Článek
Složku s dokumenty jsem měla připravenou, dítě převlečené, pití, sušenky, všechno nachystané, aby to proběhlo hladce. Už jste někdy prosili dvouleté dítě, aby se v klidu vyfotilo? Věděla jsem, že mě během toho procesu může potkat nějaké to překvapení. Ale to mě ještě nenapadlo jaké.
Kolegyně odešla
Před úřadem jsem zaparkovala v půl třetí. Zavírali v pět. Říkala jsem si, že jsem zodpovědná, že to zvládneme bez stresu. Jenže jakmile jsem vešla do budovy a chtěla si vzít číslo, byla možnost cestovních dokladů zavřená. Šla jsem tak na informace. Ale odpověď byla jednoduchá: „Na občanky a pasy dneska už nikoho nebereme. Kolegyně tu není, chtěla jít domů dřív.“
Zůstala jsem stát s pusou dokořán. „Ale máte otevřeno ještě dvě hodiny…“ zkusila jsem nesměle. „To sice ano, ale kolegyně mají občas dovoleno, že mohou odejít dřív.“ To je pro ně sice dobré, ale v úřední den? Bez jediné známky omluvy nebo snahy něco řešit jsem se sebrala a šla domů.
Měla jsem akorát tak vztek
Ten pocit bezmoci mě rozčílil do morku kostí. Nejen kvůli dovolené, ale kvůli principu. Dvě hodiny před zavíračkou, a přesto se nic nevyřizuje. Proč mají úřední hodiny, když se podle nich stejně neřídí? Kde je jakákoli vstřícnost nebo pochopení pro matky, které potřebují vyřídit papíry pro dítě na dovolenou? Není i tohle pro úřady vytížené období, kdy by měli úředníci fungovat na sto procent?
Ještě horší pocit jsem měla, když jsem doma synovi musela vysvětlit, že možná nikam nepojedeme, protože „paní nebyla v práci“. Tušila jsem, že vydání pasu možná nestihneme do termínu, kdy měl manžel jediné volno. Slzy v jeho očích byly poslední kapkou.
Nechci být ten věčně nespokojený občan, ale upřímně, když člověk poctivě platí daně a snaží se jednat včas a férově, čekal by aspoň nějakou ochotu ze strany úřadů. Místo toho dostane zavřené dveře a pokrčení ramen. V tu chvíli mi v hlavě běžela jediná věta: A za tohle opravdu platím daně? Zkusíme to ještě jednou. A snad paní úřednice třeba tentokrát alespoň dorazí do práce…
Zdroj: Dominika K., Středočeský kraj
