V černohorských horách se ukrývá klášter s pokladem ze 13. století.

Cestování v čase existuje. Nám netrvalo ani čtyřiadvacet hodin, abychom se přenesli ze 17. století do století 13. Opustili jsme klášter Ostrog a namířili si to do kláštera, který o čtyři sta let dříve založil sám kníže Stefan. Do kláštera, který dalece přesahuje hranice samotné Černé Hory a představuje jednu z nejvýznamnějších středověkých památek celého centrálního Balkánu. V době osmanské nadvlády se stal pilířem pravoslavné církve a záštitou křesťanů. Po celou dobu své existence byl místem politického rozhodování a také centrem učenosti. Dnes je proslaven zejména freskami ze 13. století, které patří k absolutním vrcholům středověkého malířství.

Už vás nebudu napínat. Hovořím o monastýru Morača zasazeném do dramatické krajiny pohoří Moračská planina.

Stejně jako k Ostrogu, i k Morači jsme stoupali po ostrých serpentinách. Pohled na strmé srázy je kouzelný, ale když vás od nich dělí občas jen pár centimetrů silnice, kouzlo se poněkud vytrácí, a tak jsme si všichni oddechli, když jsme se ocitli v cíli naší cesty. Před námi se otevřela rozsáhlá skalní plošina a na ní cesta vedoucí ke klášteru. Ještě než jsme po ní vyrazili, chvíli jsme postáli na kraji srázu a těšili se pohledem na hornaté panorama centrální části Černé Hory.

Kameny dlážděný chodníček, který vroubily polovysoké keře a občas nějaký vzrostlý strom, uhnul doleva a na nás vykoukl Babin zub, hora patřící k nejvyšším z celého pohoří. Po pár metrech jsme zahlédli i špičku monastýru Nanebevzetí Přesvaté Bohorodičky. Ještě chvíli a ocitli jsme se ve středověku. Klášter Morača založil v roce 1252 kníže Stefan Vukanović Nemanjić, syn krále Vukana a vnuk zakladatele významné srbské vládnoucí dynastie Stefana Nemanji. Samozřejmě že se nevyhnul v průběhu času různým dostavbám a uvnitř provozních budov a kanceláří modernizaci, ale kouzlo dávných dob si ponechal.

Hleděla jsem na nově opravené, nahrubo nahozené bílé stěny klášterních budov s červenými střechami, stejně barevnými okenicemi a bílými komíny s červenými lomenými stříškami. Na některých domech jsou balkony. Domy stojí kolem obrovského, dokonale upraveného trávníku, na kterém rostou tu a tam precizně zastřižené cypřiše a kvetoucí oleandry. Zahlédla jsem také menší, sluncem zalitý kostelík svatého Mikuláše, který se nachází těsně u kamenné zdi obepínající klášter tam, kde nestojí budovy. A aby těch barev nebylo málo, přidám ještě pás temně modrých skal, které z jednoho boku chrání celý klášter, modrou oblohu, bělostné zdi chrámu a jeho stříbřitě šedé střechy.

Slunce pražilo o sto šest a já vdechovala vůni čerstvě posekané schnoucí trávy, poslouchala zpěv ptáků a rámus, který dovedou udělat jenom cikády. Vnímala jsem klid, který může být jen tam, kam nepronikne komerce. V tom úžasném prostředí jsme byli jenom my a pár mnichů. Zdálo se, že Morača má štěstí, protože cestovní agentury, kromě té naší, ji zatím nezařadily do svých výletů.

A potom jsem vstoupila do chrámu. Není místo, kde by na stěnách či stropu nebyla nějaká nádherná freska. Vedle zobrazení Nanebevzetí Bohorodičky, jíž je kostel zasvěcen, a cyklu Kristova utrpení je zde nepřeberné množství dalších výjevů i samostatně stojících postav světců. Za vůbec nejcennější se považuje cyklus věnovaný starozákonnímu proroku Eliášovi, který pochází z původní výzdoby třináctého století. Fresky přibývaly postupně a hlavní vlna obnovy interiéru proběhla počátkem 17. století. Je zajímavé sledovat, jak se barevně i kompozičně od sebe liší malby ze 13. a potom ze 17. století. Ty starší mi připadají vzdušnější, řekla bych laskavější než ty pozdější. V odborných knihách se můžeme dočíst, že pozdější fresky už nesou stopy západního vlivu renesance a raného baroka.

Domnívám se, že jsem nebyla sama, kdo opouštěl monastýr Moraču s pocitem, že navštívil místo, kde víra v Boha je to první i poslední, na čem záleží. Člověk nemusí být ani praktikující křesťan, aby doufal, že se sem ještě někdy podívá.

Cestou nazpátek jsme se zastavili pod vodopádem na řece Cijevna, kterému místní říkají černohorská Niagara. A protože zbývalo ještě hodně času do večeře, zastavili jsme se na pozdní oběd v místní hospodě. Vybírali jsme si z balkánské kuchyně. Netrvalo dlouho a na stole se objevily talíře s pečeným jehněčím a bramborem, telecí polévka teleća čorba. Já dala přednost lilkové musace. Nevzpomínám si, že by někdo k jídlu odmítl místní ležák Nikšićko.

Ten den jsme uspokojili všechny smysly. Ptáte se, kde si přišel na své i hmat? No, drželi jste už někdy v ruce sklenici oroseného piva?

V článku jsem čerpala ze svých vzpomínek, z poznámek, které si dělám během cesty, z turistických propagačních materiálů, z knihy Františka Šístka Dějiny Černé Hory (2017) a z encyklopedie Světové dějiny umění nakladatelství Larousse.