Článek
Já jsem na rodičovské s dvouletým synem, a abych se nezbláznila, beru sem tam brigády. Hlavně překlady z domova a sem tam něco pomůžu známé s účetnictvím. Můj měsíční příjem ale není ani zdaleka srovnatelný s tím, co nosí domů manžel. Ten pracuje v IT, má slušnou mzdu, ale zároveň hodně přesčasů a stresu.
Jenže přesto se od začátku vztahu držel myšlenky, že ve vztahu se výdaje dělí napůl. Někdy to byla půlka nájmu, jindy půlka dovolené, a i teď, když já vydělám sotva osm tisíc měsíčně, se divil, že se nechci podílet víc. A považoval to skoro za zradu.
Musela jsem něco změnit
Začala jsem se cítit jako přítěž. Jakoby všechno, co dělám, vaření, péče o dítě, domácnost, bylo neviditelné a k ničemu. A přitom jsem každý den padala únavou.
Jednou večer, když usnul malý a já si v slzách počítala zbytek měsíčního rozpočtu, mě to napadlo. Co kdybychom se domluvili podle procent? Ne půl na půl, ale každý dá tolik, kolik si může opravdu dovolit. Spravedlivě, ne rovnoměrně.
Sedla jsem si a sepsala návrh. Bylo v něm, že každý z nás dá 60 % svého čistého příjmu na společný účet. Z toho zaplatíme nájem, energie, jídlo, věci pro malého a běžné výdaje. Zbytek si necháme každý pro sebe. Bez otázek a bez výčitek. Já to třeba použiju na nové oblečení, kávu s kamarádkou, on třeba na nějakou elektroniku, kterou má rád, nebo sport.
Nejdřív se zarazil
Když jsem mu to předložila, čekala jsem, že se bude smát. Nebo že mi to rozmluví. Ale on se zarazil, chvíli přemýšlel. A pak řekl: „To je fér. Nechápu, že nás to nenapadlo dřív.“
Od té chvíle se hádky zázračně vytratily. Peníze máme rozdělené, výdaje vyrovnané, a přitom se oba cítíme v pohodě. Já nemám pocit, že žebrám, a on si nemusí připadat jako bankomat. A hlavně, už mezi námi není to tiché napětí, co se dřív vkrádalo do každé večeře nebo nákupu.
Spravedlnost totiž vždycky nemusí znamenat, že každý dá půl na půl. Znamená dát tolik, kolik člověk může. A taky tolik, kolik je fér.
Zdroj: Alžběta I., Praha
