Článek
Stačil blbý krok a berle v koutě. Dřív jsme si poradili se vším, dnes bez mobilu ani netrefíme domů. Kam zmizel selský rozum a proč nás systém mění v loutky? Tady je můj pohled z gauče, který vás možná trochu zvedne ze židle.
Člověk míní, život mění. Stačilo jedno blbé uklouznutí, pár vteřin nepozornosti a rázem je ze mě „pozorovatel z donucení“. Sedím s nohou nahoře, berle mám opřené o stůl a najednou mám to, co dnes nikdo nemá: Čas. Čas se dívat z okna, čas přemýšlet a čas vidět věci, které člověk v tom věčném poklusu za penězi prostě přehlíží. A řeknu vám narovinu, ten pohled mě zrovna netěší.
Generace ohnutých krků a digitální hypnóza
Z okna pozoruju lidi na ulici. Je to fascinující a děsivé zároveň. Vidím mladé, jak jdou po chodníku, krky ohnuté k těm zářícím krabičkám. Nevnímají slunce, nevnímají stromy, nevnímají ani to, že proti nim jde někdo, kdo by třeba potřeboval pomoct. Jsou v digitální hypnóze.
Říkám si – co by ti lidé dělali, kdyby najednou „vypnul proud“? Kdyby jejich aplikace přestaly radit, jak se mají nadechnout nebo kam mají šlápnout? Bojím se, že polovina z nich by si bez GPS nenašla ani cestu z koupelny do kuchyně. Ztratili jsme odolnost. Vyměnili jsme instinkty za pohodlí a algoritmy.
Proč nás systém chce mít „rozbité“ a závislé?
Vždycky jsem se snažil dívat pod povrch věcí. Vidím, jak nás tahle doba nenápadně odpojuje od naší vlastní energie a rozumu. Člověk, který neumí vzít do ruky kladivo, který neumí uvařit z poctivých surovin a který nevěří své vlastní intuici, je totiž ideální spotřebitel.
Dnešní doba nepotřebuje silné, samostatné lidi se selským rozumem. Potřebuje lidi závislé. Závislé na dovozu všeho možného, závislé na technologiích a hlavně závislé na cizích názorech. Když vás zbaví schopnosti myslet a poradit si v krizové situaci, stanete se loutkou, se kterou se snadno manipuluje. Selský rozum se stal ohroženým druhem.
Lekce z nuceného ticha
Tahle moje „pauza o berlích“ mi dala jednu velkou lekci. Musel jsem se zastavit. Musel jsem přestat „skenovat nadpisy“ života a začít ho zase vnímat. Zjistil jsem, že nejvíc mi chybí obyčejný lidský kontakt, ne ty stovky virtuálních „přátel“, kteří vám sice dají palec pod fotku, ale jinak o vás nevědí vůbec nic.
Moje rada pro vás, kteří máte tu kliku a můžete normálně běhat venku? Zkuste se občas zastavit dobrovolně, ne až když vás k tomu donutí úraz.
Vypněte ten mobil aspoň na hodinu denně.
Podívejte se lidem do očí, ne na jejich profily.
A hlavně – používejte tu věc, co máte mezi ušima.
Selský rozum je totiž to jediné, co nás v tomhle moderním chaosu udrží nad vodou. Moje zranění se zahojí a berle dřív nebo později odložím. Ale jestli nám definitivně srostou mozky s internetovými algoritmy, tak už nám nepomůže ani ten nejlepší doktor na světě.
Jak to vidíte vy? Taky máte pocit, že se vytrácí schopnost poradit si s obyčejným životem, nebo jsem jen „mrzout“, co má moc času na přemýšlení? Napište mi do komentářů, schválně, kolik nás se zdravým rozumem ještě zbylo.
Váš Jasatomik Člověk, který musel zastavit, aby začal znovu vidět.
