Článek
Koupila jsem cestou jeho oblíbený chléb z malé pekárny, přihodila pivo, co si vždycky šetří „na víkend“. Těšila jsem se. Měla jsem pocit, že to bude milý večer. Takové ty drobné okamžiky, ze kterých vzniká láska, která vydrží roky.
Odemkla jsem dveře a ucítila známou vůni našeho bytu. Klid, ticho. V obýváku se svítilo, ale televize běžela potichu. Vešel do chodby bosý, v teplácích, s miskou brambůrek v ruce. Zarazil se. Místo úsměvu, radosti nebo překvapení řekl: „Co tady děláš?“
Neměl vůbec radost
Zůstala jsem stát. „Školení skončilo dřív. Tak jsem tě chtěla překvapit.“ Zvedl obočí, otočil se a jen přes rameno pronesl: „Aha. Já měl v plánu klid. Chtěl jsem koukat na hokej.“
V tu chvíli se něco zlomilo.
Neřekl, že je rád, že mě vidí. Neřekl, že mu chybím. Jen hokej. Jeho plány. Jeho večer. Já byla vetřelec. Vlastně ani ne člověk, spíš rušivý element. Stála jsem tam s taškou v ruce, s těmi jeho blbými pivy a pocitem, že jsem právě udělala obrovskou chybu.
Neřekla jsem nic
Položila jsem věci do kuchyně, šla do koupelny a zamkla se. V koupelně jsem brečela potichu jako puberťačka. Ne proto, že bych se cítila ublíženě, ale protože mi to všechno došlo. My už spolu nežijeme. My už jsme dva cizinci, kteří spolu sdílí nájemní smlouvu.
Ten večer jsme spolu skoro nepromluvili. Seděl u televize, smál se sám pro sebe, komentoval hru. Já četla knížku, ale nevěděla jsem, o čem je. Byla jsem tam, ale zároveň úplně pryč. Další týdny byly podobné. Pochopila jsem, že to nebyla náhoda. Nešlo o špatnou náladu nebo blbý den. Takhle to bylo už dlouho. Já to jen nechtěla vidět. Naše manželství bylo jako studené kafe, které už nikdo nechce pít. Stále ještě ve stejném hrníčku, ale chuť pryč. Beze slov, bez dramatu, bez podvodu. Jen postupný rozklad.
Nepřišla jsem mu na nevěru. Nenašla jsem cizí parfém na polštáři. Jen jsem se vrátila dřív, než měl čekat a uviděla jsem pravdu.
Rozdělilo nás ticho. Lhostejnost. To, že už jsme si přestali navzájem chybět.
A možná právě to bolí víc než jakákoliv aférka.
Zdroj: Karolína U., Praha
