Článek
Byla jsem pro ni důvěrnice, opora, smála jsem se jejím příhodám a tajně jí záviděla ten adrenalin nových začátků. Já byla dávno vdaná, v klidném, trochu nudném manželství. Žádné vzrušení, jen rutina.
Jednoho dne mi nadšeně vyprávěla o muži, se kterým si poslední dny píše. Byl prý vtipný, galantní, chápavý. Nepsal otřepané fráze, zajímal se o ni, znal dobré víno a měl prý krásný způsob vyjadřování. Ukázala mi i část konverzace. Některé věty mi ale přišly zvláštně povědomé. Jakoby mi je už někdo řekl. Možná můj muž? Ne, to je blbost. Řekla jsem si, že si to jen domýšlím.
Něco mi na tom nesedělo
A pak přišla sobota. Kamarádka měla domluvené první rande. Byla nervózní, ale těšila se. Bylo to rande naslepo, neposlali si fotky. Prý proto, aby to konečně bylo zajímavější. Pár schůzek už za sebou měla. A většinou to byla čistá tragédie.
Poslala mi zprávu z restaurace, že muž ještě nedorazil, ale že je zvědavá. Pak ale přišla další zpráva. A mně se zastavilo srdce.
„Je to tvůj muž. Sedí proti mně. Omlouvám se, nevěděla jsem to.“
Jak jsem to mohla přehlédnout?
Nedokázala jsem to pochopit. Ani to, že tam šel, ani to, jak se mohl přihlásit pod falešným jménem. Doma nic nedával znát, pořád se tvářil jako ten hodný, unavený chlap, který si po práci rád dá večeři a pustí si televizi. A přitom si paralelně budoval nový život přes seznamku. Dokonce byl ochotný přijít na rande naslepo, aniž by tušil, že mu do náruče spadne kamarádka jeho ženy. Jaká náhoda, ten osud to někdy zkrátka umí zařídit.
V tu chvíli se všechno změnilo. Když přišel domů, jen se mě zeptal: „Je všechno v pořádku?“ A já už věděla, že není. A nebude. A on to věděl taky.
Nechala jsem ho mluvit. Lhal. Říkal, že tam šel omylem, že si chtěl jen psát, že neplánoval nic vážného. Ale já už nevěřila. Měla jsem v mobilu důkaz. A hlavně mě drásal pocit, že mě zradil člověk, kterému jsem důvěřovala nejvíc.
Ztratila jsem i kamarádku
Co mě ale bolelo ještě víc, byla ztráta kamarádky. Věděla jsem, že za to nemůže, ale stejně jsem cítila podivnou hořkost. Už nikdy se na ni nebudu moct dívat stejně. A možná, že ona to nakonec cítila stejně.
Zůstali jsme s manželem spolu. Zatím. Kvůli dětem, kvůli domu, kvůli tomu, že se na první pohled nic nestalo. Ale mezi námi je tak hořké a bolavé ticho. A když se večer podívá do mobilu, vím, že se nikdy nepřestanu ptát: Komu teď píše?
Zdroj: Kateřina M., České Budějovice
