Článek
Když jsme se vrátili s Alicí z Hurghady, letadlo mělo zpoždění. Bydlely jsme tehdy obě kousek za Prahou, ale domů jsme jely autobusem a na letišti už jsme hodně spěchaly, aby nám spoje navazovaly. Když přijel můj kufr, čapla jsem ho a utíkala na zastávku. Až doma po otevření jsem zjistila, že mám úplně cizí věci.
Vtipný vzkaz mě zachránil
Začala jsem hledat adresu majitele, až jsem narazila na vzkaz: „Pokud jsi mě otevřel a nepatřím ti, vrať mě na..“ Pobavilo mě to, ale alespoň jsem věděla, komu zavolat. Bylo tam číslo i jméno - David.
Neváhala jsem, a okamžitě jsem zvedla telefon. Zvednul to příjemný mužský hlas, omlouvala jsem se, že jsem pospíchala - a asi se mi potvrdilo, že spěch se někdy zkrátka nevyplácí. David se smál, že se mu to nestalo poprvé a není to žádná tragédie. Shodou okolností bydlel ve vedlejší vesnici a říkal, že má auto a pro kufr dojede. Myslel si, že se mu věci ztratily při přepravě.
Překvapilo mě, kdo přišel
Jaké bylo moje překvapení, když u dveří najednou zazvonil sympatický mladý muž, který neprojevil ani trochu vzteku, že jsem mu zkomplikovala návrat z Egypta. Rozpovídal se, že tam byl se svou maminkou, které to slíbil k narozeninám. Povídali jsme si o hotelu, cestě zpátky i větru, který byl ten týden extrémní. A zanedlouho se rozloučili se slovy, že si příště dám pozor, po čem sahám a svůj kufr si pořádně podepíšu.
Ještě ten večer mi napsal David zprávu, že se opravdu nic nestalo a rád mě poznal. Netrvalo dlouho a šli jsme spolu na víno. Skvěle jsme si popovídali, měli jsme tolik společného. Velké překvapení bylo, že jsme byli tou dobou oba po rozchodu - a oba jsme si jeli do Egypta vyčistit hlavu. Dnes je z Davida můj manžel. A ráda tuhle historku dávám k dobru jako seznámení z červené knihovny.
Jen mě to stálo věci. Kufr, který jsem tam tehdy nechala se svými věcmi, už se nikdy nenašel. Ale místo toho jsem našla svůj drahocenný poklad. Asi to chtělo komplet nový začátek - se vším všudy!
Zdroj: Iveta U., Praha - východ
