Článek
„Je to výhodné, zvládneš to, ceny půjdou jen nahoru,“ říkal realitní makléř, který byl mým blízkým kamarádem už od školky. „Pozor, budeš otrok banky,“ říkala moje sestra. Ale já měla jasno.
Chtěla jsem do vlastního
Už jsem nechtěla platit nájem cizím lidem, chtěla jsem domov, i kdyby to mělo znamenat pár let škrtit rozpočet. Jenže z pár let se stalo peklo bez konce.
Hypotéku jsem si vzala v roce, kdy úrokové sazby byly ještě jakž takž snesitelné. Jenže krátce nato přišla vlna zdražování, inflace, vyšší ceny energií, a splátky, které se dřív zdály bezproblémové, se najednou staly noční můrou. Do toho opravy . Starý dům skrýval víc problémů, než se na první pohled zdálo. Střecha zatékala, topení nefungovalo, jak mělo, izolace téměř žádná. A všechno stojí peníze, které nemám.
Tolik lituju…
Dnes si říkám, že jsem byla úplně slepá. Myslela jsem si, že si kupuju jistotu. Místo toho žiju ve stresu, co se pokazí zítra, a jestli vůbec za pár let zvládnu refinancování. Vlastně jsem jen vyměnila jednu nejistotu za druhou. A za tu novou si ještě pěkně draze platím.
Nejvíc mě ale trápí, že už z toho nejde jednoduše vycouvat. Ten dům není domovem, ale břemenem. A já? Jsem unavená. A vlastně nevím, jak dál. Jestli dům prodat, nebo ještě bojovat…
Zdroj: Kateřina W., Praha
