Článek
I když je doma, vlastně tam není. Ráno sotva stihnu otevřít oči a už jede kolotoč. Připravit snídani, obléct nejmladšího, vypravit ty starší, mezi tím vším dohlédnout na to, aby někdo neodcházel s bačkorami na nohách místo bot. Můj muž v té době leží u počítače. V pyžamu, s kávou a výrazem člověka, kterého čeká mezinárodní konference.
Přijde mi, že si vymýšlí
Ve skutečnosti se ale většinou proklikává novinkami na internetu, zkoumá diskuse o fotbale nebo „točí stories“, jak tomu říká. Tvrdí, že to všechno patří k jeho práci. Já mu na to už ani neodpovídám.
Když se odpoledne vrátím s dětmi domů, zní jeho první věta: „Co bude k jídlu?“ Přitom se za celý den ani jednou nezajímá, jestli jsem se vůbec stihla najíst já. O koupání, přebalování nebo usínání malého ani nemluvím. Když mám jednou za čas schůzku s doktorem, tak dítě pohlídá. Ale jen přesně na dobu, kterou jsem mu předem nahlásila. Minutu navíc? Už slyším: „Měl jsem toho dneska hodně.“
Když se pak o víkendu snažíme s dětmi naplánovat výlet, on nestíhá. Potřebuje pracovat. Nebo odpočívat. Vlastně je to jedno, výsledek je vždycky stejný. Zůstávám v tom sama. Nejmladší syn na mě pořád visí, starší chtějí pozornost, domácnost se hroutí a já už nevím, co je to mít chvíli klidu.
V jeho očích dělá dost
Ale to nejhorší? On si myslí, že se děsně snaží. Že tím, že občas nakoupí nebo přiveze děti ze školy, se postaral. Jenže to není péče. To je jen nutná pomoc. A já už nechci být tou, co se rozpadá, zatímco on si myslí, že všechno běží hladce.
Někdy večer sedím v koupelně na zemi, opřená o pračku, a přemýšlím, jestli tohle je ten život, který jsem si přála. Kde jsem já? Kde je ta žena, co mívala sny, touhy, radost? Ztratila jsem se někde mezi plenami, neustálým vařením a nedokončenými větami.
Nevím, co bude dál. Ale vím, že takhle to dál nejde…
Zdroj: Ivana K., Středočeský kraj
