Článek
Potkali jsme se na večírku jedné známé. Zatímco kluci v mém věku se motali kolem piva a hloupých vtípků, on přišel v dokonale padnoucím saku, voněl luxusní kolínskou a mluvil jako někdo, kdo žil. Ne přežíval, ale opravdu žil, a to se vším všudy. Uměl tři jazyky, četl Kunderu v originále a znal vtipy, kterým se nesmáli jen opilci, ale i intelektuálové. Měl 66 let. O 41 víc než já. To znamenalo, že byl skoro ve věku mé babičky…
Nemohla jsem z něj spustit oči
Nejprve mě ten rozdíl fascinoval. Byl to svět, který jsem neznala. Bral mě do divadla, na výstavy, do michelinských restaurací. Večer si místo Netflixu pouštěl klasiku nebo jazz, a po víně jsme diskutovali o umění, o životě, o smrti… A taky o intimitě, samozřejmě. A musím říct, že tenhle dědeček rozhodně věděl, co žena v posteli potřebuje. A nebylo ani kouskem znát, že je o něco starší. Minimálně první měsíce.
Jenže po euforii přišla realita.
Vstával v šest ráno, ale ne kvůli józe nebo běhu, musel brát své léky a trval na své ranní rutině. Nechápal, proč trávím čas na Instagramu.„To je to, kde se lidi fotí před zrcadlem?" říkával. A čím dál častěji zmiňoval, jak je unavený a že „už je toho na něj moc“. Najednou mi došlo, že když já budu mít čtyřicet, jemu bude přes osmdesát. A že některé věci už spolu prostě nikdy nezažijeme. Děti? Tvrdil, že by byl rád, ale pak si postěžoval, že už sotva utáhne vnoučata, natož novorozeně. Výlet do hor? „Srdce mi to už nedovolí, miláčku.“ Noc plná vášně? „Zlato, dneska mě nějak bolí záda,“ řekl. Pořád něco. A já začínala být otrávená. Sice zamilovaná, ale nestačilo mi to.
Byla jsem vetřelec
Ale to nebylo všechno. Jeho děti mě od začátku nenáviděly. Zlatokopka mi říkaly potichu i nahlas. Na rodinné večeři jsem se cítila jako vetřelec. Jeho nejstarší dcera mi jednou hodila do obličeje, že jsem parazit, co čeká na dědictví. A jeho vnuk mě zkoušel sbalit na rodinné oslavě. Bylo mi trapně. Jako bych byla v nějaké absurdní hře.
A co bylo nejhorší? Že jsem se přistihla, jak se sama sobě přestávám podobat. Přestala jsem nosit krátké sukně, protože mu to připadalo lacin. Přestala jsem si barvit vlasy na růžovo, protože podle něj tak vypadám jako puberťačka. A přestala jsem se smát nahlas, protože mu z toho hučelo v hlavě. Najednou byla moje mladá energie problém.
Luxusní vila není všechno
Jednoho večera jsem seděla v jeho vile, pila víno za dva tisíce a dívala se na třicet let starý film, co mě vůbec nebavil. A napadlo mě, jestli tohle je všechno, co mě v životě čeká?
Druhý den jsem si sbalila věci. Bez hádek. Bez scén. Jen s tichým přesvědčením, že život má být víc než starožitný nábytek a historické příběhy.
Dnes mám o pár let víc a pohled zpátky? Nelituju. Naučil mě hodně. O mužích. O sobě. O tom, že některé pohádky možná začínají romanticky, ale ne každá končí dobře. A někdy je lepší být hrdinkou vlastního příběhu, než princeznou ve vile s pozlacenými schody.
Zdroj: Irena C., Praha
