Článek
V obsazeném území má Rusko velký náskok, což je zjevný fakt a navzdory realitě to bývá prezentováno jako hlavní či jako jediný ukazatel při hledání odpovědi na otázku: „Kdo vyhrává?“ V celku logicky je tento způsob uvažování nebo alespoň propagandistické prezentace typický zejména pro tu stranu konfliktu, která zoufale hledá „důvody“, proč by Ukrajina měla přestat klást odpor a prostě splnit „skromné a rozumné“ (jak jinak) požadavky Ruska v plném rozsahu. Kromě Ruska, u něhož je tento propagandistický postup zcela přirozený, se v této skupině ocitají též proruští fanoušci na Západě, ať již z řad komunistických nostalgiků či zástupců nové „progresivní“ generace, kteří mají společný pohled na svět ve stylu „Západ špatný a imperialistický, Nezápad, tj. včetně Ruska, dobrý a utiskovaní chudáčci“, a spolu s nimi i „vlastenci“, kteří z nějakého důvodu jako hlavní „národní zájem“ prezentují posílení Ruska či oslabení konkurentů Ruska. Plus do tohoto týmu patří i profesionální „chápači Ruska“ a „deeskalátoři“, kteří sledují z různých důvodů stejný cíl, ale nepřiznávají tak otevřeně, pro koho jejich srdce bije.
Všichni tito hlasatelé „míru na ruský způsob“ však při této svém hlásání toho, jak je Ukrajina už dávno poražena a ruská armáda se „nezastavitelně a mírově“ valí k vítězství (rozbor této neporazitelné dialektiky viz zde), které praktikují fakticky non-stop od podzimu 2023, mají drobný problém. A tím je ukrajinský vpád do Kurské oblasti, jenž obsadil přibližně tisíc kilometrů čtverečních ruského území a stále cca polovinu z něj ještě drží. Přirozeně Rusko okupuje daleko větší část Ukrajiny, ale přesto tato „kurská anomálie“ výše nastíněný obraz poněkud narušila. Proto také od samého počátku této operace v srpnu 2024 se neustále ozývá chór hlasů, jak je toto příznak ukrajinské porážky, jak Rusko tento ukrajinský útok bleskově zlikviduje, jak to ještě urychlí totální ukrajinskou porážku, jak to byla fatální chyba atd. Od té doby uplynuly už čtyři měsíce, a proto se nabízí příležitost podívat se na tuto „anomálii“ s odstupem v širším kontextu.
Kdo byl překvapen?
Tento útok byl provedený úspěšně a Ukrajincům se podařilo dosáhnout překvapení na taktické i strategické úrovni (podrobněji provedení i průběhu operace viz zde). Je to ukázka nepřímého přístupu, kdy je cílem vyhnout se hlavním nepřátelským silám, zatlačit na slabé místo, kde je šance i s relativně omezenými silami vyvolat větší účinek a následně přimět soupeře k boji za pro něj méně výhodných podmínek. Podobně Ukrajina postupovala i na podzim 2022, kdy ostentativně dávala najevo záměr dobýt Cherson a následně udeřila na úplně jiném úseku fronty v Charkovské oblasti. Tehdy byl dopad výraznější, protože Rusko v té době ještě nepřešlo na válečnou mobilizaci a jeho pozice byla daleko zranitelnější. Tam jsme také zažili, jak vypadá skutečné zhroucení fronty, což je v kontrastu s neustále omílaným „hroucením“ ukrajinské fronty, o němž slýcháme prakticky nepřetržitě od počátku roku 2024, kdy se však reálně jedná o podstatně pozvolnější ústupové boje.
Úspěšné překvapení u Kurska tedy vzbudilo značnou nelibost, nejen mezi západními politiky, kde se stále vyskytuje početná komunita „chápačů Putina“ a „strašitelů eskalací“, ale i v obci analytické. K tomu i sami Ukrajinci přispěli tím, že začátek operace udrželi v tajnosti a udělali něco, co jejich rádoby „loutkovodiči“ a „manažeři eskalaci“ nečekali a o čem ani nevěděli. A tím také byla narušena snaha těchto „deeskalátorů“ a „podporovatelů“ Ukrajince „držet na vodítku“ dlouhodobě nedostatečným a různými podmínkami omezovaným, pomalu dávkovaným přísunem podpory. To se jim nepodařilo a naopak je Ukrajinci „vypekli“ a udělali něco, co jim tito „podporovatelé“ neporadili a neschválili. Proto není překvapivé, že tato situace vyvolala mezi nimi značné negativní emoce, jež se projevily například záplavou článků na téma, jak je to strašně špatný nápad a plýtvání silami, jak se kvůli tomu ukrajinská fronta vzápětí zhroutí atd. (i když je otázka, jak se to má lišit od toho „hroucení“, které údajně probíhá celý letošní rok).
Je tedy úspěch, že Ukrajinci zahájení útoku úspěšně utajili před svými spojenci i „spojenci“, ale přirozeně větší výkon bylo utajit to před Rusy, kteří byli fyzicky blíže a měli i větší motivaci a možnosti tyto přípravy odhalit. V této souvislosti je zajímavé, že to Rusové opravdu přinejmenším částečně odhalili, ale zároveň získané informace chybně interpretovali, protože příliš lpěli na názoru, že Ukrajinci prostě nejsou schopni něco takového provést a tedy že se nutně musí jednat jen o nějakou diverzi či dezinformaci.
Tedy ukrajinská ofenzíva za všeobecného překvapení se rozjela a výše zmíněná kritika o plýtvání silami byla okořeněna i hysterií ohledně údajné jaderné eskalace ve smyslu, že by se Ukrajinci mohli pokoušet dobýt ruskou jadernou elektrárnu, což bylo nejdříve využito pro strašení případným ukrajinským úspěchem a následně nedobytí této elektrárny bylo prezentováno jako „důkaz“ ukrajinského neúspěchu, ačkoli toto nikdy nebylo cílem ofenzívy.
O co tu jde
Těch důvodů k provedení operace bylo více. Mezi ty více hmatatelné patřila snaha získat zajatce na výměnu, protože zatímco ruští zajatci se ze zajetí vrací s mírnou nadváhou (příklady třeba zde a zde), ti ukrajinští se z Ruska vrací z nějakého „nevysvětlitelného“ důvodu i o desítky kilogramů hubenější a třeba i se „změnami“ v počtu nehtů, délce končetin atd. (viz třeba zde a zde) případně se nevrací vůbec (třeba zde, viz též případ „záhadného výbuchu“ v Olenivce). Dalším cílem bylo obsadit území, na něm se opevnit, držet se tam a vázat tím ruské síly a přimět je praktikovat jejich oblíbenou ofenzivní taktiku „vše srovnat se zemí“ pro změnu na ruském území. V optimálním případě by to mohlo vést k oslabení ruského postupu na jiných úsecích fronty.
Toto čistě vojenské hledisko bývá prezentováno jako další „důkaz“ neúspěchu celé operace, což je ale opět poněkud zkreslené. I kdyby Rusové nestáhli žádné jednotky z Donbasu ke Kursku, o čemž se dá pochybovat, protože při dosavadní ruské snaze o znovudobytí Kurské oblasti byly prokazatelně nasazeny i některé relativně více kvalitní jednotky (VDV či námořní pěchota). Takové jednotky by Rusko těžko nechalo někde se dlouhodobě „válet“ v zázemí, tj. byly buď na jiném úseku fronty, anebo se dočasně nacházely v týlu za účelem doplnění ztrát, přičemž následně by směřovaly zpět do boje, a to na více důležité úseky fronty. I kdyby tedy boje v Kurské oblasti neznamenaly přímé oslabení ruské armády na Donbasu, tak si vyžádaly nasazení ruských sil, které by jinak na Donbas směřovaly jako zálohy či posily. Tedy by bylo naivní věřit tomu, že kdyby nedošlo k bojům v Kurské oblasti, tak by tam nasazené ruské jednotky nebojovaly nikde jinde.
Před čím se zavírají oči
S tím souvisí i další hlediska, například to mediální či propagandistické, kdy ukrajinská akce přeci jen pro Putina představovala určitou ostudu, jelikož při ní bylo obsazeno ruské území, a to nikoli „ruské“, nýbrž opravdu ruské i z pohledu mezinárodního práva. To není tak úplně v souladu s Putinovou dlouhodobě pěstovanou (a oddanými troubami v zahraničí šířenou) image „geniálního šachisty“ a „ochránce vší Rusi“. Nicméně toto sotva byl hlavní účel celé operace, jelikož je velmi malá šance, že by to v Rusku vyvolalo nějaké pokusy Putina svrhnout palácovým převratem, natož pak nějakou „revoluci“ ze strany běžného obyvatelstva, i když tím „deeskalátoři“ a „chápači Ruska“ opakovaně straší.
Dalším cílem v této mediálně propagandistické linii však bylo spíše obecenstvo na Západě, a to zejména mezi tamními politickými špičkami ovlivňujícími podobu a množství pomoci, kterou dostává Ukrajina. Patrně ne jediným, ale určitě výrazným cílem kurské operace bylo ukázat, že ruské „červené linie“, které se během celé války projevují jako zdaleka nejúčinnější zbraň z ruského arzenálu, protože paralyzují ochotu Západu podpořit Ukrajinu v dostatečné míře, jsou jenom blafování. Celou válku se z Ruska (a z jeho spřízněných propagandistů) valí výhružky ve stylu „Když dodáte na Ukrajinu o kanón více, tak hodíme atomovku.“, avšak když Ukrajinci projeli skrze tyto „červené linie“ na nečekaný „výlet“ do Kurské oblasti, tj. na mezinárodně uznané ruské území, tak z ruské strany jako reakce přišlo přesně houbeles.
V tomto směru lze tedy ukrajinskou akci chápat jako úspěch. Jiná věc je, že i toto odhalení prázdnosti „červených linií“ s přísunem zahraniční pomoci pro Ukrajinu nijak výrazně nepohnulo, což má své důvody, od americké volební kampaně po přetrvávající německou zbabělost a fixaci na Zelený úděl, přičemž ruské jaderné budlikování k tomu slouží jako vítaná záminka. Ukrajinci to mohli do určité míry čekat, ale pokud by nedošlo ke vstupu do Kurské oblasti a k odhalení ruského blafování, je sporné, zda by situace v tomto směru byla příznivější a zda by podpora ze Západu byla poskytována asertivněji. Takto byla alespoň šance narušit ruský (a sympatizanty Ruska hojně opakovaný) narativ ve smyslu, že ruská armáda nezadržitelně postupuje a nevyhnutelně vyhrává a že se s tím nesmí nic udělat, protože jinak by se Putin mohl zlobit. V srpnu se tedy ukázalo, že Rusko nemusí stále vyhrávat a že jeho „červené linie“ jsou jenom kecy. Za pokus to určitě stálo a, pokud to nestačí, sotva je to chyba Ukrajiny, protože málokdo je slepý tak jako ten, kdo nechce vidět.
Závěr?
Aktuálně Rusko vyvíjí silnou snahu dostat území v Kurské oblasti zpět pod svou kontrolu. To je zajímavé v kontextu předchozích názorů, jak je Kursk chyba a ze strany Ukrajiny představuje plýtvání silami. Pokud by to však byla pravda, tak by z hlediska Rusů dávalo smyslu tam Ukrajince udržet nasazením pouze lehkých jednotek, zatímco ruské hlavní síly by uskutečnily drtivý průlom na Donbasu. Místo toho však Rusko soustřeďuje síly pro masivní ofenzívu u Kurska (včetně „bratrské pomoci“, kterou poskytla Severní Korea) a jeho postup na donbaské frontě je spíše pozvolný. To ukazuje, že ukrajinský vpád do Kurské oblasti, ačkoli obsazené území nemá samo o sobě žádnou zvláštní strategickou hodnotu, i jeho (byť jen dočasná) ztráta je ze strany kremelské věrchušky brána velmi vážně a výsledkem je (opět) z politických důvodů vedená ofenzíva během ne tak úplně optimální části roku. Z toho tedy vyplývá, že úvodní kalkulace na straně Ukrajiny byla správná.
