Článek
Úvodní poznámka - Níže uvedený text vyšel poprvé 16.června 2022. Tehdy se už ukázalo, že ruský ústup od Kyjeva (tzv. „gesto dobré vůle“) neznamená ústup z Ukrajiny, a naopak že válka bude dlouhá a obtížná a že Rusové mají ještě dost sil k dalším útokům. Tohle bylo a stále je Ukrajincům jasné, ale západní publikum (včetně mnohých médií) má omezený rozsah pozornosti a trpělivosti a hodně zkreslené představy o válce omezené hi-tech téměř bezztrátovou a „čistou“ show první války v Zálivu či následných protiteroristických operací, případně z válečných filmů, kdy se tanky (obvykle ruské) vítězně valí ve vlnách kupředu. Tedy nevyhnutelně tehdy přišla (opět) vlna spekulací o tom, jak je nutno Rusku vyhovět, protože „Rusko nelze porazit“. Stejně tak nyní skončila ukrajinská letní protiofenzíva, která nevyhnutelně nevyhověla přepáleným očekáváním, a opět stoupá vlna názorů ve stylu „Musíme se s Ruskem dohodnout.“. Oblíbeným argumentem v tomto směru pak je strašení ruskými jadernými zbraněmi. Jak by řekl jeden rusofilní klasik, tyto argumenty jsou „falešné a prázdné“:
„Pacifisté“ a „realisté“
V průběhu války na Ukrajině se v narativech vstřícných k Rusku hojně objevují dva základní názorové postoje. První pokračuje celkem jednoduše ve standardní stranické linii stylem: „Dosud vše byly jen klamné manévry, vše jde podle plánu, hlavní ruský útok teprve přijde a Rusko slavně zvítězí jako vždy.“ Oproti tomu druhý postoj si počíná podstatně sofistikovaněji. Uznává, že Rusové dělají chyby a že se jim nedaří plnit plán vojensky i jinak. Ale právě tento stav je prezentován jako zásadní hrozba ve stylu: „Když se Putinovi nedaří, tak se naštve a začne kolem sebe házet atomovky.“
Tento postoj je typický zejména pro samozvané „realisty“ a „humanistické pacifisty“, ale vyskytuje se i ve vedení některých států EU a v tzv. deeskalační frakci mezi poradci Bidena. Jimi preferovaným řešením je poskytnout Putinovi dostatečnou „cenu útěchy“, aby nebyl smutný, a to ve formě územních či jiných ústupků, které půjdou přirozeně na úkor Ukrajiny. Někteří dokonce uznávají, že takové řešení je vůči Ukrajině nespravedlivé, ale obhajují to ve stylu „oběť pro vyšší dobro“, „záchrana před jadernou zkázou“, případně „Tak to prostě v mezinárodních vztazích chodí aneb právo silnějšího.“
Jaderný strašák Putin
Ačkoli vzhledem k aktuální situaci na frontě může být tento druhý názorový postoj dočasně upozaděný, vývoj situace jej opět může přivolat zpět (blíže viz zde a zde). Je ovšem sporné, do jaké míry Putin ochranu před „ztrátou tváře“ skutečně potřebuje a do jaké míry se jedná pouze o psychologickou hru, která má za cíl pro Rusko (neschopné zvítězit vojensky) zajistit vítězství jinými prostředky, tj. skrze výše popsané „řešení“ na úkor Ukrajiny. V zahraniční politice Putin nepotřebuje, aby ho západní či jiní politici měli rádi, stačí mu, když bude vzbuzovat obavy. A to primárně nesouvisí s tím, jestli uspěje na Ukrajině nebo ne. Souvisí to s vlastnictvím jaderného arzenálu, tj. dokud Putin bude vládnout v Rusku, bude mít jaderné zbraně a bude mít „respekt“.
Z vnitropolitického hlediska je tato „ochrana tváře“ taktéž zbytečná. Putin není žádný lidový tribun, který bude svržen, když se lidu znelíbí. Ostatně Rusko nemá tradici úspěšných lidových povstání, nýbrž spíše palácových převratů. A Putin, ačkoli není geniální vojevůdce či ekonom, tomuto riziku, vzhledem ke svému profesnímu pozadí, určitě věnuje patřičnou pozornost a průběžně činí preventivní opatření. Pokud jde o lid, tak Putin, dokud vládne, nepotřebuje ve svém vyhlašování „vítězství“ žádnou pomoc. Jeho propaganda to vyrobí prakticky z čehokoli, i kdyby se Rusku na Ukrajině vůbec nedařilo. Například: „Podařilo se zachránit Moskvu před obsazením invazními vojsky NATO, která se úspěšně podařilo zastavit na ruských hranicích.“ Blíže tuto zbytečnost výstižně popisuje Timothy Snyder (v českém překladu zde).
Další problém je, že pokud Putin si prosadí svou díky jadernému vyhrožování na úkor nejaderné Ukrajiny, bude to velmi nevhodný precedens. Jakýkoli nejaderný stát, který se bude cítit ohrožen jaderným a bude mít k tomu, byť jen minimální potenciál, se začne snažit získat jadernou zbraň. A jak na příkladech ukazují třeba Severní Korea nebo Pákistán, když se hodně chce, tak to jde. A to i v dost zvláštních zemích… Seznam potenciálně úspěšných zájemců je dlouhý – namátkou: Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan, Saúdská Arábie, Švédsko, Polsko atd. Případně i samotná Ukrajina a tentokrát vážně a nikoli jen ve formě rétorických keců na mnichovské konferenci. A jelikož aktuální případ jasně ukáže, že jiná řešení pro obranu státní suverenity a teritoriální integrity nejsou účinná, tak tato jejich snaha bude pokračovat i navzdory sankcím či odsuzování v OSN. Výsledkem bude rozšíření počtu jaderných zemí i samotných jaderných zbraní, a tedy i větší riziko jejich použití. A to případně dokonce ještě před dosažením tohoto stavu spuštění dalších konfrontací. Pokud se Tchaj-wan, Polsko nebo dokonce Ukrajina pokusí získat svou vlastní jadernou zbraň, jak bude reagovat Čína nebo Rusko? Odpověď je zjevná, zejména pokud by krátce předtím Putinovo jaderné vyhrožování tak úspěšně zafungovalo.
Co s tím?
Odpověď na tuto otázku překvapivě prostá – udělat to, co v minulosti prokazatelně fungovalo. Nyní mnozí s obavami prohlašují cosi ve smyslu „Když se Putin rozzlobí, bude zlý.“, což v jejich narativu znamená, že města svých nepřátel zničí jadernými zbraněmi. Kromě absence promptně dodaného vítězství ho prý může rozzlobit i prostá skutečnost, že Západ si „drze“ dovoluje narušovat ruské tažení na Ukrajině, a dokonce se v některých případech hlásí k tomu, že tam s Ruskem fakticky vede, byť omezenou, zástupnou (proxy) válku. Ovšem historie říká něco jiného. SSSR byl vojensky, ekonomicky i politicky mnohem silnější než Rusko a měl i odpovídajícím způsobem větší ambice. A přesto jej Reagan otevřeně označil za „říši zla“ a dodávky americké výzbroje ponižujícím způsobem zhatily sovětskou „speciální vojenskou operaci“ v Afghánistánu. Navíc v opačném gardu zažili Američané totéž ve Vietnamu včetně dodávek sovětské výzbroje a nasazení sovětských „poradců“. Ačkoli se tedy v obou případech jednalo o výraznější angažmá, než je aktuální podpora pro Ukrajinu, ani Hanoj, ani Kábul (po sovětském ústupu), a dokonce ani výcvikové tábory v Pákistánu, se nestaly cílem jaderného útoku. Proč? Protože jaderné odstrašení fungovalo a stále funguje. Ovšem je nutné jej umět používat a tyto osvědčené schopnosti během doby, která uplynula od konce Studené války, upadly částečně v zapomenutí.
Základ úspěšného odstrašení
Prvním předpokladem je předvídatelnost, tj. Západ musí být schopen dát jasně najevo, co v případě jednotlivých způsobů eskalace hodlá udělat, za jakých podmínek, a v jakém rozsahu. Tedy obamovské vyhlašování vágních „červených linií“ bez jasně definovaných důsledků není dobrý nápad, stejně tak vyhlašování blíže nespecifikovaných „likvidačních“ sankcí a následně pak improvizované „pytlíkování“ jejich konkrétní podoby a následné maskování jejich nízké účinnosti další obecně bojovnou rétorikou o dalších sankcích, které budou „už opravdu likvidační“. V tomto ohledu se tedy Evropa zejména v úvodní fázi války na Ukrajině příliš nevyznamenala. USA se v tomto ohledu časem propracovaly do lepší pozice, ale i tak v Bidenových vyjádřeních zůstává dost nejasného.
V této souvislosti je zároveň vyslovována potřeba nepředvídatelnosti, což vyvolává otázky ohledně předchozího odstavce. Zde je však vhodné důsledně rozlišovat. V boji je přirozeně nepředvídatelnost a s tím spojený moment překvapení žádoucí pro získání taktické výhody, a tedy i větší šance na vítězství. Ovšem v jaderném odstrašení není cílem vítězství v boji, nýbrž zabránění jeho vzniku. Proto v dílčích detailech je sice nepředvídatelnost žádoucí, ale čím vyšší úroveň konfliktu hrozí, tj. čím vyšší riziko přímé konfrontace jaderných subjektů, tím více je žádoucí předvídatelnost. Nepředvídatelnost přirozeně může fungovat, protože za určitých okolností protivník může i na nejasný požadavek reagovat raději s větší než s menší opatrností, a tedy fakticky splnit více, než po něm bylo otevřeně žádáno. Ale to vyžaduje splnění druhého zásadního předpokladu.
Tím je věrohodnost, tj. přesvědčení protivníka, že Západ deklarovaná opatření opravdu uskuteční. Splnění tohoto předpokladu je přirozeně daleko náročnější. Bohužel mu nepomáhá skutečnost, že aktuální obliba nepředvídatelnosti spočívá především v lákavé možnosti prezentovat tvrdý postup, ale zároveň si ponechávat otevřená „zadní vrátka“ k případnému ústupu, což věrohodnosti přirozeně neprospívá.
Jak věrohodnost získat a jak ji udržet? Především je nutno mít na vědomí, že její úroveň není statická, nýbrž představuje kolísající veličinu, která je sumou předchozích akcí, a to nejen velkých, nýbrž i malých. Nezáleží v ní pouze na materiální síle, ale i na síle vůle, na schopnosti definovat své cíle a na vytrvalosti při jejich uskutečňování. Tedy i „pouhá“ ochota dodržet své slovo pokračovat ve slíbené podpoře a překonávat s tím spojené překážky něco říká o míře věrohodnosti. ČR přirozeně nemá jaderné zbraně a nebude rozhodovat o jejich nasazení. Ale přesto může takto přispívat ke kolektivní věrohodnosti Západu. Jak praví jeden starý citát: „Kdo je věrný v nejmenším, je věrný i ve velkém. A kdo je nepoctivý v nejmenším, je nepoctivý i ve velkém.“
Hanba a válka
Proto ti, kdo se snaží narušovat zavádění i praktické uskutečňování sankcí proti Rusku nebo poskytování zbraňové či jiné podpory Ukrajině, až již to je „nesmíme přilévat oleje do ohně a musíme přinutit Ukrajinu k mírovým jednáním“ SPD, „válka je vůl, proto odmítáme dodávky zbraní Ukrajině a sankce proti Rusku“ Trikolóra, „zabezpečení míru před vraždícím kyjevským režimem a imperialistickým kapitálem“ KSČM, „vláda by měla následovat moudré vedení Francie a Německa a měla by usilovat o přímé jednání s Putinem“ ANO a zejména „nesmíme tlačit na Putina nebo bude jaderná válka“ Scholz, tímto způsobem fakticky narušují celkovou věrohodnost Západu a tím i v konečném důsledku sílu jeho odstrašení proti použití jaderných zbraní. Tedy tím po malých krůčcích zvyšují riziko jaderné konfrontace, které se podle svých vyjádření tolik obávají. Výstižně to shrnuje parafráze výroku Winstona Churchilla: „Když si dost často vyberete hanbu, nakonec budete mít válku.“
