Článek
Bylo to jedno obyčejné ráno. Dělala jsem kávu a v koupelně se ozvala rána. Nejdřív jsem si myslela, že mu jen upadla sklenička. Ale když jsem tam doběhla, ležel na zemi, úplně jiný člověk. Pravá strana těla ochromená, pusa pokřivená, v očích děs. Věděla jsem hned, že je zle.
Nechtěla jsem to vzdát
V nemocnici se ukázalo, že šlo o těžkou cévní mozkovou příhodu, pokud to vyprávím správně. Snad ano, já jsem těm lékařským termínům nikdy moc nerozuměla. Lékaři dělali, co mohli, ale následky byly nevratné. Náš svět se rozpadl. Nebylo to najednou, ale od začátku se mezi námi začala tvořit propast. Každý den s novým přesvědčením, že zrovna „tohle už nikdy nepůjde“.
První týdny jsem jela na autopilota. Naděje, strach, obavy. Doufala jsem, že se to zlepší, že všechno zvládneme jako tým. Vždyť jsme byli partneři. Deset let spolu. Ale brzy se ukázalo, že tým jsme přestali být dávno.
Padala jsem únavou
Doma jsem zůstala sama na všechno. Péče o manžela, domácnost, práce. Najednou jsem musela řešit, jak dostat téměř nehybného muže do sprchy, jak mu rozmixovat jídlo, jak komunikovat, když se jazyk plete a věty nedávají smysl. Každý večer jsem padala do postele vyčerpaná. A každé ráno se probouzela s novou tíhou na hrudi. Neměla jsem čas myslet na sebe. A když už jsem si na sebe vzpomněla, bylo to jen proto, že jsem si připadala jako někdo cizí.
Láska? Ta někam zmizela. Možná už dávno před mrtvicí, jen jsme to nechtěli vidět. Ale teď to bylo jasné. Nedrželi jsme se za ruce, neobjímali se, nemluvili jsme si o běžných věcech. Jak bychom mohli, samozřejmě… Se slovy se vytrácela i láska. Přišlo mi, že už nic nemá smysl.
Přemáhal mě vztek
Začala jsem se cítit jako služka. A cítila jsem se kvůli tomu provinile. Protože co jiného by měla manželka dělat než zůstat a starat se? Tolik žen to dělá. Tolik lidí mě obdivovalo, jak to zvládám. Jenže oni neviděli tu prázdnotu, kterou jsem cítila já. Samotu. Zlost. Pocit nespravedlnosti. Že jsem přišla o život, který jsem si nevybrala.
Nejvíc mě trápilo, že ho nelituju. Ne tak, jak bych asi měla. Lituju sebe. Toho, že nemůžu odejít, protože bych ho tím úplně zničila. A taky bych zničila obraz dobré ženy, kterou se snažím být. A kdo by se o něj pak postaral? Ale pravda je, že někdy večer tiše brečím v koupelně a představuju si, jak odcházím. Jdu pryč, někam, kde mě nikdo nepotřebuje. Kde jen jsem. Sama za sebe a najdu si muže, se kterým budu prožívat ty obyčejné momenty.
Naděje na plány se rozplynuly
Jednou jsem si našla starý dopis, který mi psal ještě jako kluk. Bylo nám dvacet, byli jsme zamilovaní až po uši. Psali jsme si básničky, měli jsme plány. Chtěli jsme objet svět. Chtěli jsme všechno. Vzala jsem si ho proto, že jsem věřila, že budeme celý život jen my dva. A taky jsme zůstali. Jen ne tak, jak jsem si představovala.
Když se na něj dívám, vidím člověka, který se změnil k nepoznání. Ale ne jeho vinou. A to mě rozbíjí nejvíc. Protože ho nemůžu nenávidět. Ale už ho taky nemiluju. Je to zvláštní, žít s někým, koho znáte celý život. A přesto vám připadá, že spolu už nemáte vůbec nic společného. Žádné sny, žádné doteky, žádné sdílení.
Někdy si kladu otázku, jestli je větší hrdinství odejít, nebo zůstat. A jestli je v tomhle příběhu ještě někde prostor i pro mě. Zatím ho nevidím. Ale vím, že dokud budu mít sílu, zůstanu. Ne z lásky. Ale z oddanosti. Ze slibu, který jsem dala. Co mi zbývá…
Zdroj: Markéta R., Praha
