy pozorovat paradoxní situaci, kdy žák (Palestinci) překonal a zastínil svého učitele (SSSR/Rusko).

Ačkoli ruská propaganda je v mnoha případech až bizarně primitivní, bylo by omylem se domnívat, že tomu tak je vždy. V některých případech nabývá i relativně sofistikovanou podobu šířenou na první pohled věrohodnými autory, jako je například bývalý velvyslanec v Afghánistánu, generál v.v. Petr Pelz. V tomto případě byl pro šíření putinovské propagandy a obhajování ruské invaze na Ukrajinu použit postup: „Já nic netvrdím, jen prezentuji historické události, jak šly po sobě, každý ať si udělá názor sám.“, přičemž tímto způsobem pisatel zaujímá zdánlivě objektivní pozici, což má zvýšit věrohodnost jím prezentovaných narativů. Reálně tak autor nepřiznaně propaguje své subjektivní názory, čehož dosahuje tím, že jím prezentované události jsou pečlivě vybrané. Ty, jež se do propagovaného narativu nehodí, jsou vynechány či alespoň upozaděny, zatímco ty vhodné jsou zdůrazněny. I s takto sofistikovaným přístupem to však generál Pelz v březnu 2022 dotáhl „pouze“ do Parlamentních listů (podrobnosti viz text „Co chybělo v článku generála Pelze“).

Oproti tomu využití totožných metod můžeme sledovat na serveru Seznam Zprávy, a to nikoli od jakéhosi externisty (byť generála v.v.), nýbrž od jednoho z kmenových redaktorů. Konkrétně se jedná o článek „Válka mezi Izraelem a Palestinci: 10 milníků na cestě bezvýchodné krutosti“ od Michala Komárka z 21.10.2023 (jenž je, patrně podle zásady, že základem propagandy je časté opakování, fakticky recyklátem ve stylu copy-paste jeho předchozích článků z 14.10.a 15.10.) Ten také cíleně zneužívá historii pro účelové prezentování určitého, tj. propalestinského, narativu. Jedná se o výčet 10 historických událostí, které mají podle názoru autora ukazovat vývoj k současné krizi v Gaze, přičemž tento výběr událostí je selektivní a zároveň je selektivní i jejich popis. Dokonce pan Komárek na rozdíl od generála Pelze má menší snahu předstírat objektivní pozici ve stylu „Já nic, to fakta.“, a na závěr každého z 10 expozé přidává své subjektivní shrnutí, patrně ve snaze, aby čtenář s jistotou pochopil, jak má prezentovanou historii „správně“ interpretovat. Tato jeho arogance patrně vychází z výše nastíněné hierarchie propagandy a dominantní pozice propalestinského narativu v ní.

Na toto zneužívání historie jsem reagoval v případě generála Pelze, a proto si i v tomto případě dovolím níže doplnit fakta a souvislosti, která pan Komárek ve svém článku opomenul zmínit. Citace z článku jsou kurzívou.

Zastavení první: Theodor Herzl a touha po důstojnosti a bezpečí

Autor vcelku výstižně popisuje vznik sionistického hnutí v důsledku selhání asimilace a pokračování antisemitismu v Evropě, ale dochází ke zkreslujícímu závěru: „Shrnutí: Ve druhé polovině 19. století Židé začali do Palestiny utíkat před „námi“ – před Evropany, před téměř už moderními Evropany. Před spojenou frontou antisemitů, která propojila i oba břehy Atlantiku. Měli za sebou pohrdání, odmítání, pogromy. A to ještě netušili, co je čeká v Osvětimi.“

Už toto první zastavení naznačuje, co bude hlavním motivem celého článku – historická vina „zlého bílého muže“, jenž v podání autora zapříčinil vznik Izraele. Je příznačné, že autor považuje za nutné připomenout Osvětim, ale již nedoplní, jak vřelé sympatie chovali k nacistům tehdejší „Palestinci“ (viz jejich vůdce jeruzalémský muftí Mohamed Amín al-Husajní, jehož Hitler jmenoval „čestným árijcem“). Též je nápadné, že autor sice zmiňuje židovskou přítomnost na území dnešního Izraele ve starověku, ale následně pak až v souvislosti se sionismem, což má vzbudit dojem, že židovská přítomnost v Palestině je jakýsi relativně nový (a Západem způsobený) fenomén. Opak je pravdou, jak sám autor nepochybně ví. I při letmém pohledu do Wikipedie je zřejmé, že židovská přítomnost v Palestině, byť silně zredukovaná v důsledku Římany vynucené diaspory, přetrvávala po celou dobu a v některých lokalitách (zejména Jeruzalém) byla i většinová (zdroj). Židé v diaspoře si po celou dobu uchovali specifickou vazbu k Zemi izraelské (viz svátek Pesach a modlitba „Příští rok v Jeruzalémě“), a proto není překvapivé (snad ani pro autora), že židovská imigrace do jejich staré vlasti probíhala dávno před počátkem sionismu a že neprobíhala pouze z Evropy.

Zastavení druhé: Západ zrazuje Palestince

„Shrnutí: Západní mocnosti prosazovaly na Blízkém východě od první světové války svoje zájmy nesené duchem kolonialismu. I židovský stát měl být svého druhu kolonií: Evropským státem v „arabském moři“, zcela pod vlivem britské politiky. Zájmy arabských obyvatel Palestiny a Arabů v okolních zemích nikdy pro evropské politiky nebyly prioritou.“

V tomto zastavení se autor rozepisuje podrobně, jak západní mocnosti údajně zradily Araby, potažmo „Palestince“, prostřednictvím Sykes-Picotovy dohody a Balfourovy deklarace, kdy za podporu ve válce slibovaly návrat do staré vlasti pro židy a zároveň Arabům slibovaly samostatné státy za předpokladu, že povstanou proti turecké nadvládě. Bezesporu se jedná o výrazný příklad cynismu a brutálního pragmatismu, avšak autor se to pokouší zkresleně dezinterpretovat jako jakýsi kolonialistický projekt, který se Velká Británie a Francie pokusily využít ke své expanzi a ke získání nových kolonií, přičemž pomíjí zjevný fakt, že během první světové války západní velmoci rozhodně neměly na pořadu dne získávání nových kolonií, nýbrž jejich primárním zájmem bylo porazit protivníka a jedním z těch protivníků byla Osmanská říše.

Autor sice letmo zmiňuje, že Velká Británie i Francie zde získaly území jako mandáty Společnosti národů, ale účelově to prezentuje jako jakousi formu skrytého kolonialismu. Neobtěžuje se upřesnit, že mandáty byly časově omezené, měly zde vzniknout nové státy a že skutečně Velká Británie i Francie těmto teritoriím poskytly větší míru autonomie, než měly kolonie, a postupně předávaly v těchto mandátech vládu místním elitám (viz vývoj ve 20. a 30. letech v Iráku, Zajordánsku, Sýrii a Libanonu).

Dále se autor pokouší prezentovat sliby Velké Británie sionistům jako součást kolonialismu a židy, potažmo sionisty, jako jeho klíčové partnery. A celé se to pokouší květnatě rámovat jakýmsi britským rasismem preferujícím evropské (tedy z pohledu autora „bílé“) židy před „méněcennými beduíny“ (Ponechme stranou skutečnost, že obyvatelé Palestiny většinově nebyli beduíni a že například později v Jordánsku beduínské jednotky byly hlavní překážkou palestinského pokusu o puč. – pozn. J.Z.). To je opět autorova účelová dezinterpretace, jak ukazuje například britská poválečná snaha omezovat židovskou imigraci a pragmaticky vycházet vstříc početnějším Arabům. Též Britové krátce po válce od palestinského mandátu oddělili Zajordánsko, jež bylo, navzdory historickým židovským nárokům, uzavřeno židovské imigraci. Realita však zjevně nesmí stát v cestě autorovu nutkání vytvořit ultimátní propagandistické kombo „bílí, rasističtí a židovští kolonialisté“, přičemž k „dokonalosti“ jeho výtvoru chybí už jen, aby sionistům přidal též islamofobii a transfobii.

Zastavení třetí: Vznik Státu Izrael a Nakba

„Shrnutí: Stát Izrael vznikl jako pokračování západní koloniální politiky. Britská správa Palestiny nebrala místní arabské obyvatele jako rovnocenné partnery pro politické jednání. Vznik pouze židovského státu na území Palestiny se stal důvodem pro v podstatě permanentní válku.“

Autor dále rozvíjí svou výše zformulovanou teorii o židech jako partnerech a účastnících západní koloniální politiky. Podle ní vznik jednoho, židovského, státu v Palestině byl výsledkem jakéhosi záludného koloniálního spiknutí ve stylu „Když už nemůžeme koloniálně utlačovat arabské chudáky, tak jako svého nástupce prosadíme naše věrné služebníky, židovské vykořisťovatele.“ Tato autorova teze by se neztratila v Rudém právu a možná ani ve Völkischer Beobachter a zároveň příhodně „vysvětluje“, kdo může za následující sérii válečných konfliktů („židé a západní imperialisté“ – jak jinak).

Je pro autora typické, že termínem „drobné nepokoje“ bagatelizuje například Araby provedený pogrom v Hebronu v roce 1929. Arabské povstání v roce 1936 prezentuje jako „výzvu k útoku“ a následný výčet ztrát, přičemž „taktně“ vynechá, že na arabské straně rozhodně nezůstalo jen u výzvy. Zběžně zmiňuje britské kvóty na omezení židovské imigrace, ale již vynechává Peelovu komisi a plán na rozdělení Palestiny, jenž by Arabům ponechal celistvé území, zatímco menší židovská část by byla rozdělená do dvou enkláv a bez Jeruzaléma. Též vynechává podstatnou informaci, že židé toto rozdělení přijali, zatímco Arabové jej odmítli, a že tento odmítavý postoj přetrvával až do konce britského mandátu (viz též arabské nerespektování rezoluce OSN o rozdělení Palestiny z roku 1947). To byl ten hlavní důvod, proč v Palestině vedle židovského nevznikl též arabský stát, a nikoli autorem rozvíjená teorie „koloniálního spiknutí“.

Nic z toho autor nezmiňuje a zjevně to není kvůli tomu, že v textu není dost místa, protože tamtéž má potřebu dramaticky napsat: „Katastrofa palestinského národa. Násilné vysídlení. Útěk. Ztráta nadějí na vznik samostatného státu. Nejistota. Frustrace. Nenávist.“ Kromě pokusu o emočně laděnou manipulaci se jedná o další nepravdu, protože nevzniknutí arabského státu v Palestině nebylo způsobeno Izraelem, nýbrž prostou skutečností, že arabská území v Palestině anektoval Egypt a Zajordánsko (které se díky tomu stalo Jordánskem). Pogromy a násilné vysídlení židovských komunit na Blízkém východě a v severní Africe (cca 950 tisíc lidí, tj. počet plně srovnatelný se součtem vyhnaných a odešlých Arabů z Palestiny) v důsledku války proti Izraeli autorovi rovněž nestojí za zmínku.

Zastavení čtvrté: Palestinský terorismus

„Shrnutí: Vznik palestinských teroristických organizací byl dalším potvrzením toho, že situace v Palestině nemá mírové politické řešení.“

Autor zmiňuje založení OOP (egyptským rodákem Arafatem), podává stručný výčet teroristických akcí palestinských Arabů na počátku 70. let a konstatuje jejich radikalizaci, což uvozuje dramatickým citátem: „Mládež katastrofy (šibab al-nakba) je rozptýlená… život ve stanu se stal mizerný jako smrt… zemřít pro naši milovanou vlast je lepší a čestnější než život, který nás nutí poníženě jíst chléb náš vezdejší nebo jej přijímat jako charitu za cenu naší cti… My, synové katastrofy, již nejsme ochotni žít tento špinavý, ohavný život, ten život, který zničil naši kulturní, morální a politickou existenci a zničil naši lidskou důstojnost.“ Škoda, že ani v tomto případě neupozorní, že tento netěšený stav byl z podstatné části udržován postojem Egypta a Jordánska vůči jejich „palestinským bratrům“.

Zastavení páté: Šestidenní válka

„Shrnutí: Šestidenní válka zakonzervovala a prohloubila nenávist, frustraci a beznaděj v Palestině. Izrael sice zvítězil a rozšířil svoje území, tím ale také rozšířil hranice s nepřítelem. Hranice, které postupně začal proměňovat v pevnost.“

Autor správně shrnuje konflikt jako vyprovokovaný ze strany okolních arabských států. Nicméně navzdory významu této události se rozhodl z nejasného důvodu věnovat podstatnou část toho Zastavení spekulacím na téma válečných zločinů (konkrétně zabíjení zajatců) izraelské armády, byť je to v daném kontextu relativně marginální téma, což potvrzuje i skutečnost, že možnost tohoto jevu na straně ostatních zúčastněných armád autorovi nestojí za zmínku.

Zastavení šesté: Pokusy o mírové řešení

Na počátku autor píše: „Z pohledu Palestinců bylo zpočátku jediným mírovým řešením pro Palestinu zničení Státu Izrael. Postupně přistoupili na myšlenku, že by vedle sebe mohly existovat dva státy. I Izrael takovou možnost připustil. Teoreticky.“, což pěkně ilustruje jeho snahu o nepřímou manipulaci. V jeho podání Palestinci ustoupili od touhy zničit Izrael (byť v případě Hamásu a dalších subjektů je to dosti sporné), což je kompromis a vstřícnost, zatímco Izrael na to přistoupil podle autora pouze „teoreticky“, což na straně Izraele implikuje licoměrnost a dává jej do kontrastu s postojem Palestinců, kterým je takto nepřímo podsouvána upřímnost a ochota realizovat mír i prakticky.

Dále autor píše: „Připomeňme, že původní plán britského mandátu i OSN byl vznik jednoho federativního nebo dvou samostatných států. Ten plán definitivně zkrachoval 14. května 1948, kdy proti vůli Palestinců a sousedních arabských států vznikl Stát Izrael.“, což je opakování jeho výše zmíněné teorie „koloniálního spiknutí“, kdy nevzniknutí arabského státu v Palestině dává za vinu židům a neobtěžuje se zmínit odmítavý postup samotných „Palestinců“ ke vzniku dvou samostatných států či následné anexe Egyptem a Jordánskem. Navíc lze namítat, že i tak fakticky na původním území palestinského mandátu (včetně Zajordánska) vznikly dva státy – židovský (Izrael) a arabský (Jordánsko, včetně anektovaného Západního břehu). Problém však je, že „Palestinci“ se s tímto rozdělením odmítli spokojit a pokusili se tento arabský stát v Palestině ovládnout a použít jako základnu pro další boj s cílem zničit Izrael (Podobnost s chováním Hamásu po ovládnutí Gazy asi nebude zcela náhodná. – pozn. J.Z.). Výsledkem bylo tzv. černé září 1970, kdy se „Palestinci“ v Jordánsku pokusili o svržení tamního krále a tento neúspěšný pokus o puč přispěl k jejich dalšímu vynucenému přesunu do Libanonu.

Zajímavým detailem je i zmínka k situaci v Izraeli po jomkipurské válce: „V Izraeli došlo k výměně politické garnitury, nastoupili umírněnější sociální demokraté.“, jež se pokouší implikovat, že do té doby v Izraeli vládla jakási neumírněná garnitura odlišná od sociálních demokratů, tj. z logiky věci jakási pravice či ultrapravice, což patrně, ať již záměrně či freudovsky nezáměrně, odhaluje autorův pocit o jakési inherentně větší umírněnosti levicových stran. Faktem však je, že před touto válkou v Izraeli vládla Strana práce (levice, izraelský ekvivalent sociální demokracie) v čele s premiérkou Goldou Meierovou, již vystřídal premiér z téže strany, přičemž následný, autorem zmíněný, podpis mírové smlouvy s Egyptem proběhl za vlády pravicového Likudu, autorem nezmíněného.

Poté autor připomíná mírový proces a jeho krach v devadesátých letech. Následně píše: „Další mírový summit, který zprostředkoval v roce 2000 Bill Clinton, nepřinesl žádné výsledky.“ Je pro autora typické, že podobně jako výše v případě otázky nevzniknutí palestinského státu „zapomíná“ zmínit, že summit nepřinesl výsledky díky nekonstruktivnímu a odmítavému postoji Palestinců obecně a jejich vůdce Arafata konkrétně, jehož podpora mezi Palestinci díky odmítnutí dohody stoupla.

Dále uvádí: „Mahmúd Abbás se jako prezident budoucího palestinského státu sešel s izraelskými i světovými politiky od té doby ještě mnohokrát. K žádnému reálnému posunu už ale nedošlo.“ Ale už nepíše, že k tomu nedošlo kvůli dalšímu odmítavému postoji Palestinců, viz v roce 2008 odmítnutí mírové iniciativy izraelského premiéra Olmerta, jež by Palestincům kromě celé Gazy (z níž se Izrael unilaterálně stáhl v roce 2005) přenechala i 95 procent Západního břehu (viz vyjádření Abbáse zde a mediální nechuť o tom psát zde).

Nakonec autor píše: „Shrnutí: Po vítězství Hamásu v palestinských volbách naděje na mírové řešení opět zmizela. Hamás vrací palestinskou politiku o 50 let zpátky: Izrael je třeba zničit. A Izrael ztrácí partnera pro diplomatické jednání. Pokud tedy vůbec nějakého palestinského partnera do té doby bral opravdu vážně.“ Správně shrnuje negativní vliv Hamásu na eventuální mírové řešení konfliktu, ale bohužel opět cítí nutkavou potřebu alespoň nepřímo tuto palestinskou agresivitu omluvit a svést ji na Izrael, jenž „palestinské partnery“ v pojetí autora málo „bral vážně“.

Zastavení sedmé: Sabra a Šatíla

„Krutost, která otřásla celým světem a podlomila důvěryhodnost Státu Izrael i u jeho spojenců. Masakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla v září 1982.“ Autor má zjevně pocit, že předchozí Zastavení začínají vyznívat málo úderně, tak se rozhodl přitvrdit v demagogii. Emotivně zmiňuje (a doslova kopíruje ze svého podobně laděného článku z 15.10.2023) masakr v uprchlických táborech v Libanonu a neopomene jej srovnat s aktuálním teroristickým útokem Hamásu, čímž nepřímo sděluje: „Co udělal Hamás je sice ošklivé, ale není to nic výjimečného, Izrael to chudákům Palestincům (nepřímo) udělal už daleko dříve.“

Je pokrytecké, že při tomto pohoršování se autor vynechává roli Palestinců při vypuknutí a průběhu občanské války v Libanonu. Příchod Palestinců narušil křehkou politickou rovnováhu v Libanonu a jejich milice, vyhnané v roce 1970 po neúspěšném pokusu o puč z Jordánska, ovládly části Bejrútu i dalších libanonských měst a aktivně se již 1975 aktivně zapojily do libanonské občanské války (do níž krátce po začátku, tj. podstatně dříve než Izrael, se vojensky zapojila Sýrie) proti libanonským křesťanům, včetně masakrů civilistů (viz zde). Silně opevněné „uprchlické“ tábory byly základnami pro tyto ozbrojené akce. K útoku na ně ze strany místní křesťanské milice došlo bezprostředně poté, co syrští spojenci Palestinců provedli úspěšný atentát na čerstvě zvoleného křesťanského prezidenta Libanonu (pro postgeneračně insiderovský pohled na libanonskou občanskou válku – viz zde).

Výše uvedené autor „diskrétně“ nezmiňuje a místo toho dochází k závěru: „Shrnutí: Spirála krutosti a nenávisti. Pro mnoho Palestinců je masakr v Sabře a Šatíle stále důvodem k pomstě, zdůvodněním jakéhokoli násilí.“ Je typické pro jeho snahu o legitimizování palestinských akcí, že již nedoplní, že toto „zdůvodnění“ je mylné a účelové.

Zastavení osmé: Intifáda

„Shrnutí: Druhá intifáda předznamenala nástup Hamásu a novou vlnu prohloubení bojů mezi Izraelem a Palestinci. Naděje na vznik Palestinského státu a mírové řešení se staly minulostí.“

Autor podrobně popisuje dění během první intifády, avšak již neuvádí, že její výsledky, tj. mírový proces, byly fakticky znehodnoceny neústupností palestinského vedení (viz výše). Naopak v případě poté následující druhé intifády, které se (patrně z důvodu, že nezapadá tolik do propagovaného narativu) věnuje podstatně méně, píše „Ano, důvodem povstání byla nahromaděná frustrace.“, přičemž zdroj této frustrace „taktně“ vynechává, respektive jej „mezi řádky“ naznačuje, když popisuje situaci v Gaze a na Západním břehu před první intifádou. A izraelské stažení se z Gazy pro jistotu nezmiňuje vůbec.

Zastavení deváté: Vítězství Hamásu

„Shrnutí: Beznaděj“. Podle očekávání není pochyb, komu dává autor vinu za tento stav. V tomto Zastavení se rozepisuje o ekonomických obtížích v Gaze. Kupodivu je však nedává do souvislosti se „specifickým“ způsobem, jakým Hamás provádí svou vládu v Gaze a jakým využívá dlouhodobý přísun zahraniční finanční a materiální pomoci, nýbrž je jednoznačně přisuzuje Izraeli za blokádu a stavbu hraniční „zdi“ (přesněji řečeno plotu), přičemž souvislost těchto opatření s pronikáním teroristů do Izraele za účelem páchání pumových útoků proti civilistům mu nestojí za zmínku (stejně jako skutečnost, že po dokončení „zdi“ počet těchto útoků výrazně poklesl). Dále se autor vehementně pokouší objektivně výrazně lepší situaci na Západním břehu postavit na úroveň situace v Gaze a za tímto účelem se chápe mediálně vděčného termínu „apartheid“, který pro jistotu používá hned dvakrát krátce po sobě (a za tímto účelem kopíruje příslušné odstavce ze svého článku z 15.10.2023). Pro ilustraci toho využívá existenci izraelských osad a, stejně jako v Zastaveních šestém a osmém výše, urputně nezmiňuje izraelskou ochotu se z osad stáhnout (viz osady v Gaze nebo osady na Sinaji při uzavření mírové smlouvy s Egyptem). Naopak autor explicitně shrnuje, kdo je odpovědný za vznik Hamásu a tedy i za jeho aktuální zločiny: „Gaza a Pravý břeh. Chudoba, frustrace, beznaděj, nenávist. Ideální prostředí pro vítězství populistů a radikálů. Umírněná část OOP ztratila proti Hamásu šanci. S trochou cynické nadsázky lze říci, že voliče Hamásu si Izrael vytvořil sám.“

Zastavení desáté: Vpád Hamásu do Izraele 7. března 2023. A izraelská odveta.

„Nebývale krutá a z pohledu Hamásu také nebývale úspěšná akce ze 7. října otevřela aktuální fázi války. Obyvatelé Gazy a celý svět zatím čekají na to, jak drsná bude izraelská odveta.“ Poté, co autor výše zevrubně „zdůvodnil“, jak Izrael způsobil situaci v Gaze, včetně současného teroristického zločinu Hamásu, který autor příznačně označuje neutrálním slovem „akce“ (Není bez zajímavosti, že v celém dlouhém textu autor používá slovo „zločin“ výhradně v souvislosti s Izraelem a nikdy v souvislosti s Palestinci či s Hamásem. – pozn. J.Z.), tak se už preventivně a „morálně“ děsí nad „drsností“ izraelské odvety.

Závěr

Souhrn článku je jasný. Pan Komárek se řadí mezi ty, kteří pár dní po teroristickém útoku Hamásu se fakticky vyjadřovali ve smyslu „Jistě, vraždit civilisty je špatné a to, co Hamás udělal nebylo pěkné, ale Izrael se k nim dlouhodobě chová moc ošklivě, takže si vlastně ti civilisté za to můžou sami a činy Hamásu jsou pochopitelné a do určité míry ospravedlnitelné a tedy by zásah proti Hamásu měl být omezený a naopak jeho požadavky by měly být respektovány.“ Přirozeně to neříká otevřeně a ponechává si otevřená vrátka k popření výše uvedeného a skrytí se za obligátní „Já nic neříkám, jen shrnuji fakta (mrk, mrk).“ Nejsem si však jistý, zda to jeho postoj činí více morálním.

Otázkou je, zda tento postoj v případě autora je důsledkem osobního ideologického přesvědčení, hmotné motivace, v „pokrokových“ médiích tolik oblíbeného signalizování ctnosti („virtue signalling“) či povrchního pokusu upoutat pozornost a demonstrovat v rámci své sociální bubliny svou „odvahu“ vědomě kontroverzním textem. Rovněž není bez zajímavosti, že v průběhu války na Ukrajině se výše zmíněný generál Pelz postupně radikalizoval. Jeho první (viz odkaz výše) článek z března 2022 byl relativně sofistikovaný a usiloval alespoň zdánlivě o objektivitu. O rok později však „přitvrdil“ a v březnu 2023 už v dalším rozhovoru se přestal schovávat za „fakta“ a otevřeně papouškoval bláboly jako „Rusko nechtělo dobýt Kyjev“, „Ukrajinci mají osminásobné ztráty oproti Rusům a už jsou poraženi“, „ruská operace jde podle plánu“ a „Washington nutí Ukrajince bojovat proti Rusku“ (blíže viz Generál Pelz opět na scéně a jeho „expertní coming-out“). V této souvislosti bude zajímavé sledovat, zda a jak rychle bude podobný vývoj probíhat i u pana Komárka, jakož i zda a do jaké míry bude v tom dále dostávat prostor v mainstreamovém médiu.