Z džungle v Čitvanu do chaosu Káthmándú a k tichu posmrtných rituálů

Vesnici Sauraha jsme opouštěli neradi. Oproti vyprahlým místům v Indii, která jsme předtím navštívili, jsme si v národním parku Čitvan připadali jako v rajské zahradě. Rostliny, které doma pěstujeme v květináčích, tu dosahují nečekaných rozměrů. Fíkus benjamín tady roste jako velikánský strom, potos šplhá do výšky desítek metrů a listy má velké skoro jako talíře, mezi keři ibišků si můžete hrát na schovávanou, tak moc jsou vysoké. Barevné ozdobné kopřivy sahají až do pasu. Palem jsem už v životě potkala spoustu, stejně jako olivovníků či pomerančovníků, ale strom pomelo jsem viděla poprvé v životě, a dokonce se skoro uzrálými plody.

Ještě jsme z minibusu zkontrolovali, zda je nosorožec zase na svém místě na dvorku, a potom už jsme nemysleli na nic jiného než na dlouhou cestu, kterou máme před sebou, a na její cíl. Ono je to sice do Káthmándú jen 160 kilometrů, ale při stavu nepálských silnic to někdy vydá i na sedm či osm hodin. Nám to trvalo celý den. Co chvíli jsme totiž chtěli zastavit, abychom si vyfotografovali tu řeku, tu pohled do údolí a jindy zase vesničky, které jsou přesně takové, jaké jsem si představovala. Domky jsou postavené z bambusových rohoží nebo nepálených cihel, na střeše jsou došky nebo v horším případě vlnitý plech. Mezi staveními jsou natažené šňůry a je zřejmé, že obyvatelé vesnice žijí hodně venku, protože před domky byla vidět ohniště a u nich sedící ženy v barevných sárí, jak cosi vaří. A všude kolem pobíhaly různě barevné slepice s dlouhými krky a delšími pařáty, než mají ty evropské. Zastávka u takové vesnice není jen past pro oči, ale na své si přijde i nos; vůně dřevěného kouře člověka až omámí.

Už byla tma, když jsme vjeli do Káthmándú. Nic moc jsem z města neviděla, ale jedno jsem nemohla přehlédnout. Motorky. Jsou prostě všude. Hned ráno jsme se vypravili do nejznámějšího místa v celém Nepálu. Mikrobus zastavil ve čtvrti Thamel, o které se hovoří jako o tepajícím srdci Káthmándú. Kdysi to prý bylo místo nepřehledného labyrintu uliček, dnes je to komerční uzel města a místo, kde si horolezci a trekaři pořizují za poměrně příznivé ceny nezbytné vybavení. Atmosféra Thamelu je naprosto unikátní svou kombinací chaosu a vzájemné ohleduplnosti. Smlouvá se tu o sto šest, a to i v případě, že kupujete to nejprvotřídnější zboží v kamenných obchodech, jako jsou pravé šály z pašmíny.

My jsme Thamelem jen prošli, abychom se dostali co nejdřív do historického jádra města známého jako Basantapur nebo Durbar Square (Palácové náměstí), jedné z mnoha památek UNESCO. Tato oblast leží jen pár minut chůze jižně a představuje skutečné duchovní a historické centrum celého Káthmándského údolí. Tady už nejsou vysoké baráky či obchody se značkovým zbožím; tady si můžete koupit suvenýry, které skutečně stojí za to. Vybíráte z dokonale vyřezávaných dřevěných sošek bohů i zvířat, ručně točených misek i hrnečků, jsou tu i malované obrázky sloužící k meditaci a také nepálské nože či tibetské zpívající mísy vyrobené ze speciální slitiny kovů.

Šli jsme podél plotu přísně střeženého Hanumán Dhóka, bývalého královského paláce se zlatými střechami, který je prý nejkrásnějším palácem v celé zemi. Ještě dřív, než jsme přešli most přes řeku Višnumatí, nám bylo jasné, že jsme na území hinduistů. To když nás houkající dodávka přiměla uvolnit cestu. Projela kolem nás a zastavila. Trochu nervózně jsme čekali, co se bude dít, a dělo se. Ze zadních dveří vynesli v bílé látce zavinuté mrtvé tělo a bez jakýchkoliv ohledů se s ním proplétali davem místních i turistů. Za márami cupital zástup pozůstalých. U nás, když vidíme pohřeb, tak se zastavíme a někteří věřící se pokřižují. Tady ne. Život a smrt k sobě patří. Je to nekonečná pouť duše mezi zrozením a umíráním, dokud nedosáhne definitivního vysvobození z tohoto nekonečného kolotoče a nesplyne s vesmírem. Ale o tom jsem už psala.

I tady jsou gháty podél řeky připravené k posmrtným obřadům. Omývání těla obaleného rubášem probíhá na břehu přiléhajícím k zadní části chrámu Indrajání, který očistným rituálům vytváří monumentální a krásné pozadí. Já měla (možná trochu nepatřičný) dojem, že mám před sebou nádherně vymyšlenou divadelní scénu. Mrtvá těla jsou po provedení rituální očisty přenesena za most na druhou stranu ghátu ke spálení. Stejně jako ve Váránasí, tak i tady dnem a nocí kouří hořící vatry a i tady pozůstalí drží čtyřiadvacetihodinovou stráž.

Historici se nemohou dohodnout, kdy Durbar Square vznikl, hovoří se o 4. až 8. století. Jisté je, že votivní stúpy i velké paláce pocházejí až z doby vlády dynastie Mallů, tedy z 16. a 17. století. Hlavní cesta tím posvátným územím vede od mostu do kopce kolem roztomilých stavbiček, čaitjí, které slouží jako malé chrámy a modlitební místa. Cestou vás před sluncem chrání vzrostlé stromy a zlobí makakové. Jsou to dost vlezlé opice, ale protože je jejich patronem bůh Hanumán, opičí král, nemůžete na ně křiknout, ani když vám z tašky vytahují třeba mobil. Hanumána Nepálci uctívají a milují současně, a to pro jeho odvahu a obětavost. Dokonce mu připisují moc chránit své svěřence před nepřáteli. Však socha Hanumána u hlavní brány do císařského paláce tam nestojí jen tak. A všude jsou holubi.

Když jsem vystoupala až úplně nahoru nad Durbar Square, ohlédla jsem se a naskytl se mi nádherný pohled. V pozadí zářily střechy paláce, stříšky čaitjí vypadaly jako korálky padající z kopce dolů. Zpoza větví stromů vykukovaly střechy malých i větších hinduistických chrámů. Žádná auta, žádné motorky, jen opice a lidé. Než jsme opustili historickou část města, která je větší, než na první pohled vypadá, zašla jsem se podívat ke chrámu bohyně Lakšmí. Do areálu se vchází branou, která, ať mi to Nepálci prominou, vypadá, jako kdyby patřila k cirkusu. Ovšem samotný celodřevěný chrám je skvost; není na něm kousíček místa, na kterém by nebyl nějaký ornament či hinduistický symbol.

Večer jsme ještě vyrazili do města podívat se po obchodech a koupit si nějaké nepálské speciality. Ten výlet do nočního města stál za to. V čele s naším průvodcem Jakubem jsme se proplétali mezi motorkami a auty v úzkých, málo osvětlených ulicích, kde chodníky, pokud tam vůbec byly, byly tak zničené, že úraz na nich byl jistotou, zatímco na silnici existovala alespoň jistá pravděpodobnost, že nás nic nesrazí. Spolu s námi se tím adrenalinovým prostředím prodíraly stovky dalších chodců. Do hotelu jsme se nakonec vrátili všichni a nezranění.