Článek
Začalo to jako klišé. On byl starší, charismatický, ženatý. Já byla ambiciózní, unavená ze stereotypu, frustrovaná z toho, že se mi pořád nedaří prorazit. Sedávali jsme spolu na poradách. Víc jsme mlčeli než mluvili. Ale něco tam bylo.
Jednoho dne mi napsal po pracovní době zprávu: „Byl bych rád, kdybys mi zítra pomohla s prezentací. Osobně.“ A moje intuice, která okamžitě pochopila, že hranice se posunula.
Nešlo jen o intimnosti
Velmi brzy náš kolegiální vztah přerostl v něco víc. Neomlouvám se za to. A nelituju. Nešlo o skok do postele pro lepší místo. Šlo o přitažlivost, o napětí, o to, že mě poprvé někdo vnímal jinak než jako „tu snaživou holku z marketingu“. A ano, pomohl mi, samozřejmě. Ale ne tak, jak si myslíte.
Neříkal mi, co mám dělat. Jen otevřel dveře, které byly do té doby zavřené. Konečně jsem mohla mluvit bez obav, že mě někdo přeruší. Lidi mě začali brát vážně. Moje nápady se neodkládaly do šuplíku. A já se konečně cítila… silná.
Věděl, kdy přestat
Naše „schůzky“ nikdy netrvaly dlouho. Nebylo to o romantice. Bylo to o dohodě. Tiché, beze slov. Žádné sliby, žádná společná budoucnost, nic takového jsem nežádala. Jen okamžiky, ve kterých jsem byla víc ženou než podřízenou. A zároveň víc profesionálkou než kdy dřív.
Moralisté řeknou, že jsem zneužila situace. Ale kdybych byla muž, nikdo by se neptal. Jen by obdivoval, jak umím využít příležitost.
Můj kariérní růst nebyl výměnou za mé tělo. Ale za odvahu oddat se muži, který přesně věděl, co mi doporučit. Komu mě představit. Jakou práci mi dát, aby si mě všimnul i někdo další.
Dnes vedu vlastní tým. A vztah s šéfem už skončil. Bez dramat, bez výčitek. Zůstalo ticho a vzpomínka na to, že někdy musíte porušit pravidla, abyste je jednou mohli psát vy sami. Neříkám, že to bylo správné. Říkám jen, že to byla moje cesta. A že jsem za ni vděčná.
Zdroj: Ivana H., Praha
