Článek
S Honzou jsme se před pár lety vzali, žijeme spolu a dohodli jsme se, že společné děti nechceme. Já jsem nikdy po roli maminky netoužila a Honza své děti už měl. Byla jsem ráda, že v tom máme jasno od začátku. O to větší překvapení bylo, když se ze mě stala díky Anežce babička - a já si to začala užívat plnými doušky.
Najednou mi to došlo
V tu chvíli mi došlo, že bych možná vlastním dítětem mohla získat daleko víc, než jsem si kdy myslela. Najednou se to zdálo vše jasné, jako by to malé miminko bylo odpovědí na všechno. My jsme totiž měly s Anežkou moc hezký vztah, vlastně i s její maminkou, Honzovou bývalou ženou. Nebyla mezi nimi žádná zášť, zkrátka se dva dospělí lidé dohodli, že láska mezi nimi vyprchala a je na čase jít dál.
Občas k nám jezdila dokonce na kávu, a Anežka zase často vozila malou Barborku na hlídání. Pracovala jsem z domova, mohla jsem si práci uzpůsobit. Byl to pro mě nový svěží vítr, taková motivace dělat mnoho věcí, na které bych jindy sama neměla energii. Ráda jsem říkávala, že jsem babička, vlastně jsem se opravdu tak cítila, že jsme s Barborkou jedna rodina.
Možná mu to navrhnu
Od té chvíle, kdy jsem se stala babičkou, přemýšlím, že Honzovi navrhnu, abychom měli ještě své dítě. Nevím, jestli v jeho věku je to pro něj ještě vůbec téma. Ale já cítím, že mám poslední chvíle, kdy se tak můžu rozhodnout.
Možná, že jsem si prostě musela projít určitou cestou, která mě dovedla k tomu, co je pro mě v životě důležité. A když to dobře načasujeme, tak to bude plný dům dětí, které si spolu skvěle vyhrají!
Zdroj: rozhovor s Alicí G., Praha
