Článek
Autobus zastavil na rozlehlém parkovišti v nové Budvě a řidič nám oznámil, že na nás bude čekat za šest hodin „támhle na konci, co je ten stín, no a nebo někde jinde, kde bude volno“. Takže první věc, kterou jsem v Budvě fotografovala, byla poznávací značka našeho autobusu.
Nešli jsme daleko, když na nás vykoukly monumentální kamenné hradby z doby, kdy město ovládla Benátská republika. To mi bylo jasné na první pohled. Však už jsem podobné hradby s typickými baštami viděla třeba ve Famagustě na Kypru, v chorvatském Hvaru či v Zadaru. Do starého města původně vedly jen dvě brány. Dnes jich je celkem šest, ale kdysi platilo, že čím víc bran vedlo do města, tím bylo zranitelnější. My jsme vstoupili hlavní branou zvanou Porta di Terra Ferma s půlkruhovým obloukem, nad kterým je umístěn reliéf okřídleného lva svatého Marka, bez kterého se žádná stavba z doby Benátské republiky neobejde. Prošla jsem branou, vlastně spíš tunelem sevřeným z obou stran zdmi, jejichž tloušťka dosahuje několika metrů, a ocitla se v jiném světě. Přesněji na hlavní ulici Starého města, která vede až k Citadele postavené na nejvyšším místě poloostrova, na kterém celé Staré město leží.
Hradby města z doby vlády Benátské republiky
Cestou jsme míjeli renesanční i barokní paláce, až jsme došli na Náměstí básníků, odkud je to jen pár metrů k nejcennějším budvanským chrámům. Stojí tu katedrála svatého Jana Křtitele s překrásnou zvonicí. Původně to byla raně křesťanská bazilika postavená někdy v sedmém či osmém století. Jak šel čas, měnila podobu. K zásadní obnově došlo po katastrofálním zemětřesení v sedmnáctém století. Tehdy byla v podstatě postavena znovu, a to v barokním slohu. Ten si ponechala i po strašlivém zemětřesení v roce 1979. O kousek dál stojí kostel Nejsvětější Trojice z počátku devatenáctého století a potom dva skvosty: románský kostelík svatého Sávy a prastarý kostel Santa Maria in Punta z roku 840, vestavěný přímo do vnější hradební zdi. Ten jako zázrakem přežil zemětřesení jen s několika šrámy.
Sama si na to zemětřesení pamatuju. Zasáhlo celou jižní část Jugoslávie, konkrétně Černou Horu a část Bosny a Hercegoviny. Epicentrum bylo v moři přibližně třicet kilometrů od Budvy. Nejen samotné otřesy, ale i následná vlna tsunami vykonala dílo zkázy. Budva ležící přímo na břehu byla z devadesáti procent zničena. Tehdy byl na pokyn prezidenta Tita vydán zvláštní zákon o pomoci Černé Hoře. Jednalo se o mimořádnou daň, která zachránila nejen Budvu. Ta ve své původní podobě vstala z popela za sedm let.
Během cesty naše skupinka pomalu ubývala, až nás zbylo i s průvodcem pět. Tak akorát, abychom se vešli ke stolku na ulici, dali si kávu a, protože už bylo dost hodin a my měli hlad, i něco k zakousnutí. Burek plněný masem, krofna, což je velká kobliha plněná čímkoliv sladkým, nebo nadýchané smažené kuličky priganice. Všechno bylo skvělé, ale málem jsme se tím udusili smíchy, když průvodce začal líčit povahu Černohorců.
Cestou na vrchol Citadely
Prý rádi kritizují všechno, co jim přijde pod ruku, a nešetří ani sami sebe. S hrdostí o sobě tvrdí, že jsou nejlínějším národem na světě. Heslo „Když vidíš někoho odpočívat, pomoz mu“ mluví za všechno, stejně jako pravda, že k nejmilejším koníčkům patří lenošení na gauči. Ale běda, pokud někdo cizí kritizuje je. V tu chvíli musí hájit svoji čest, k čemuž jsou zavázáni odkazem svých předků. V dobách, kdy neexistovaly kroniky, se rodové paměti předávaly ústně. A tak když chlap zabil v čestném souboji jednoho nepřítele, v další generaci to už byli dva. Potom čtyři a za sto let dvacet. Pak se není čemu divit, že Černohorec nesnese cizí kritiku, neboť kdo jiný může říct: „Můj praprapředek se postavil stohlavé přesile, tak co ty mi budeš povídat!“
Citadelu jsem si prohlížela bez doprovodu. Mohutná pevnost stojící na skále musela už z dálky varovat každého, kdo připlouval k městu s nepřátelským úmyslem. Není zcela jasné, kam až sahají její počátky, v každém případě její dnešní podoba je ohromující. Míjela jsem cisterny na vodu vytesané do skály a nahlédla, kde to šlo, do kasemat.
Na chvíli jsem utekla před žhnoucím sluncem do muzea pevnosti, které je vybudované v bývalých vojenských kasárnách. Pomalu jsem stoupala vzhůru a zdolávala jednotlivé kaskády pevnosti, až jsem dosáhla vrcholu. Cestou jsem bedlivě pátrala po slavném kamenném reliéfu dvou propletených ryb, který je vyrytý do jedné ze zdí. Než jsme se totiž rozloučili u stolečku s kávou, stačil nám průvodce převyprávět pověst, která se k němu váže. Je to místní podoba příběhu o Romeovi a Julii. Chudý kameník Marko se zamiloval do dívky z bohaté rodiny, leč její rodiče lásce nepřáli. Ti dva mladí lidé se nakonec rozhodli společně ukončit život skokem z útesu Citadely do hlubin Jadranu. Než však dopadli na hladinu, moře je proměnilo ve dvě věčně spojené ryby. A co je nejdůležitější, z mořské pěny se tehdy ozval tajemný hlas se slovy „Ko jedno nek budu dva“, což v překladu znamená „Ať jsou dva jako jeden“. Právě ze slovního spojení „budu dva“ pak podle lidové víry vzniklo jméno samotné Budvy.
Tygr na ochozu Citadely (ti, co mě sledují tak ví, co on je zač :-)
Reliéf jsem nakonec skutečně našla. To už bylo takové horko, že i cikády ztichly. Posadila jsem se na ochoz vděčná za vánek, který proudil od moře, a okouzleně se dívala na Starou Budvu pod sebou. Červené střechy, tu a tam kostel a spousta zeleně. Paleta barev, která nikdy nepřestane bavit. A potom jsem se otočila na druhou stranu. Skála prodloužená o zdi Citadely padá strmě do moře. Je to úchvatný pohled, který maličko nahání strach. Jestliže barvy města uchvátí svou pestrostí, moře ohromí celou škálou modrých odstínů, jaké jen lze na zemi spatřit.
Cestu dolů jsem zvládla za pár minut. Musela jsem, protože jsem na chvilku zapomněla na čas a lhůta, kterou nám vyměřil řidič, se rychle krátila. A já si nebyla jistá, jak dlouho budu náš autobus hledat.
Děkuji Vám všem, co čtete mé články. Děláte mi tím velikou radost.
