Článek
Měla jsem v plánu být na oslavě, ale zdraví mého dítěte bylo na prvním místě. Ráno po oslavě přišla zpráva, že babička náhle zemřela. Byla to pro mě obrovská rána. Moje matka mi dodnes vyčítá, že jsem na oslavu nepřišla. Tvrdí, že babička na mě čekala a byla zklamaná. Ale jak jsem mohla vědět, že to jsou poslední minuty, které spolu můžeme strávit?
Tíživá vina
Snažím se najít smíření s tím, co se stalo. Vím, že jsem tehdy udělala to, co jsem považovala za nejlepší pro své dítě. Přesto mě tíží pocit, že jsem babičku zklamala. A neviděla jsem ji v posledních chvílích, které na tomhle světě měla. Ale jak jsem to jen mohla tušit?
Vyčítám si to už dost, ale to, co mi dělá vlastní matka, je prostě nepochopitelné. „Nikdy ti to neodpustím, babička na tebe celý večer čekala,“ vyčítá mi. „Mami, ale já jsem vám psala, že Sofi je nemocná. Přece po mě nemůžeš chtít, abych změnila minulost. Kdybys mi volala, že babička je v nemocnici, přijedu hned. Takhle jsem jenom zůstala doma s dcerou,“ snažím se jí stále dokola vysvětlovat. Jenže marně.
Už vím, že každá chvíle může být poslední
Jestli mi to něco dalo, tak je to vědomí, že nikdy nevíte, kolik času se svými blízkými ještě máte. Snad právě proto mě mrzí, jak se máma k celé věci staví.
Pravdou je, že jsme nikdy neměly dobrý vztah. Ale to, co se děje teď, je pro mě další bolest… Jako by svoje zlomené srdce dávala za vinu mně. Přitom jsme přeci obě přišly o důležitého člověka.
Zdroj: Eva S., Praha
