Na hřbetu slona mezi krokodýly

Vlak zastavil v Gorakhpuru a my, ještě celí rozespalí, jsme vystoupili na druhém nejdelším nástupišti na světě s vědomím, že nás od Nepálu dělí už jen sto kilometrů. „Tam budeme za chvilku,“ pomyslela jsem si. Ta chvilka se však protáhla skoro na tři hodiny. Řidič minibusu, do kterého jsme přestoupili, dělal, co mohl, ale na silnici, která chvílemi připomínala terénní dráhu, zázraky provádět nedokázal. Konečně jsme dorazili na místo. Bylo deset hodin ráno.

Indická hranice, to je několik budov, něco, co vzdáleně připomíná bistro, chodníky a jinak jen auta postávající na ušlapané zemi. Jakub, náš průvodce zběhlý v tom, jak to na zdejších hranicích chodí, nás nejdříve zavedl k velkému zamřížovanému okénku, kde jsme si koupili nepálská víza. Potom nás vedl kolem dlouhé fronty do jiné budovy, kde nás jako cizince odbavili bleskově. Paní u přepážky se na každého z nás jen podívala a dala nám do pasu razítko. Cestou v autobuse nás Jakub varoval, že celý přechod někdy trvá i tři hodiny, my jsme však byli hotoví – i s ranní kávou – za necelou hodinu.

Vyndali jsme zavazadla, rozloučili se s řidičem a vydali se pěšky přes území nikoho k nepálské hranici. Nepředstavujte si ale, že se jde pustou krajinou. Ten půl kilometru lemují obchůdky se vším možným, co vás jen napadne, a všude se motá spousta lidí, motorek i aut. Vstup do Nepálu střeží brána pitoreskního tvaru – je to vlastně to jediné, čím se liší od indické strany. Budovy jsou stejné, chodníky jakbysmet a všude jinde zase jen udusaná země.

Kancelář, kde nám měli zkontrolovat vízum a dát vstupní razítko, jsme našli hned. U vyvýšeného pultu za plexisklem seděla usměvavá úřednice. Vypadalo to, že uděláme časový rekord v přechodu hranice. Sotva jsme ale té paní předložili první pas, spadla počítačová síť. Trvalo pár minut, než zase naskočila. První razítko bylo v pasu a na řadu přišel můj doklad. Na vstupní razítko čekal dvě hodiny. Síť padala, jako by jí za to platili – pár vteřin naděje a potom zase dlouho nic. Konečně jsem odcházela s ještě mokrým razítkem ven na vzduch, když vtom síť spadla znovu. Celý přechod nepálské hranice nám trval víc než čtyři hodiny, a tak jsme skutečně udělali rekord. Jen jiný, než jsme si přáli.

Hlavní bylo, že už jsme v Nepálu, a my se těšili na národní park Čitvan. Kousek před vesnicí Sauraha, ve které jsme měli bydlet, nám cestu zatarasil nosorožec. Asijští nosorožci vypadají, jako by na sobě měli brnění. Působí neohroženě a je jim úplně jedno, co se děje kolem. Řidič musel několikrát zatroubit, aby nám uhnul. Ubytovali nás v zahradě plné exotických rostlin a v příjemných jednopatrových domečcích. I v zahradě jsem pak narazila na nosorožce. Setkání s ním se vzhledem k tomu, že jde o divoké a neochočitelné zvíře, považuje za riskantní a vrchol safari zážitku.

V Keni jsme kolem bílých nosorožců našlapovali v bezpečné vzdálenosti skoro po špičkách, a to ještě v poledne v tom největším vedru, kdy spali, abychom je nevyprovokovali k útoku. V Čitvanu to ale chodí jinak. Nosorožci žerou seno na dvorku za rozpadlým plotem, překážejí na silnici a bloumají mezi kytkama. Třeba za jejich chování mohou místní šamani, jejichž posláním je i usmiřování přírodních sil. Nesmíme zapomínat na to, že nosorožci mají v nepálské kultuře mimořádnou duchovní moc a jsou považováni za posvátná zvířata.

Ráno jsme už za svítání byli na cestě k řece Rapti, kde nás usadili do dvou lodiček. Voda sahala sotva deset centimetrů pod jejich okraj. Pluli jsme kouzelnou krajinou – a byla by ještě kouzelnější, kdyby se ve vodě nepohybovali krokodýli. Byla to krásná plavba, ale oddechla jsem si, když jsme přistáli. Místní průvodce nás vedl skrz planinu porostlou tak vysokou trávou, které se říká sloní tráva, že jsem se v ní místy ztrácela. Šli jsme v řadě za sebou a poslouchali, kde se co šustne. Připadala jsem si jako v nějaké „indiánce“. Člověk tu může narazit na divoké nosorožce, divoká prasata, jeleny, hady a zcela vzácně i na tygra bengálského, který využívá barvu trávy jako skvělé maskování. Občas jsme zaslechli šustnutí, ale nic jsme neviděli. Asi jsme dělali příliš velký rámus a všechno živé před námi uteklo.

Odpoledne jsme měli příležitost projet se na slonovi. Mahut, tedy ten, kdo se o slona stará po celý jeho život, nám pomohl nasednout do čtverhranných nosítek. V každém rohu seděl jeden z nás. Potom se mahut usadil slonovi za ušima a vyjeli jsme. Slon si to namířil rovnou k řece. Krokodýli se na něj jen líně dívali s vědomím, že je to jiná liga, než na co si troufnou. Ráda bych vám popsala pocit, který jsem zažívala. Bylo to prostě velkolepé a já si připadala jako královna hledící na svět z třímetrové výšky. Slon přešel řeku, bez zaváhání vystoupal kolmý břeh a zamířil si to do džungle. Ta v Čitvanu je jiná než třeba v Guatemale. Je světlejší, více prosvícená sluncem. Snad je to tím, že vysokánské stromy tu nerostou tak hustě. Zato křovisek je tu požehnaně. Slon střídavě kráčel po cestičkách, chvílemi to vzal přímo přes porost. Vůbec mu nevadilo, že nám liány cuchaly vlasy, a nám vlastně také ne.

Náhle jsme se ocitli na paloučku, na kterém se páslo stádo axisů, což jsou krásně zbarvení jeleni, a kousek dál stáli tři nosorožci. Doufala jsem, že uvidím zvířat víc, ale nenaříkala jsem si. Už jen ta paleta zelených tónů všude kolem či sluneční paprsky hrající si se stíny listů stály za to. A to vůbec nemluvím o tom, že jsem jela na slonovi. Jízda skončila, mahut nám pomohl z nosítek a my mu poděkovali sepjatýma rukama na hrudi a lehkým úklonem hlavy. Tím pro nás den ještě nekončil. Čekala nás zastávka u jezera Beeshazar Tal, v češtině často nazývaného Jezero 20 000 jezer. To proto, že to vlastně není jedno jezero, ale rozsáhlý komplex mokřadů a tůní.

Ale ještě předtím jsem se rozloučila se „svým“ slonem. Hladila jsem ho po chobotu a povídala mu, jak moc to s ním bylo fajn a jak velkým zážitkem pro mě jízda na jeho hřbetu byla. On moudře kýval svou obrovskou hlavou a přivíral své krásné velké oči. Myslím, že mi rozuměl.