Článek
A tak jsem si řekla, že letos na dovolené mobil vypnu. Nechám ho doma. Můj muž se smál. Kamarádky mi psaly, že mě za pár dní stejně chytne absťák. A já? Byla jsem nervózní. Měla jsem pocit, že když ho nechám ležet v šuplíku, jako bych ztratila kontrolu nad světem. Nad dětmi. Nad sebou.
A pak jsme odjeli
Už první ráno bylo jiné. Nikdo z nás nehledal ještě před snídaní svůj telefon. Mluvili jsme. Dívali se z okna. Vzpomněla jsem si, jak vypadá pomalé ráno. Dala jsem si kávu venku. Bez foťáku, bez filtru, bez nutnosti to sdílet se svými přáteli na Instagramu.
Druhý den jsem začala slyšet věci, které mi dřív unikaly. Smích mých dětí zněl hlasitěji. Vlny byly kouzelné. Vzduch voněl mořem, a nikdo neměl potřebu tu krásnou modrou fotit. Všimla jsem si, jak často jsme si dřív při večeři kontrolovali mobily. A jak moc to rušilo něco, co má být posvátné. Náš společný čas, kterého už je tak dost málo.
Dohnala mě nuda
Třetí den jsem se začala nudit. A poprvé po dlouhé době jsem se rozhodla kreslit. Jen tak. Bez ambicí, jen pro sebe. A ztratila jsem se v tom na hodiny. Děti si hrály, muž spal, a já malovala. V tichu. Jen s barvami a hlavou, která konečně neměla pocit, že by měla zkontrolovat telefon.
Šest dní uteklo. A víte co? Nestalo se vůbec nic. Nikdo mě nesháněl. Nic nehořelo natolik, aby se to neobešlo beze mě. Život běžel dál. Jen já jsem se po návratu vrátila klidnější, pevnější v tom, po čem opravdu toužím. Jakoby mi někdo smazal vnitřní šum, které mě v poslední době tolik rušil.
Samozřejmě, že dneska už mobil zase používám. Ale jinak. Mám vypnuté notifikace od určitého času. V noci je v jiné místnosti. A jednou týdně ho nechám celý den odpočívat. Těch šest dnů mi připomnělo, že svět se nezhroutí, když se odpojím. Ale moje hlava, ta se znovu nadechne. A to stojí za to. Možná, že bychom měli všichni přestat žít tolik svět pro sociální sítě. A navrátit se zpátky k sobě. K tomu, co kdysi před lety stálo opravdu za to.
Zdroj: Erika A., Středočeský kraj
