Článek
Začalo to nevinně. Psali jsme si o hudbě. Pak o životě. O snech. On mě nikdy nesoudil. Nesnažil se mě opravit tak, jako partner doma. Jen četl. A psal zpět. A já se přistihla, že na jeho zprávy čekám víc než na pusu od muže, kterého mám doma.
On mě nezná. Ale ví o mně všechno. Je to zvláštní paradox. Můj partner zná moje zvyky, nálady, ranní rituály. Ale ten druhý, on zná moji duši. Věci, které neříkám nahlas. Strachy, které dusím. Touhy, které mě děsí. A on je slyší. Nesoudí, nekomentuje ani nepohrne tím, když řkenu názor, který může být hloupý. A to je vlastně něco, co už doma dlouho postrádám.
Začínám se skrývat
Píšu mu ze sprchy, z postele, ze záchodu. Jsem s ním v hlavě víc než s mužem, který stojí vedle mě. Nemáme spolu žádný intimní poměr, nikdy jsme se neviděli. Vlastně mě to ani asi neláká. Ale to je možná ještě horší.
Nevěra přece nemusí být jen fyzická. Já jsem s ním sdílela kus sebe, který měl být jen náš. V mém světě to znamená víc než sex. Protože sex asi může být chyba. Ale tohle? To je volba. Když se mě partner ptá, proč jsem poslední dobou jiná, říkám, že jsem unavená. A přitom vím, že jsem jen rozpolcená a nevím, co mám najednou dělat. Protože ten druhý muž, ten mě vidí. A slyší. A protože mám strach, že když ho nechám jít, zůstane po něm prázdno, které už doma nikdo nevyplní.
Možná se nikdy neuvidíme. Možná jednou skončíme. Ale teď? Teď je tu. A já taky. Každý večer, když zhasnu a napíšu: „Jsi tam?“
Může to fungovat dohromady?
Říkám si, jestli takhle vztahy vlastně fungují. Jestli to může být tak, že budu „žít“ se dvěma muži, kteří mi dohromady dávají to, po čem tolik toužím. Vlastně nevím, jestli kdybych tohle doma přiznala, jestli by to byl vlastně problém.
Ale neukončuje se takový vztah, založení na důvěře a tajemstvích, daleko hůře než láska poháněná chtíčem?
Zdroj: Zdena O., Praha
