Článek
Už jsme si nepsali zamilované vzkazy na lednici a večery trávili víc u seriálů než v objetí. Ale pořád jsme tu byli jeden pro druhého. Aspoň jsem si to myslela.
Ten dopis jsem našla úplnou náhodou
Hledala jsem jeho léky. Bolela ho záda a já mu chtěla najít náplasti, které si tam před pár měsíci schoval. Noční stolek měl vždycky jen svůj. Já ten svůj, on ten svůj. Nezasahovali jsme si do něj. Ale teď jsem hledala, vytáhla šuplík a vzadu našla obálku. Obyčejnou bílou, trochu pomačkanou, s mým jménem napsaným rukou.
Zůstala jsem ztuhle stát. Znovu jsem ho zastrčila zpět. Co když je to dopis na rozloučenou? Co když má milenku a chce odejít? Co když plánuje odchod z našeho života?
Celý den jsem o tom přemýšlela. Večer se choval normálně. Povídali jsme si o tom, že máme koupit nový kávovar. Smál se u televize. A já měla v hlavě jen tu obálku.
Nedalo mi to
Když šel spát, sedla jsem si do kuchyně, vzala dopis a přečetla ho.
Milá Leni,
možná tenhle dopis nikdy nenajdeš. Možná ano. Píšu ho pro případ, že bych to já sám už neuměl říct nahlas.
Někdy se v životě stane, že přestaneme říkat ty nejdůležitější věci. Zvyk, únava, jistota, že ten druhý to přece ví. Ale co když ne?
Chci, abys věděla, že tě miluju. Pořád. A i když to někdy není slyšet, cítím to každý den. Když se ráno rozčiluješ, že jsem nenechal hrnek ve dřezu. Když tě slyším mluvit ze spaní. Když tě vidím, jak usínáš s dekou na gauči.
Tenhle dopis jsem začal psát před rokem. Když mě poprvé poslali na magnetickou rezonanci kvůli těm bolestem zad. Měl jsem strach. A nemohl jsem ti to říct. Nechtěl jsem, abys měla v očích tu paniku, kterou jsem měl já.
Naštěstí to nebylo nic vážného. Ale zůstal mi v hlavě ten pocit, že může přijít den, kdy ti už nestihnu říct nic. A že bych toho tolik nestihl dopovědět.
Tak to dělám teď. Miluju tě. Jsi moje jistota, moje kotva, moje rodina. I když nadáváš. I když mluvíš o tom, že tě štvu. I když mlčíme.
A když tenhle dopis čteš, ať už je to kdykoli, děkuju ti. Za každý den, co jsme spolu vydrželi.
P.
Mám tajemství
Zírala jsem do papíru a slzy mi kapaly do klína. Tak tichý muž. A tolik toho měl v sobě. Dopis jsem vrátila na místo. Neřekla jsem, že jsem ho četla. Jen jsem ho druhý den ráno objala trochu jinak. Silněji. Dlouho.
A od té doby mu každý večer šeptám slova na dobrou noc o chlup něžněji. Protože nikdy nevíme, kdy bude chvíle psát dopis na rozloučenou. A je škoda čekat, až ho někdo najde náhodou.
Zdroj: Lenka J., Praha
