Článek
Prý když jsem dospělá a nejdu hned na vysokou, je fér, abych se podílela na nákladech. Jenže mně to nepřijde fér vůbec.
Trest za to, že bydlím doma
Zatím mám jen brigádu – dělám za kasou v obchodě. Vydělám kolem deseti tisíc měsíčně. Víc nestíhám. Část peněz si chci šetřit, část si nechávám na věci jako mobil, oblečení, nebo jen kafíčko s kamarádkami. A teď mám ještě každý měsíc odevzdat pět tisíc rodičům? Přijde mi to jako trest za to, že bydlím doma.
Neříkám, že nechci pomáhat. Doma uklízím, vařím, starám se o mladšího bráchu. Nejsem žádný povaleč. Ale rodiče to berou tak, že když vydělávám, měla bych platit. Vždyť přece jím, svítím a bydlím zadarmo. Jenže pro mě to není tak jednoduché. Cítím se pod tlakem. Jako bych neměla právo užívat si mládí, když ještě ani pořádně nezačal můj dospělý život.
Dřív to bylo jiné, řekli mi
Máma mi řekla, že ona v mém věku už pracovala na plný úvazek a přispívala domu sama. Chtěla a přišlo jí to samozřejmé. Že dřív to bylo normální, to dnes si chce ta mládež jen užívat. Ale dnes je všechno dražší. Studium, bydlení, něco si užít. Mám pocit, že kdybych měla každý měsíc odevzdat půlku výplaty, nikam se neposunu. Nikdy si nenašetřím na vlastní život.
Nevím, co dělat. Mám pocit, že si musím vybrat – buď klid doma, nebo svobodu, ale za cenu toho, že se odstěhuju. Jenže na to nemám. Všichni říkají, že rodina je od toho, aby pomáhala. Ale teď mi to spíš připadá, že se ode mě jen očekává víc a víc. A já přitom nevím, jestli už jsem na ten dospělý svět připravená. Vždyť jsem sotva ukončila střední školu.
Zdroj: Ester R., Praha
