Článek
Letos se hodně mluví ukončení (i když reálně půjde patrně jen o přerušení) války na Ukrajině. Důvody k těmto očekáváním jsou různé. Pokud necháme stranou ty bizarní ve stylu „Už jsme z války unaveni,“ kdy se o této „únavě“ mluví více v EU než na samotné Ukrajině, tak je častým argumentem: „Už to trvá moc dlouho.“ Jakkoli je trvání válek velmi proměnlivé, je to relevantní otázka, na níž se však nabízí celá plejáda odpovědí.
Únava a motivace
Nejhlasitěji přirozeně slyšíme ty z onoho „unaveného“ tábora či přímo z Moskvy. Jedná se o propagandistické sonáty ve smyslu: „Rusko je nesmírně silné a neporazitelné, a proto, i když proti němu naplno válčí celé NATO a Kolektivní Západ, tak Rusko se udatně brání a nezadržitelně postupuje k vítězství; Rusko je obrovské, žádné ztráty ho nezastaví; Rusové jsou nesmírně nadaní v boji a ztráty mají několikanásobně menší než Ukrajinci, a proto mohou válčit pomalu a jistě, jak dlouho se jim zachce atd.“ (podrobnější ukázka víry českého „experta“ v ruskou neporazitelnost viz část „Nepřekonatelná síla magické duality“ v tomto přehledu) A následují kontrapunkty ve stylu: „Ukrajinci se sice snaží, ale je jich málo a jsou slabší a nemají šanci; Ukrajinci jsou lemplové, mají spoustu podpory, vše rozkradou, a bojovat stejně nechtějí.“
Tahle symfonie je dost rozladěná a jednotlivé její části do sebe příliš nezapadají. Což její konzumenty přirozeně nemá trápit, protože je založena na pocitech a dojmech kreativně vydávaných za fakta. Takže ji při hledání odpovědi necháme stranou a zkusíme použít pohled „primitivně logický a cynicky materialistický“. Konec konců v případě SSSR a Ruska se často opakuje onen proslulý výrok, že kvantita je sama o sobě kvalitou, tak by tento pohled mohl být více výstižný.
Na Ukrajině zjevně probíhá opotřebovávací válka. V ní nejde tolik o obsazování území, které probíhá ve velmi omezeném rozsahu (navzdory hláškám o tom, jak se ukrajinská fronta permanentně hroutí, což ale spadá do výše zmíněné proruské „symfonie“). Naopak jde o snahu vyčerpat protivníka. Komu dojdou síly, ten prohraje. Toto vyčerpání může nastat v rovině motivace (ztráta vůle k boji), lidských zdrojů nebo materiálního vybavení (zbraně a munice).
Motivace se, navzdory trvání války, zdá stále relativně vysoká, i když samozřejmě příliv nadšených dobrovolníků se nevyhnutelně už dávno vyčerpal. Můžeme spekulovat o tom, zda větší váhu mají faktory jako boj za nezávislost, obrana před kulturní genocidou a reálnými čistkami, nebo na ruské straně láska k moskevskému vůdci, „obrana velkého Ruska“ a „boj s nacismem“, imperiální tradice či nemalé finanční (viz sedmimístné sumy vyplácené za pouhý podpis smlouvy) a i jiné (viz šance pro účastníky „osvobozování Ukrajiny“ na ukončení pobytu ve vězení a následně se podílet na vzdělávání mladých kádrů) benefity. Faktem však je, že zatím ani na jedné straně nepozorujeme hromadné dezerce či vzpoury, které by ochromily válečné úsilí.
Lidské ztráty
Z hlediska lidských ztrát je každá smrt ve válce přirozeně tragická (i když přeci jen je asi rozdíl, zda jde o smrt ve vynuceném boji při obraně svého domova, anebo při finančně motivované výpravě za hranice) a tento text nemá za cíl tuto skutečnost jakkoli zlehčovat. Nicméně zároveň platí, že ačkoli se jedná o největší válku v Evropě od konce roku 1945 (a je pikantní, že u začátku této i té předchozí vždy stálo Rusko), počty padlých jsou na jiné úrovni než za druhé světové války. Obě strany své ztráty ze zjevných důvodů utajují, ale z dostupných údajů vyplývá, že celkové ztráty (tj. nejen padlí, ale též zranění, zajatí, nezvěstní) kolísají v řádu nižších stovek tisíců ročně, přičemž padlí tvoří menšinu z těchto počtů. Dokonce i ruské ministerstvo obrany ke konci roku 2023 tvrdilo, že do té doby Ukrajinci celkově utrpěli 383 tisíc mrtvých a zraněných (což můžeme navíc považovat spíše za teoretické maximum ve stylu „přání otcem myšlenky“ než za reálný počet). Vzhledem k počtu obyvatel obou zemí tedy jsou k dispozici potenciálně jednotky (a v případě Ruska i desítky) milionů nových vojáků. Jakkoli je to děsivé, tak v rovině lidských ztrát je konflikt „udržitelný“ ještě relativně dlouho. Ilustrací může být, co do počtu obyvatel zhruba srovnatelná s Ukrajinou, válka mezi Irákem a Íránem, jež byla vedena též s velkou intenzitou a za velkých ztrát a přesto trvala osm let (1980 – 1988).
Z demografického hlediska je pro obě země válka samozřejmě jednoznačně a hluboce negativní. Rusko i Ukrajina mají dlouhodobě velmi nízkou porodnost a ztráty v boji tento problém jen zvýrazní. V tomto kontextu dává smysl, že Ukrajina váhá s mobilizováním mladších ročníků, jakkoli by to z čistě vojenského hlediska bylo logické. Pro Rusko to zdánlivě není takový problém, neboť od počátku války probíhá cílená snaha co nejvíce úmrtí delegovat na etnicky neruský kanonenfutr z kolonií na Kavkaze a Sibiři, případně na středoasijské migranty či nově na Kimovy hochy. Ruským problémem však zůstává, že tito „čornyje“ (tak zní neoficiální termín v ruštině pro „bratrské národy Ruské federace“) mají v naprosté většině případů vyšší porodnost než etničtí Rusové, takže navzdory veškeré snaze Rusko nevyhnutelně bude v budoucnu méně ruské (shrnutí demografické situace Ruska zde a zde, Ukrajiny zde), což patrně souvisí s vehementní snahou Rusů na Ukrajině vytvářet etnicky vhodné sirotky a následně je „zachraňovat“ adopcemi a převýchovou (viz třeba zde a zde).
Demografické dopady jsou důležité, ale plně se projeví až v delším časovém horizontu. Aktuálně tedy obě strany mají k dispozici potenciální vojáky. Rusko jich má nepřekvapivě násobně více, což však není podstatné. Například pokud by Ukrajina měla lidské zdroje ještě na 10 let bojů a Rusko třeba na 80 let, těžko to může vypovídat o brzkém kolapsu či nevyhnutelném vítězství. Tohle je přirozeně v hrubém nesouladu s výše naznačenou propagandistickou symfonií kremelských hlásných trub, od nichž opakovaně zaznívají fanfáry, kolik milionů či desítek milionů mužů by Rusko mohlo zmobilizovat a Ukrajince tak „zadupat do země“, pokud se „opravdu naštve“. Ano, teoreticky mohlo. Ale kdo by je vycvičil? A čím by byli vyzbrojeni? A proč to tedy Putin ještě neudělal?
Zdroje jsou?
Z výše uvedeného vyplývá, že Putinem v roce 2014 zahájené imperialistické dobrodružství je, navzdory tomu, že v roce 2022 přestalo „jít podle plánu“, a navzdory rostoucím počtům padlých stále „udržitelné“ a podle chladné válečné logiky lze citovat proslulý výrok Vladimíra Špidly: „Zdroje tu jsou.“ Toto socialistické heslo zní optimisticky a může být v krátkodobé perspektivě pravdivé, i když je nutno dodat i druhou část pravdy, a to, že takto spotřebované zdroje budou s tragickými důsledky chybět v budoucnu.
Platí to v případě půjčování si peněz na rozdávání úplatků (neboli „důstojných důchodů, které vám asociální vláda vzala“) důchodcům, i když to bude znamenat kolaps důchodového systému a radikální pokles životní úrovně dětí a vnoučat těchto důchodců. A stejně tak to platí v případě nasazování dalších a dalších obyvatel v produktivním věku do boje, i když to v budoucnu znásobí již existující demografickou krizi a v budoucnosti to způsobí zásadní problémy v ekonomickém fungování i etnickém složení zúčastněných zemí. V této logice tedy ti, kteří podporují důchodový systém ve stylu „po nás potopa“, těžko mohou namítat něco proti tomu, že válčící země postupují stejným způsobem.
Zbývá tedy materiální faktor, tedy peníze a zejména materiální vybavení. V tom je situace složitější, protože zatímco Rusko přešlo na „válečnou ekonomiku“, tak Západ nikoli, a naopak (s čestnou výjimkou pobaltských zemí) vydává na podporu Ukrajiny prostředky, které z hlediska jeho rozpočtů fakticky představují jen „drobné“. Důsledky toho jsou dosti překvapivé, ale to už je téma na jiný článek.
Praktická poznámka o Putinově „vynalézavosti“
Jak neustále slýcháme od kremelských fanoušků, že Rusko je ve všem napřed a postupuje podle plánu, kupodivu to platí i v otázce situace ruské důchodové reformy. Ačkoli Rusko má přirozeně větší lidské zdroje než Ukrajina a „nezadržitelně vítězí“, přesto Putin vydal rozhodnutí, v němž byl (opět) zvýšen věkový limit pro zájemce o lukrativní účast při „denacifikaci Ukrajiny“. Tedy aktuálně se mohou hlásit bojovníci až do věku 60 let (a na důstojnických pozicích až do 70 let) aneb „dvě mouchy jednou ranou“ na ruský způsob (blíže viz příslušná část této prezentace).
