Článek
Jednoho večera mi mezi řečí oznámil, že by si rád trochu víc užíval života. Větu doplnil o slova, která mi ještě teď zní v uších:„Víš, chtěl bych, abychom si navzájem dovolili mít vztahy i s jinými. Ne trvale, jen třeba na dovolené. Každý si trochu odpočineme, zažijeme něco nového, a pak se vrátíme domů jako lepší partneři.“
Nejdřív jsem si myslela, že vtipkuje.
Nevtipkoval.
Chci vůbec otevřené manželství?
Začal mi posílat články o tom, že monogamie není pro lidi přirozená. Že otevřené manželství může být ku prospěchu. Myslela jsem si, že se zbláznil. Tvrdil, že dnešní doba si žádá nové modely vztahů. Že to nebude znamenat, že mě nemiluje. Jen že potřebuje ventil. To slovo mě rozesmálo a rozbrečelo zároveň. Ale tím to neskončilo.
O pár dní později mi mezi večeří a sledováním zpráv navrhl, že bych si mohla domů pozvat někoho i já, aby to bylo fér. A že pokud s tím nebudu souhlasit, je to známka, že jsem majetnická. Doslova řekl: „Tohle už dneska ženy přece chápou. Nejsme v devadesátkách.“
Stydím se před kamarádkami
Zatím jsem to nikomu neřekla. Jen tady. Kamarádkám se stydím. Moje máma by to nepochopila. Sama to ale chápu čím dál míň. Nevadí mi otevřenost lidí. Ale vadí mi, že já jsem o nic takového nikdy nestála, a teď mám pocit, že pokud nesouhlasím, jsem zastaralá.
Ale co když jsem staromódní? Co když jsem jen žena, která chtěla lásku, ne nějakou šílenou dohodu?
Neodešla jsem. Ještě ne. Ale každým dnem přemýšlím, že si zabalím. Protože si myslím, že by mi měl dát jako muž přednost. K čemu je svoboda, užívat si s jinými? On myslí jen na sebe, to ve mě probouzí vztek.
A pak přišla ta noc
Seděli jsme spolu u stolu, děti už spaly. On otevřel víno a s úsměvem mi oznámil, že se chystá na víkend s kolegy z práce. „A možná tam bude i Katka, ta nová z marketingu, víš, jak jsem o ní mluvil,“ řekl.
Položila jsem skleničku a řekla naplno. „Takže už máš vyhlídnutou první milenku. A chceš, abych ti na to ještě popřála šťastnou cestu?“ začala jsem křičet.
Zasmál se. „Prosím tě, nechovej se jak hysterka. Říkali jsme přece, že budeme otevření. Nechci tě podvádět, chci s tebou hrát fér. Chci, abys to věděla.“ A to byl ten moment. Už nešlo mlčet.
„Fér? Tohle není fér. Fér by bylo se mě nejdřív zeptat, jestli chci takhle žít. Fér by bylo netlačit mě do něčeho, co mi evidentně vůbec není příjemné! Já jsem se nevdávala, abych se dělila. A už vůbec ne o tebe. Jestli chceš víc ženských, fajn, ale nepočítej s tím, že já budu sedět doma a čekat, až se vrátíš s rozepnutým zipem a moudrými řečmi o moderním manželství,“ začala jsem plakat.
Nebudu jen tolerantní
Mlčel. Poprvé. Poprvé se zarazil. A já si uvědomila, že jsem poprvé po dlouhé době zase mluvila nahlas já. Ne jeho tolerantní manželka, ne kulisa pro jeho volnomyšlenkářství. Ale jako žena, která si zaslouží být milovaná, ne tolerovaná. Nebudu si s někým půjčovat muže. S milenkou, která ho možná odvede od rodiny.
A když už to vypadalo, že konečně dospějeme k tomu, že budeme opravdu jen my dva, přednesl, že když nemůže mít oficiální milenku, rád by si občas zašel „někam jednorázově užít“. „Takže chceš jít do bordelu?“ rozkřičela jsem se. „Ber, nebo nech bejt,“ odsekl mi už zjevně arogantní. A tak jsem tam, kde jsem byla. Zdá se, že tohle prostě nemůže skončit jinak než rozvodem…
Zdroj: Pavla H., Praha
