Článek
Adam byl hodný, spolehlivý, rodinný typ. Možná až příliš. Roky jsem měla pocit, že žiju podle jeho představ, ne svých. A jak se blížil den D, začínala jsem panikařit.
A tehdy se objevil Marek. Znali jsme se letmo z práce, ale nikdy mezi námi nic nebylo. Až do chvíle, kdy si ke mně přisedl v kavárně a s úsměvem se zeptal, jak jde svatební příprava. Nevím, co se stalo. Byl tak jiný. Čitelný a zároveň vzrušující. Měla jsem pocit, že mě vidí. Mě. Ne nevěstu v bílých šatech, ne něčí budoucí ženu, která už nesmí mít názor. Tak jsem se v tu dobu cítila a chvílemi přemýšlela, zda tu svatbu nemám raději zrušit.
Začalo to nevinně
Začali jsme si psát. Pak jsme se občas sešli. A než jsem si to uvědomila, stalo se něco, co jsem nikdy neplánovala. Skončili jsme spolu v posteli. Jednou. A měla bych říct, že jsem toho litovala, ale nelitovala. Byla to směs vášně a zoufalství. Touhy na chvíli zapomenout na vztah, který těsně před svatbou skoro umíral. Jenže po tom jednom večeru jsem mu řekla, že to dál nejde. Že se vdávám a že tohle byl omyl. Marek jen kývl. „Dobře. Ale pamatuj, že jsi víc, než jak tě teď vidí on.“
Myslela jsem, že tím vše končí. Jenže ne.
V den svatby jsem byla nervózní. Možná víc než kdokoliv jiný. Měla jsem pocit, že celé moje tělo křičí, abych to nedělala. Na poslední chvíli jsem ještě ujišťovala samu sebe, že Adam je správná volba. Dá mi vše, co chci. Je úspěšný, bude skvělý táta. Ale stačí to na lásku?
A pak byla svatba
Hudba hrála, všichni se otočili… a já ztuhla. Kousek od dveří stál Marek. V obleku. S výrazem, který jsem nedokázala přečíst. Ne udýchaný, ne hysterický, ne omámený velkým gestem. Ale vypadal rozhodnutě. A to mě děsilo.
Chtěla jsem se propadnout do země. Adam nechápal, máma na mě poznala, že se něco děje. Marek se jen uklonil a šeptem řekl: „Potřeboval jsem tě vidět naposledy. Abys věděla, že kdybys to dneska nezvládla, budu tady. Můžeš žít tak, jak chceš..“
A odešel. Tiše. Bez scén, bez požadavků. Na minutu mi hlavou problesklo, jak krásné by bylo nemít svůj život nalajnovaný. Skočit do prázdna, dát si šanci na nový začátek. Ale už nebyl čas. Všichni čekali, svatba stála spoustu peněz. Tušila jsem, že tohle pozdvižení by mi nikdo neodpustil.
Tak jsem se nakonec vdala. Ale necítila jsem se jako princezna z pohádky. Uvnitř jsem měla zlomené srdce. Jako kdyby mi Marek ukázal dveře, které jsem zavřela jen proto, že jsem se bála. Dodnes si říkám, co by se stalo, kdybych tehdy ten krok udělala. Kdybych tu svatbu zrušila. Ale to už se zřejmě nedozvím, čekáme s Adamem dítě. Přesto mám pocit, že jsme víc přátelé než zamilovaní partneři. Možná to k životu stačí. Nebo ne?
Zdroj: Ester P., Plzeň
