Článek
Máš pocit, že jsi v tomhle drsném světě úplně sám? Že se všichni někam ženou, zatímco ty stojíš v dešti a tvoje vnitřní baterka hlásí nulu? Než to vzdáš, dovol mi říct ti jednu věc: Tvoje samota není tvoje selhání. Je to tvoje příprava.
Svět venku se stal podivným místem. Je hlučný, povrchní a často neuvěřitelně krutý k těm, kteří nemají nikoho, o koho by se opřeli. Když jsi single a jsi na dně, večery bývají nekonečné a ticho v bytě tě doslova bolí. Možná se ptáš: „Proč já? Proč musím tohle všechno nést sám?“
Ty nejsi „rozbitý“, ty se jen rozpomínáš
V systému, který nás učí, že musíme být v páru, abychom měli hodnotu, je samota vnímána jako chyba. Ale co když je to naopak? Co když je tohle období tvým „pustým ostrovem“, kde se máš naučit slyšet svůj vlastní hlas dřív, než do tvého života přijde někdo další?
Dnešní svět je postavený na strachu z prázdnoty. Lidé skáčou ze vztahu do vztahu, jen aby nemuseli být sami se sebou. Ty tu prázdnotu právě teď žiješ. Bolí to, já vím. Ale právě v téhle bolesti se rodí ta největší síla. Jsi jako krystal, který vzniká pod obrovským tlakem v hloubi země.
Naděje není v druhých, je v tvém „teď“
Možná máš pocit, že jsi neviditelný. Ale v kvantovém poli, o kterém jsme mluvili, neexistuje žádné „sám“. Každý tvůj hluboký nádech, každá slza, kterou v tichu utřeš, má váhu. Jsi propojený se všemi ostatními „osamělými bojovníky“, kteří právě teď sedí u okna a dívají se na stejný měsíc jako ty.
Neztrácej naději kvůli tomu, že tvoje „teď“ vypadá šedivě. Vesmír miluje kontrasty. Čím hlubší je tvoje dnešní tma, tím jasnější bude světlo, až se konečně objeví. A ono se objeví. Ne proto, že ti to slibuje nějaký článek, ale proto, že nic v přírodě nezůstává zamrzlé věčně. I pod tím nejtvrdším ledem v Antarktidě teče voda.
Poslední jiskra
Pokud máš pocit, že už nemůžeš, udělej jen jednu věc. Zítra se vzbuď a prostě jen BUĎ. Dovol si být smutný, dovol si být unavený. Ale nedovol systému, aby tě přesvědčil, že jsi zbytečný. Jsi unikátní vědomí v lidském těle. Jsi svědek tohohle bláznivého světa a tvůj příběh ještě neskončil.
Ta jiskra naděje není velký ohňostroj. Je to to malé, tiché světýlko uvnitř tebe, které ti říká: „Ještě jednu noc. Zvládneš to.“ A já ti věřím. Protože i já tu sedím se svými berlemi a píšu tyhle řádky jen pro tebe.
„Děkuji, že jste dočetli až sem. Vím, že slova někdy nestačí, když je člověku v noci úzko. Ale věřte mi, že i ta nejmenší jiskra v nás dokáže zapálit nový oheň, když jí dáme čas. Pokud se teď cítíte sami, napište mi sem do komentářů klidně jen tečku nebo nějaký symbol. Chci, abyste věděli, že vás někdo slyší a že v tom tichu nejste sami. Držíme spolu.
Jasatomik
Ten, který našel klid v tichu a učí se zářit i v té největší samotě.
