Článek
Když se nám narodil Toník, měli jsme velkou radost. Po rodině jsme s manželem Karlem toužili, chtěli jsme, aby nás bylo o jednoho víc. Já jsem tou dobou pracovala jako prodavačka v supermarketu o pár ulic dál, finančně jsem na tom byla tak normálně. Nevydělávala jsem miliony, ale měli jsem se dobře.
Toužím po životě bez stresu
Jenže, když mi skončila mateřská, s rodičákem už to tak veselé nebylo. Dostávala jsem něco málo přes 12 tisíc, což byl velký rozdíl. Přesto jsme si mysleli, že Milan vydělává dost na to, abychom se měli dobře.
Byt jsme měli pronajatý kousek za Prahou a platili jsme nájem se vším všudy asi 25 tisíc. To byla půlka Karlovy výplaty. A najednou to začal být problém, protože mě 12 tisíc na rodičáku na jídlo i potřeby Toníka nestačilo. Platila jsem plenky, navíc jsem nekojila od jeho narození. Museli jsme tak počítat s náklady na umělé mléko, a ty pořád rostly - samozřejmě toho vypil čím dál víc. Začala jsem se každý měsíc bát, jestli vůbec máme dost. Peněz, dost velkou rezervu. Jenže ta rychle mizela, protože nám každý měsíc několik tisíc chybělo.
Vrátit se do práce? Nemožné
Některé měsíce jsme byli opravdu na hraně. Hodně mě to trápilo, protože jsem si nemohla najít práci, kterou bych na rodičovské zvládala. Nedařilo se mi. Když šel do školky, tak jsem doufala, že se vrátím do stejné práce. To by nám finančně hodně ulevilo.
Jenže Karel často dělal do noci, jezdil na služební cesty. A já jsem dřív v supermarketu dělala na směny. A to s Toníkem nešlo, protože školku jsme měli do čtyř. Skončila jsem na pracáku a hledám práci. Marně. Což znamená, že peněz je čím dál méně. Hodně se kvůli tomu hádáme. Někdy nemáme ani na jídlo na konci měsíce. A já pak vymýšlím, co bych udělala k večeři, abych co nejvíce ušetřila. Občas vsadím na chleba ve vajíčku, někdy topinky. Někdy špagety s kečupem. Karel už se na mě kolikrát ohradil, že jako manažer takhle žít nebude. Ale co mám dělat? Nemám už kde brát. A často se mi hrnou do očí večer slzy…
Zdroj: Ivana I., Praha
