Článek
Nejdřív to byly poznámky přes plot. Pak se z toho stala pravidla, která nám nikdo nevysvětlil, ale čekal, že je budeme dodržovat. „Tady se neparkuje, tady se neseče, děti ať jsou potichu, a v neděli hlavně nic negrilujte.“
Agrese se stupňovala
Pak přišly anonymní dopisy, poškozené věci na zahradě, poškrábané auto. Přes den ticho, v noci dusno. Když jsme se snažili být vstřícní, naráželi jsme na aroganci, a takovou tu nenápadnou pasivní agresi.
Vrchol přišel, když nám někdo nasypal rozbité sklo do vjezdu. Dcera se málem pořezala, když šla v sandálkách ven. Tak to už jsem tehdy nevydržela.
Sbírala jsem odvahu
Druhý den jsem zazvonila na dům naproti k manželům Dvořákovým. Ruce se mi třásly, srdce bušilo. Pan Dvořák otevřel se svým typickým pohledem „Co zase chcete?“
„Tohle už stačí,“ řekla jsem mu. „Od první chvíle, co jsme tady, nás buzerujete, zastrašujete, mluvíte o nás po vsi. Co jsme vám udělali? Že jsme se sem přistěhovali? Že máme děti?“ Mlčel. A pak řekl: „Tady si lidi všechno říkaj napřímo. A my víme, kdo sem patří. A kdo ne.“
Odpověděla jsem: „Fajn. Tak si řekněme napřímo, že tohle je šikana. A my to dál snášet nebudeme. Už jsme to nahlásili na obec, na policii a podáme trestní oznámení. Ať se ukáže, kdo tady porušuje zákon a kdo jen chce žít v klidu.“
Šla jsem za starostou
Ještě ten den jsem kontaktovala starostu a předala fotky, důkazy a výpovědi. A víte co? Najednou bylo ticho. Žádné dopisy, žádné sklo, žádné komentáře přes plot. A z vedlejšího domu se nám přišla omluvit paní, která celou dobu mlčela. Prý taky zažila své.
Zvažujeme, že zůstaneme. Ne proto, že se všechno změnilo. Ale protože jsme si uvědomili, že někdy nestačí mlčet a doufat. Někdy je potřeba se postavit. Za sebe, a hlavně kvůli dětem. A kvůli tomu, aby slušní lidé mohli dál snít o svém domově, kde najdou klid a rodinné štěstí. Snad se to zase nezvrtne. Dodnes nevíme, co jim vlastně vadilo.
Zdroj: Irena I., Morava
