Článek
Naši první dceru jsem kojila rok. Tehdy to byl úplně jiný příběh. Byla jsem čerstvě po porodu, plná nejistot, hormonálně rozhozená, s představou, že tak se to má dělat.
Kojení pro mě bylo něco, na co jsem měla přesný režim. Ne moc dlouho, ne moc krátce, hlavně nenápadně. Často jsem byla ve stresu, že nestíhám, že neodpočívám, že jako máma nejsem dost. A jakmile dcera oslavila první narozeniny, cítila jsem tlak. Na sociálních sítí, z okolí, i trochu v sobě. A tak jsem skončila. Bez většího přemýšlení.
Se synem to bylo jiné
Když se narodil náš syn, všechno bylo jiné. Ne proto, že by on byl jednodušší dítě, ale já jsem byla jiná. Zkušenější, klidnější, jistá sama sebou. Věděla jsem, že tentokrát se nenechám nikým tlačit do rozhodnutí, která mi nesedí.
Kojení nám šlo krásně. A tak jsem kojila dál měsíc po měsíci. Až je tu rok a půl a on se stále rád schoulí do náruče a s pohledem malého úžasňáka si hledá cestu k prsu. Pro mě je to chvíle blízkosti, klidu, spojení. Neznámý pocit, který jsem si u dcery takhle nezažila. A ne proto, že bych ji milovala méně. Ale protože jsem tehdy tolik nevěděla.
Jenže můj manžel to vidí jinak
Začalo to nenápadnými poznámkami: „Ještě kojíš?“ „Nemyslíš, že už je na to trochu velký?“ „Vždyť už jí normálně…“
A pak jednou večer řekl naplno: „Víš, připadá mi, že to není fér. Naši dceru jsi kojila jen rok. A jeho už rok a půl. Možná i víc, kdo ví. Co když to jednou bude vnímat jako křivdu? Že ses o něj starala jinak, víc, déle?“
Zaskočilo mě to. Vážně mě to zranilo. Ne proto, že by měl zlý úmysl, ale spíš proto, že mě to nikdy nenapadlo. Nikdy jsem se na to nedívala jako na soutěž. Měla jsem pocit, že každému dítěti dávám to nejlepší, co v dané chvíli můžu. Ale jeho slova ve mně zasela pochybnost. Opravdu jsem byla k dceři nespravedlivá?
Přemohla mě nervozita a stres
Najednou jsem si začala všímat každého detailu. Jak se dívá, když krmím syna. Jak se přitulí blíž, když sedím s ním na gauči. A začala jsem si pokládat otázky, které jsem nikdy pokládat nechtěla: Nezůstane v ní někde hluboko pocit, že byla o něco ochuzena? Že jsem jí něco nedala?
Ale víte, co je zvláštní? Když jsem se jí jednou zeptala, jestli si pamatuje, že jsem ji kojila, usmála se a řekla: „Vůbec ne. Ale vím, že mě máš ráda.“
A v tu chvíli mi došlo, že děti si možná nebudou pamatovat, jak dlouho jsme je kojili. Ale budou si pamatovat, jestli jsme je drželi v náručí, jestli jsme je poslouchali, jestli jsme jim dali pocit bezpečí. A že spravedlnost v rodičovství nevzniká z počítání měsíců, ale z opravdové lásky.
Manželovi jsem to zkusila vysvětlit. Řekla jsem mu, že chápu jeho obavy. Ale, že já teď potřebuji věřit své intuici. A že jestli se dcera někdy zeptá, proč to měla jinak, řeknu jí pravdu. Že jsem ji milovala stejně, jen jsem tehdy ještě tolik neuměla být tou, kterou jsem chtěla být. A že díky ní jsem se to naučila. Nepochopil to a pořád mě nabádá, abych kojit přestala. Ale já se k tomu určitě nechystám.
Zdroj: Tereza S., Praha
